Třeba ze mě ještě bude běhna

Přišlo to jako rázová vlna. Jako by něco totálně zaplavilo moje smysly, a já v tom okamžiku absolutně splynula se vším, co mě obklopovalo. Všechno jako by se slilo do jedné dokonalé symfonie.

Nevím, jestli to bylo počasí nebo který ďas, mě dnes ráno vybídl k tomu jít si zaběhat. Já nejsem zrovna běhna, ale občas mě to takhle přepadá. Jdu si zaběhat, při tom skoro vypustím duši a tak si vzpomenu, že já vlastně neběhám. ;-)

Sedla jsem do auta, že vyjedu za město se trochu vyvětrat a proběhnout. Jen přibrzdím v obchodě, abych koupila česnek. Na ten jsem včera zapomněla, když jsem honem honem vymýšlela, co budu dnes vařit, když neměli brambory, jednu z hlavních ingrediencí jídla, které jsem měla na dnešek v plánu.  

Drapla jsem česnek a spěchala k pokladně. Obchod byl plný lidí, a já už se těšila ven na klid, ticho a bezlidno. Skoro už jsem byla na řadě, když jsem zaregistrovala, že dnes už brambory mají. Včera jsem kvůli nim vážila cestu ještě do dalšího obchodu, protože tady na mě zbyla jedna. V tom druhém však měli ještě o jednu méně. Dva dny svátků před námi a lidi se zase bojí, že nebudou mít co jíst, napadlo mě, a tak jsem vůbec neočekávala, že dnes bude situace jiná. A ejhle. No, kvůli bramborám si tu frontu klidně znovu vystojím. Já jsem bramborová. Opustila jsem své místo v řadě k pokladně a šla si radostně pro brambory.

Vlastně mi stačí k radosti dost málo. Budu mít k obědu brambory. Srdce zaplesalo. Zaplatila jsem brambory a česnek, který vlastně nebudu potřebovat, a těšila se na svoji nejbližší budoucnost, která byla příslibem samých radostí. 

Vyjela jsem za město a vyběhla do místních luk. Kousek od auta jsem míjela mladý pár s kočárkem. Žena tlačila kočárek a promlouvala k chlapci, zřejmě partnerovi, který kráčel vedle ní. Měl husté rozvrkočené světlé vlasy, hezké vyrýsované tělo a jeho záda zdobilo tetování. Zřejmě mu něco vyčítala, protože chlapec se bránil, že ač si to všechno naplánoval, tak to prostě nestihl. "Fakt jsem se snažil." přesvědčoval ji. Víc už jsem neslyšela. Předběhla jsem je a dostali se mi z doslechu. 

Brzy jsem cítila, že mi dochází dech. Běhání není moje silná stránka. Nohy by běžely, ale vidle mi do toho hází plíce. Mám stále v živé paměti, že když jsme běhali na základní škole patnáctistovku, vždycky mě strašně bolelo na plicích, a byla jsem brunátná až fialová ještě několik hodin poté, co jsem doběhla. 

Vyběhnu ten kopeček a končím. Byla by škoda nevyužít potenciál kopce, projelo mi hlavou. Vyběhla jsem kopec, ale najednou jsem měla pocit, že teď když se to narovnalo, vlastně není důvod zastavovat. Tak doběhnu k pomníčku a pak už půjdu procházkou, nastavila jsem si novou metu, která ale opět nebyla poslední. Od pomníčku se ta cesta sice zase trošku zvedá, je to ale takové mírné vlídné stoupání, takže jsem došla k závěru, že to ještě přece jen kousek dám. Doběhla jsem pod kopec, který už se zvedá prudčeji k lesu, a to už jsem fakt cítila, jak mi tepe v hlavě a zvolnila jsem tedy z běhu do rychlé chůze.

Přešla jsem louku, svižně vystoupala lesem a přede mnou se otevřela louka krásná voňavá. Lehla jsem si do trávy. No, spíš upadla než lehla. Cítila jsem takovou tu naléhavou únavu. Asi tady umřu, projelo mi hlavou. Bušilo mi srdce a dech se mi stále nedařilo zpomalit a zvolnit. Ležela jsem tam bezvládně a bylo mi všechno jedno. Do zad mě píchala suchá tráva trčící ze země, po noze mi něco lezlo a hrozně to lechtalo. No a, umírám. Ležela jsem a vnímala to všechno, co kolem mě zvučelo, vonělo, lechtalo, hladilo.

A pak to přišlo jako rázová vlna. Jako by něco totálně zaplavilo moje smysly, a já v tom okamžiku absolutně splynula se vším, co mě obklopovalo. Vůně lučních květin, bzučení hmyzu, křik káněte, lehký svěží vánek, mraky nade mnou, zvuk traktorů pracujících na louce za lesem, bučení krav, bušení mého srdce, můj dech, kapky potu stékající po mém těle .... všechno jako by splynulo v jedné dokonalé symfonii. Ležela jsem tam jako omámená. 

Přišlo mi to takové symbolické. Všechnu tu krásu života, která spočívá v jeho hloubce, vidíme až poté, co jsme si sáhli na dno. Teprve pak se dokážeme uvolnit do obyčejně neobyčejného lidského bytí a vnímáme všechno mnohem intenzivněji jako by barvy byly sytější, tvary ostřejší, zvuky plnější. Člověk pak cítí vděčnost za to, že tady může být a tohle vidět a zažít. Asi to běhání ještě vezmu na milost. ;-)