Moshpit, svérázný tanec vyznavačů rapu

Ač se zdálo, že mě chuť vymetat hudební festivaly nikdy neopustí, přišlo to. Ona chuť by stále byla, ale sil pozvolna ubývá. Cožpak ten koncert nebo festival to člověk dá, i když kolem 22. hodiny po těch 10 hodinách stání a paření už jsem cítila únavu a bolelo mě celé tělo, ale ta promarněná neděle, té je mi líto.

Tak jsem to v mládí neměla. Málo co bylo důležitější než pořádně zapařit a to se bohužel nebo zaplať pánbůh změnilo. Promarnit krásný jarní den, protože jsem se předchozí den energeticky zadlužila, mi přijde prostě škoda. Taky se zásadně změnil vztah k alkoholu, protože zatímco v mládí bylo jedním z cílů utopit fádnost každodenního života v pivu a fernetu, tak to si člověk v mém věku už sakra rozmyslí, protože ta muka druhý den, už mu za to nestojí. Navíc kromě toho, že je člověku fakt zle, tak rekonvalescence je nesrovnatelně delší než bývala. 

Den to byl zvláštní už od samého počátku. Připadala jsem si trochu jako profesionální plačka. Pláč č. 1: Po cestě na majáles jsme potkaly skupinu motorkářů na silničních motorkách. Já miluju motorky. Rychlá jízda, zvuk motoru a vůně benzínu mě dokáží přivést takřka do extáze. Nicméně motorkáři byli jako utržení ze řetězu a jeden mě teda doslova rozbrečel. Jel naproti nám a předjížděl tak nebezpečně, že jsem se mu musela uhýbat.

"Viděla jsi ho, magora?" zlobila jsem se. "Jak nebezpečně předjížděl?" dodala jsem. "Jak mohl vědět, že se mu vyhnu?! Kdybych se zrovna nevěnovala řízení, mohla jsem ho sejmout. Vždyť se někde zabije! Chápeš to??" Rozbrečela jsem se. "Jsi v pohodě, mami?" zeptala se mě dcera. Zaplavila mě vlna emocí. Já rozumím té jejich radosti, že skončila zima a můžou zase brázdit silnice na motorkách, cítila jsem tu svobodu a lehkost, rozlila se mi po celém těle, když projížděli, ale zároveň se mi sevřel hrudník úzkostí, jak jsou ve své zranitelnosti neopatrní. Vzpomněla jsem si na Tomáše, kamaráda, pro kterého se taková jarní projížďka stala osudnou. Nechal se prostě unést. Letos to bude už 6 let. Ach jo.

Pláč č. 2: Než jsme došly od auta do areálu majálesu měla jedna z dceřiných kamarádek telefonát. Tentokrát jsme brečely všechny. Před dvěma dny se jim totiž ztratil pes. Nejdřív jí někdo volal, že zahlédl německého ovčáka v příkopě u silnice. Poprosila kamarádku, ať se tam jde podívat, aby psa identifikovala. Zanedlouho jí kamarádka volala a poslala jí fotku. Bohužel, to byl on. Mrtvý. 

Pláč č. 3: První majálesové vystoupení bylo v režii Ewy Farné. Nemůžu říct, že bych její hudbu vyhledávala, ale Ewu mám ráda jako člověka, a když byla ta příležitost, šla jsem si ji ráda poslechnout. Vystoupení zahájila písničkou Tělo. Tak s tou se zcela ztotožňuji, neboť ač jsem za život jako většina žen mívala vůči svému tělu mnoho výhrad, čím jsem starší, tím častěji mě jeho dokonalost udivuje. Někdy hloupě brblám, že něčeho je málo a něčeho zase moc, ale ve skutečnosti bych neměnila.

Co všechno moje tělo,
co už vydrželo.
A dovedlo mě až tam
vždycky až tam,
tam kam mělo.

Díky za to, že jsem
za to, že jsem, kdo jsem.
Díky za to, kde jsem,
že jsem, že jsem, kdo jsem.

Písnička je to chytlavá. Rozjela jsem se na první dobrou. Ewa je profík a dávala do toho vystoupení vše. Její živelnost je dost nakažlivá a nechat se strhnout, není problém. A tak jsem se prozpívala a protančila až do okamžiku, kdy se areálem rozezněla písnička "Dobré ráno, milá". Jako kdyby ji odzpívala Ewa, tak dobrý, trochu sentimentu mě neporazí, jenže z reproduktorů se ozval hlas Davida Stypky, jako by nám zpíval z hudebního nebe, tak to jsem zase neustála a po tváři se mi opět rozkutálely slzy jako hrachy. To byla už třetí bytost, která se ten den připomněla z nebe. 

Za pláč č. 4 a 5 může Tomáš Klus. Kvůli němu jsem brečela asi vícekrát, ale bylo to i smíchem. On byl totiž fakt vtipný. Roztomile vtipný. On co řekl, tak to bylo buď vtipný a nebo dojemný. Byla to nekonečná nálož humoru, mouder a rošťáren. Byl jako neposedné dítě, chvíli nepostál, pobíhal po pódiu, i salto tam vyšvihnul, pak v jednu chvíli dokonce seskočil z pódia mezi lidi. Dle reakce ochranky to asi byla nepřipravená spontánní akce. Hodnou chvíli se prodíral mezi lidmi a za hudebního podkresu od kapely pohotově vymýšlel text písničky spatra zrýmovaný podle toho, co zrovna viděl a koho potkal. Byl to hodně slušný výkon, královsky jsem se bavila a nejen já.

Když se potom vrátil na své místo ke kapele a vyzval lidi, ať se každý rozhlédne kolem sebe a přesvědčí se, že široko daleko kolem něj není stejného člověka, neboť každý jsme jedinečný, a do světa vyslal vzkaz, že jinakost nás nerozděluje ale naopak by nás měla spojovat v úctě a obdivu, bylo to ten den naposledy, co jsem řvala jako želva. Říkám vám, sentiment se stává mým druhým jménem, stárnu.

Nicméně byl tam ještě jeden takový silný moment, který mě sice nerozbrečel, ale o to více překvapil nebo možná zaskočil.

Jsem člověk hudebně nevyhraněný. V podstatě si ráda poslechnu jakoukoliv hudbu vyjma té, co se hraje na Šlágru, tu nedávám. ;-) Moje srdcovka je rock, ale díky dceři se mi pootevřela i dvířka českého rapu, a musím přiznat, že i ten mě něčím oslovuje. Na festivalu byly tři stage, každá zaměřená na jiný hudební žánr, a já jsem mezi nimi tak nějak pendlovala. Měla jsem pár favoritů i z rapové scény. Co se ale tam dělo, to moje hlava chvíli ani nepobírala. Přišlo mi těžko uvěřitelné to, co jsem viděla.

I přestože jsem za svůj život vymetla kde jakou akci, a zažila jsem toho už opravdu dost, tak tohle určitě ne. Z rapového "hlediště" za ten večer odnesly desítky zkolabovaných, v některých případech i zkrvavených a pošlapaných lidí. Byly chvíle, kdy rapeři svá vystoupení přerušovali třeba po minutě "zpěvu" zase a znova, aby zkoordinovali svoji ochranku, která se obětavě vrhala do davu a vynášela ty lidi z davu ven. Konečně jsem pochopila, proč se kolem raperů točí tolik goril. 

A co se dělo? Vyznavači rapu praktikují takzvaný moshpit, což je svérázný způsob tanečního projevu, v rámci nějž často posilnění návykovými látkami zpravidla uprostřed hlediště vytvoří kruh, ve kterém do sebe různě vrážejí a kopou. Rapeři je v tom z pódia ještě povzbuzují, což je má vyprovokovat k větší rychlosti a razanci.

Tentokrát ale bylo vidět, že i samotní tvrďáci nahoře na pódiu byli zaskočeni tím, co se dole pod nimi děje. A tak občas od nich zaznívaly výzvy typu: "Neberte sr..... a pijte vodu." nebo "Podívejte se teď každý doleva a doprava, jestli tam máte lidi, se kterýma jste přišli, a taky pod nohy, jestli tam někdo neleží." No, každá doba i hudební žánr holt mají své.

V poslední době jsem jako zákonný zástupce (to je takový sterilní výraz, kterým současní teenageři označují své rodiče ;-)) nezletilé fanynky (konečně mám příležitost to své dceři oplatit podobně neosobním výrazem ;-)) navštívila pár rapových koncertů, a přestože moshpity tam taky jely, nikdy jsem nezaznamenala, že by se tam tohle dělo.

Dcera mi nabídla vysvětlení, že je to tím, že na majálesu je jen hrstka skutečných rapových srdcařů. Většina lidí tam jsou jen příležitostnými návštěvníky neznalými poměrů, kteří se prostě přišli pobavit, neumějí se chovat a už vůbec odhadnout situaci. Tak kéž by to naše děti vždy uměly.

Pro dokreslení situace doma jsem pak ještě od dcery vyslechla historku: "Mami, jedna holka tam jen hrála divadlo. Nic jí nebylo. Jen strašně hysterčila asi tak jako když já vidím pavouka. Odváděly ji z davu pryč, ale podle mě na sebe jen chtěla strhnout pozornost. Nic jí nebylo, jen se klepala a ječela."

No, těžko říct, nebyla jsem přímo u toho, ale docela si umím představit, že když je vám třeba 16 let a před vašima očima lidi v transu po někom šlapou, že to s vámi může hodně zacloumat. Strach o holý život v nás probouzejí mnohem banálnější věci než bezmoc při pohledu na zkrvaveného člověka pod nohama rozvášněného davu.

Co dodat. Doba je nemilosrdná, a když v tom člověk neumí chodit, zbydou mu jen oči pro pláč, v horším případě může být ušlapán.