Míšovi s láskou

Uplynulý rok mi uštědřil několik lekcí. Poklonila jsem se pár lidem, kteří mě odzbrojili svojí silou a moudrostí. O sobě si ale myslím, že jsem selhala.

Minulý rok mi dovolil nahlédnout do příběhu lásky dvou lidí z mého okolí. Andy a Tomáš, dva lidé, kteří už ušli velký kus cesty životem každý sám za sebe, a potom se potkali. Báječně se doplňovali, měli stejné zájmy, jeden druhého podporovali, na všem si uměli najít něco dobrého. Užívali si života plnými doušky. Nám všem okolo ukazovali, co to znamená žít život naplno, a že všechno jde, když se chce. Aniž bychom si to uvědomovali, stali se součástí našich životů. Živou inspirací a nadějí. Jednoho dne se ale z minuty na minutu život zastavil. Zastavil se ten Tomášův, ale na chvíli i životy nás všech, co jsme ho znali. Bylo to, jako by se Vám z ničeho nic před očima zbortil Váš symbol života. Hlava to nechce pochopit a srdce je paralyzováno bolestí. A když pak popadnete dech, napadne Vás, co Andy, jak jí můžu pomoct? Nedá se pomoct člověku, který má zlomené srdce. Zdrceni bolestí a bezmocí přes potoky slz jsme se na ni dívali a nevěděli co udělat a co říct. Dá se vůbec vystihnout slovy tak hluboká lítost? Nakonec Andy byla ze všech ta nejstatečnější. Nesla a nese tu ztrátu s hlavou vztyčenou a dál žije svůj život naplno. Nepostřehla jsem ani chvilku zaváhání, ani jedinou stížnost na nespravedlnost osudu. „Svět se nepřestane točit a život se nezastaví, musíme žít dál,“ napsala mi. Co dodat? Tomáši, na Tebe teď již s úsměvem v srdci vzpomínám a Andy, před Tebou se hluboce skláním a oběma Vám děkuji a tleskám.

Nejbolestivější lekcí minulého roku a nejspíš nejbolestivější lekcí mého dosavadního života byl odchod jednoho z lidí mému srdce nejbližších, našeho milovaného dědy. Byl to odchod bolestivý, protože nám ukázal celou pravdu nezaobalenou do konejšivých lží. Pravdu o tom, jak jako rodina fungujeme/nefungujeme. Pravdu o tom, jak fungují/nefungují instituce, do kterých vkládáme své naděje, že se o naše nejbližší ve stáří postarají nejlépe. Jak by mohly? Cítím v sobě velkou lítost, že jsem neuměla pro dědu udělat více.  Nechala jsem si namluvit, že to nezvládnu a že jsem jinde potřebnější. Moje kroky vedl strach a ne láska. Teď je mi to líto. Vím, že tohle nebyl konec života takový, jaký by si ho děda přál a hlavně, jaký by si býval zasloužil. Měl být s námi, ne mezi čtyřmi zdmi nějakého ústavu s cizími lidmi, kteří neměli ani tušení o tom, kdo děda je, kolik dobrých věcí za život vykonal a jak velké srdce má. Selhala jsem jako vnučka a selhali jsme i jako rodina. Byla to tvrdá lekce, ve které jsme neobstáli. Nejde to vzít zpět, jen se z toho poučit, a hlavně již nikdy více neopakovat stejnou chybu. Pro příště chci být silná a neodvracet oči od bolestivé skutečnosti, nechytat se pohodlnějších řešení, a hlavně nenechat strach, aby řídil moje kroky. Přeji si, ať ta velká lítost nikdy nezmizí, aby mi to navždy připomínala. Už nechci takhle selhat. Dědo, každý den na Tebe s velikou vděčností za to, jaký jsi byl i s bolestí z toho, že jsme to nezvládli, vzpomínám.

Uplynulý rok mi toho přinesl mnoho. Do cesty mi přišli noví inspirativní lidé, kteří mě svými činy nutí neustále se zamýšlet nad svými životem a nad svými hodnotami. Velikými životními učiteli jsou mi můj manžel a moje osmiletá dcera, kteří mi neustále nastavují zrcadlo a vytahují na světlo strašáky z nejrůznějších koutů mé duše. Minulý rok jsem se také vrátila ke svému psaní, o kterém jsem přesvědčená, že je to dar, který mi byl dán zejména k tomu, abych přes něj našla cestu zpět k sobě samé a tím pak třeba pomohla i dalším lidem. Kdo ví. Pro tentokrát bych ale touto svojí zpovědí chtěla pomoct jednomu malému človíčkovi. Je to chlapeček ze sousedního domu, bojovník, jmenuje se Míša a v podstatě od narození bojuje o svůj život. Téměř každý den je s maminkou potkávám a téměř každý den tak dostávám příležitost poděkovat za to, že mám zdravé dítě a uvědomit si, co je v životě důležité. Obdivuji sílu jejich celé rodiny, úsilí, které vynakládají, aby se Míša cítil co nejlépe a elán, se kterým to všechno dělají. Vše ale stojí peníze a zdaleka ne vše zaplatí zdravotní pojišťovny. Míša má jet příští týden do Liberce na terapii, která mu pomáhá, ale na kterou rodina nemá dostatek peněz. Terapii jim zaplatí nadace Energie dětem. Je ale třeba pro Míšu hlasovat a nasbírat pomocí hlasů 100 % energie, přičemž každý jeden hlas činí 0.01 %. Nasbírali jsme zatím něco přes 40 %, to je tedy přes 4 tisíce hlasů, ale chybí nám ještě téměř 6 tisíc hlasů a terapie Míšovi začíná již příští týden. Nenapadla mě jiná lepší cesta než tato. Jsem si vědomá toho, že někteří mi to nejspíš vyčtete, ale lépe to zatím neumím. Prosím Vás tímto o shovívavost. Vykašlete se na karmu mého článku a klikněte raději na „Dát energii“ Míšovi. Hlasovat se dá každý den a odkaz je možné i sdílet. Děkuji mnohokrát jménem svým i jménem Míšovy rodiny a do nového roku Vám všem přeji pevné zdraví a statečné srdce. Níže připojuji odkaz, prostřednictvím kterého můžete dát Míšovi hlas.

http://www.energiedetem.cz/dat-energii?story_id=4#misabiza