Nemusíme nic, abychom byli někdo

"Ti lidi tady jsou cringe. Podívej se, co mají na sobě. Upnutý džíny a k tomu krátká strašidelná vestička. Mně je za ně trapně. To se nosilo tak před 15 lety, ne?" komentovala slečna před námi dvě dívky stojící opodál.

Četla jsem před pár dny článek psaný psychoterapeutkou, ve kterém psala o tom, že stále více mladých lidí se trápí svým vzhledem. Stálo tam, že někteří jsou doslova posedlí tím, jak vypadají, neustále se sledují v zrcadle, prohlíží si své fotografie a jsou k sobě velmi kritičtí. Je pro ně důležité, aby byli oblečení dle nejnovějších módních trendů. Neustále se srovnávají s ostatními a dostávají se tak do víru své vlastní posedlosti po dokonalém vzhledu. 

Článek obsahoval i tipy, jak se z posedlosti postupně vymanit jako snižte nároky na sebe, neporovnávejte se, nepřiživujte toxické vztahy, objevujte své kvality. Tak nad tím jsem se trochu pousmála zase já, to připadá mně jako zastaralé rady. 

Zkuste říct typické puberťačce některou z těchto rad. V tom lepším případě odvrátí na vteřinu svůj zrak od telefonu a řekne vám něco jako: "To víš, že jo, mami." Přičemž vaše sdělení odešlo ven jejím druhým uchem ještě dříve než z jejích úst stihla vyjít jí vyslovená věta, kterou řekla jen proto, aby se vás co nejrychleji zbavila a mohla se dál věnovat sjíždění "důležitých" obsahů na sociálních sítích. Pravděpodobnější je ale varianta, že oči od displeje svého telefonu ani neodtrhne, protože právě sleduje neskutečně zajímavé video dokonale vypadající influencerky, která je jako vystřižená z módního katalogu a doporučuje zrovna některý z těch skvělých kosmetických přípravků, bez kterého dnes člověk, když chce být cool, nemůže vůbec existovat. Může se také stát, že se zvedne a demonstrativním prásknutím dveřmi do svého pokoje vám dá jasně najevo, co si o tom myslí a kam si tu radu můžete strčit nebo vás rovnou pošle někam. A mají recht ti mladí, co my víme o světě, ve kterém oni teď musí žít!

Obecně si nemyslím, že posedlost vzhledem je dnes výsadou mladých lidí. Svůj vzhled řeší stále více lidí, kteří už dávno nejsou mladí. Ano, v pubertě člověk svůj vzhled logicky více řeší a bylo tomu tak nejspíš vždy a souvisí to s bouřlivými hormonálními změnami v lidském těle, vlivem kterých člověk začíná pociťovat touhu po fyzickém kontaktu s protějškem. Začíná se potýkat s tématem fyzické přitažlivosti. V hlavě má na toto téma uložených mnoho informací z domova, od kamarádů, z médií a hlavně ze sociálních sítí. A co teď s tím? Puberta je náročné období samo o sobě, a oni to mají o to těžší, že jsou od narození přehlcováni obrovským množstvím informací, které na ně útočí odevšad. Taková je dnešní doba, s tím musíme počítat!

Přiznám se, že moje úplně první myšlenka při čtení tohoto článku o tom jak nebýt posedlí svým vzhledem byla poslat odkaz na ten článek dceři. Tak bylo by to nejjednodušší, že? Ať se vzdělá a hodí se do latě, holka. ;-) Hned vzápětí jsem si ale naštěstí vzpomněla na to, jak jsem vždycky nesnášela, když mi mamka vystřihovala z novin tyhle rádoby chytré články a chtěla po mně, ať si je přečtu a hlavně, ať se z nich poučím. Měla jsem vždycky sto chutí jí je roztrhat přímo před očima. Neudělala jsem to jen proto, že jsem v hloubi duše věděla, že to se mnou myslí dobře, a že mě jinak podpořit neumí.

My už to ale přece umíme lépe než to uměli naši rodiče, někam jsme se díky svým životním učitelům a lekcím posunuli, a když to správně uchopíme, tak naše děti to budou umět ještě lépe a jejich děti, naše vnoučata už třeba budou vědět, že jsou jedinečné bytosti, které není třeba vylepšovat, protože jsou v pořádku takové, jaké jsou. Budou znát své skutečné kvality, a tudíž nebudou tak snadno zmanipulovatelné a nebudou mít mylný pocit, že respekt a uznání si zaslouží jedině tehdy, budou-li mít "ideální" postavu, na sobě značkovou mikinu a boty za patnáct tisíc. 

Za mě jsme každý do života dostali specifickou výbavu a jsme určitým způsobem nastavení, což nás dělá jedinečnými a předurčuje nás to k tomu nastoupit nějakou životní cestu. Naším úkolem je přes intuici se na tu cestu naladit a jít po ní. Záleží vždy na záměru. Pokud náš záměr vychází ze srdce, je tedy čistý, pak jdeme zřejmě správným směrem. To poznáme tak, že nás život baví a bytí nás naplňuje. Pokud je náš záměr zištný, vychází z ega, tak jsme nejspíš na cestě do peklíčka. To poznáme třeba tak, že propadáme frustracím a pocitům prázdnoty. I to je ale cesta, na níž jsou různé křižovatky, na kterých je vždy šance se zase najít. Vše se stejně děje vždy tak, jak se to dít má. 

Já to třeba mám tak, že mě vyloženě baví formovat svoji postavu, naplňuje mě to, moje tělo mi v podstatě v tomto směru ani nedává možnost volby, ale už vím, že v tom také musím být stále vědomě, protože ne čert ale ego nikdy nespí. Člověk na chvíli ztratí pozornost a najednou zjistí, že byl v nestřeženém okamžiku svým vlastním egem zotročen. Ego nezajímá, že se cítíte být unavení nebo že už vás to cvičení netěší. Ego chce výsledky za každou cenu a když nejsou, tak to je velký špatný. Najednou jako byste ztratili hodnotu, ale tak to není. Hodnotu máme stále stejnou, ať se huntujeme ve fitku nebo ležíme na gauči. To je jen mylná iluze, které jsme uvěřili, že některý člověk má větší hodnotu než jiný člověk, a na pozadí této iluze se odvíjí všechny tyto posedlosti a závislosti a deprese a úzkosti, kdy lidi uvěřili tomu, že je s nimi něco špatně.

Všichni máme stejnou hodnotu. Až si jednou tohle naplno uvědomíme a začneme podle toho žít, pak to jistě pro lidstvo bude nový začátek. Ne, nemusíme nic, abychom byli někdo. Stačí jen jednoduše být, až tak prosté to je.