Mrtvé oči starého muže

Zažila jsem to poprvé se svojí dcerou v dobách, kdy jsem se ztrácela v její výchově, příliš jsem ji opečovávala, neboť jsem trpěla ochranitelským syndromem. Nenastavovala jsem jí pevné hranice a řád, ve kterých by se jako dítě mohla cítit bezpečně. Byla jsem taková ta hodná máma, která jí ve všem vyšla vstříc. Ona se v tom pak přirozeně ztrácela, chovala se bezohledně a často se vztekala, což pak zpětně vyvolávalo silnou vlnu emocí u mě. Stávalo se pak, že jsem to nezvládla ani já, a byly jsme obě jako dvě sopky, z nichž prýští horká láva. 

Dvakrát došlo k tomu, že jsem ji v takovém svém návalu emocí úplně zadupala do země a nejen, že jsem knokautovala rebelku v ní, ale vypadalo to, jako bych z ní vysála nejen vzdor ale i všechny její šťastné pocity, a z jejích očí úplně zmizela jiskra života. Najednou měla takový prázdný pohled, dívala se skrz mě a vypadala jako hadrová panenka, kterou právě odhodili na smetiště jako nepotřebný kus harampádí. Nevím, jestli mě v životě něco bolelo víc. Bylo to jako čistý zásah šípem do srdce. Nic mě nemohlo více motivovat k tomu, abych se změnila, protože takhle vidět své dítěte nechcete. 

Na mnoha situacích je dobré to, že je stále čas na změnu. Člověk, když chce, může na sobě mnohé změnit, a s tím ruku v ruce pak přichází i to, že již nepromítá svá traumata do života druhých lidí. Dcera zůstala rebelkou a pouhou jiskrou v očích si přitahuje do života takové příležitosti, o kterých mně se v jejím věku vůbec nesnilo. Má prostě takový dar.

Aktuálně je v pubertě, takže nastavování hranic je stále naším tématem číslo jedna. Je to moje velká učitelka a udržuje mě stále ve střehu. Nedávno po takovém jednom našem vymezování si teritoria ke mně měla proslov: "Máš nějakou pevnou vůli poslední dobou, mami. To se mi vůbec nelíbí. Ale musím před tebou smeknout teda. Tenhle můj nátlak by jen tak někdo nevydržel. Seš fakt hodně dobrá."

Musela jsem se smát a zároveň jsem si vědomá toho, že to je velké vyznamenání od mistryně v překračování hranic. Není to však o vůli ale o tom, že mnou už necloumají emoce, zůstávám pevně stát ve svém středu, i když vně řádí hurikán. Výsledkem je, že hurikán se přežene a vzduch pročistí. Oči zůstávají jasné a my obě víme, že za vším tím divadlem je vzájemná hluboká láska. 

Dnes jsem ale viděla zhasnout jiskru života v očích jednoho našeho pacienta. Je to senior, pán přes 80 let. Je u nás už skoro 2 měsíce na rehabilitaci. Celou dobu se opravdu snažil. Vzhledem k tomu, jak je svým zdravotním stavem limitován, lékaři i fyzioterapeuti byli na začátku skeptičtí a nevěřili, že by se jeho kondice mohla nějak výrazně zlepšit. On to ale svojí houževnatostí a neúnavnou snahou dokázal. Velmi se zlepšil. Měl silnou motivaci dostat se domů.

K nám přišel z nemocnice následné péče, kde si prožil své. "Byl jsem tam jen kus a kolem mě umírali lidi. Dostat se tam zpátky, je to taky moje smrt, sestři." řekl mi jednou a pevně mi při tom tiskl ruku. Nicméně čas u nás se nachýlil a bylo třeba rozhodnout co s pánem dál. Rodina se ho zřekla: "Nejde to, nemůže jít domů. Nemáme doma vhodné prostředí, nemůže tu být. Nezvládneme se o něj postarat. Musíme chodit do práce. Nemáme čas."

Nepíšu to sem jako kritiku rodiny. Nechodím v jejich mokasínách a nejsem tedy oprávněná je jakkoliv hodnotit a soudit. Píšu o tom, protože jsem dnes po čase opět zažila ten okamžik, kdy v lidských očích uhasla jiskra. "Zklamal jsem se, sestři. Moje rodina mě hodila přes palubu. Chci radši umřít." byla jeho slova. Jeho pomněnkově modré oči zešedly a tělo zvadlo. Když jsem položila svoji ruku na jeho, neproběhla žádná reakce jako dřív. Jako by z něj během pár minut vyprchal všechen život.

Jiskru v očích mé dcery šlo díky bohu znovu zažehnout. Na životě je dobré to, že láska opravdu dokáže zázraky, a i když něco hodně pokazíme (chce se mi použít jiné slovo, ale redakci by se to nelíbilo), láskou se to dá napravit. Tady ale nevím. Tuhle jiskru už asi nikdo nezažehne. 

Máloco se dotkne srdce tak silně jako okamžik, kdy v očích druhého člověka vyhasne jiskra života. Ne, všechna srdce jsou však otevřená. Lze to někomu zazlívat?