Jestli si můžu něco přát

Postavila jsem vodu na čaj. Stromoví venku zní tak tiše. Za okny něžně sněží. Přála bych vám vidět to, co vidím já z okna své kanceláře. Sem tam i nějaká srnka kolem projde. Jsem prostě neskutečná klikařka.

Já jako nevím. Fyzicky se necítím úplně komfortně. Tělo s něčím bojuje a jsem unavená ale. Ráno jsem vylezla z domu. Nadechla jsem se chladného vzduchu, který voněl čerstvě napadaným sněhem. Vykročila jsem a pod nohama mi zase křupalo. Vylovila jsem si auto ze sněhu, láskyplně mu sundala sněhovou čepici a vydala se na cestu do práce.

Po sobotním zážitku je na mé jízdě znát respekt. Tančím sice ráda ale nikoliv s autem po silnici. To už je přespříliš adrenalinu na mě. Ta hmota ze sněhu a soli pod koly mi ale nevadí, k zimě to tak nějak patří. Jedu do práce a je mi hezky u srdce. Kromě virózy na mě asi lezou i vánoce.

Já tohle období miluju. Před vánocemi mě obvykle přepadá tahle nálada. Je to kouzlo vánoc. Prostě z ničeho nic najednou to tu je. A to jsem ještě nezahájila žádné přípravy a nemám ani žádnou výzdobu. Jen jsem si včera říkala, že ten svícen ve tvaru dýně už bych asi mohla nahradit nějakým vánočním. 

Letos asi budou mým nejoblíbenějším vánočním hitem Vánoce na míru. Včera se mi ta písnička automaticky sama spustila hned poté, co přestala hrát ta předchozí, kterou jsem připnula ke svému článku, a usadila se mi v srdci. Ladíme spolu, protože jestli si můžu něco přát, tak jsou to rozhodně v balícím papíru vánoce na míru a úsměv v nás. 

Já jako nevím. Fyzicky se necítím úplně komfortně. Tělo s něčím bojuje a jsem unavená, ale zároveň je mi krásně. Asi za to může kouzlo vánoc, které ve mně každý rok znovu a znovu probouzí tu malou holčičku, a já se zase cítím beznadějně zamilovaná do života. 

https://www.youtube.com/watch?v=UiEa8GRvFGw