Civilizační choroba "štěstíslepost"

Štěstí. Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je. (A. Heyduk, 1879) Štěstí je, když děti spí a spotřebiče fungují. (M. Plzák)

Čím jsem starší, tím více jsem přesvědčená o tom, že štěstí je nám k dispozici všem, jen ho buď vidíme a nebo ne. 

Některým lidem není dáno vidět štěstí. Je těžké takhle žít. Život je pak břemenem, které je někdy tak těžké, až se zdá, že jej není možné unést. Z lidí, kteří nevidí štěstí, padá jejich tíha i na druhé. Není lehké být v jejich společnosti. Člověk je může milovat, může s nimi soucítit, ale zůstane-li s nimi příliš dlouho, unaví se, a oni ho postupně stáhnou s sebou do své smutné a studené temnoty. 

I já jsem si prošla obdobím, kdy jsem neviděla štěstí. Chápu, že to bylo nezbytné. Po mé životní pouti pro mě rčení "máš více štěstí než rozumu" nabralo další rozměr než který jsem v něm viděla dřív. Štěstí je za mě totiž výsadou "bláznů", kteří se dokáží radovat jen z pouhopouhé existence. Nepotřebují ke štěstí nic, radují se pouze z toho, že jsou.

Sami si to děláme těžké. Obviňujeme druhé z toho, že nejsme šťastní, rodiče, partnery, děti, kolegy, stát, .... Své štěstí neustále něčím podmiňujeme. Penězi, majetkem, vztahy, zaměstnáním, ..... Namísto toho, abychom přijali to, kým jsme, kde jsme, a radovali se z toho, co máme, se stále za něčím nebo za někým ženeme.

A to právě dělá náš rozum, který nám říká, že bychom měli udělat tamto a zachovat se takhle. Teď tady nemůžeš jen tak ležet a poslouchat, jak zpívají ptáci, protože je třeba uklidit, uvařit, vyprat, posekat trávu, vyčistit bazén. Bla bla bla bla. A tak já, když mi tohle rozum říká, si právě lehnu. ;-) Vím, že moje hlava to se mnou myslí dobře, ale má být mým sluhou a ne já jejím. A já zrovna teď chci ležet na lehátku a poslouchat, jak zpívají ptáci (a nebo Horkýže Slíže :-)). A rozhodně nebudu skákat, jak moje hlava píská. ;-)

Znám spoustu lidí, kteří si tohle nedovolí. Škarohlídů, kteří vás budou přesvědčovat, že oni si tohle dovolit nemohou, a vyjmenují vám milion pádných důvodů. Jsou to jen výmluvy. Budou raději brblat, jak to mají těžké než aby si dovolili vzepřít se vzorcům, které mají uložené ve své hlavě. Všichni si to můžeme dovolit, ale je k tomu třeba silné odhodlání a pevná víra. Víra v to, že život jede sám a my ho nemusíme nijak popostrkovat ani tlačit ani přesměrovávat jinam.

Nezemřu v nepořádku a špíně, nebojte se. Nezarostu ve svém domě jako Šípková Růženka ve věži obrostlé růžovým křovím. Mám vyzkoušené, že chuť na to uklidit, uvařit, vyprat, posekat trávu, vyčistit bazén totiž přijde. Nemusím se do ničeho nutit. Ono to přijde. Když dám nejdřív prostor tomu, co mně volá, tak poté přichází chuť na to, do čeho bych se jinak musela nutit. Mám ráda kolem sebe uklizeno, ráda si dám něco dobrého k jídlu, ráda chodím čistá a upravená, miluju čerstvě posekaný trávník a průzračnou vodu v bazénu, takže to pak udělám a s radostí, a je to jiné než z musu.

O štěstí se ochuzujeme, když si s něčím děláme starost. Děláme si starost o to, jestli jsme s tím správným člověkem nebo naopak jestli o toho člověka vedle sebe nepřijdeme, jestli bychom neměli změnit práci, jestli neonemocníme, jestli bychom neměli zhubnout nebo přibrat, jestli v důchodu budeme mít z čeho žít. Tím, že si děláme starosti, se ale nic nezmění. 

Budoucnost je stejně nejistá. Nemůžeme to vyřešit. Nemůžeme se pojistit, i když některé instituce nás vehementně přesvědčují, že ano. I když se budeme sebe více snažit, abychom se na budoucnost připravili, nikdy nemůžeme vyloučit zásah vyšší moci. Jedinou jistotou našich životů je to, že vše je nejisté. Dokud to nepřijmeme, budeme se stále bát. Budeme stále náš život podřizovat tomu, abychom se zajistili. Stále ale budou někde nějaká rizika, a strach umí upoutat naši pozornost mnohem rafinovaněji než štěstí, a tak ten kdo se bojí, přes strach štěstí nevidí. 

O štěstí se připravujeme také, když hodnotíme, jestli to, co právě žijeme, je dobré nebo špatné. Hodnotit to, co se nám děje, je nesmysl, protože ve své malosti v daný okamžik nejsme schopní nahlédnout, proč se nám děje to, co se nám děje, a nemůžeme tedy vůbec vědět, jestli je to dobré nebo špatné. Nehledě na to, že ve skutečnosti to dobré, není nikdy tak dobré, a to špatné zase nebývá až tak špatné, jak to my v danou chvíli vnímáme. To se nám v tu chvíli jen tak zdá, a my rádi podléháme svému zdání. Život se nás ale neptá na náš názor. Život tu prostě je, abychom ho žili. 

Rady, starosti, varování, hodnocení jsou produktem rozumu. Posloucháme-li rozum, pak v podstatě dáváme životu signál, že žádné štěstí nepotřebujeme, že si poradíme sami, že my sami nejlépe víme, kudy se vydat, co dělat a jak.

Život nikomu v ničem nebrání. Chceš všechno vymyslet hlavou? Chceš všechno tlačit na sílu? Posluž si! Dá se žít i takhle. Když jsme však příliš v hlavě, příliš přemýšlíme, vymýšlíme způsoby, jak co udělat, jak si co pojistit, aby se to někde nepokazilo (strašně mě láká jiné slovo :-)), pak se dříve nebo později unavíme a stejně si dojdeme k tomu, že v tom nejsme šťastní. Štěstí je v lehkosti, řídit se rozumem je dřina.

A tak po nekonečném boji, kdy jsme my lidé hledali štěstí všude kolem, si pomalu ale jistě docházíme k poznání, že štěstí je v nás. Je to umění dívat se na svět očima bytosti, která je ráda za život. Je to v podstatě životní volba, která však zdá se, není úplně pro každého. Rozmohla se nám tu na Zemi taková civilizační choroba. Štěstíslepost.