Ze starých časů... (vyhrabaná)

Hmmm.... je to zvláštní... Den, docela mizerný... najednou se potýkám sám.... vlastně jsme tady celkem dva, tedy Já a moje samota. Myslím na Tebe, abych nebyl sám a tajně doufám, že mně zachráníš zase opět a po několikaté a při tom vlastně nemusíš vůbec nic dělat, vůbec nic říkat, prostě jenom ten pocit,že vím, že někde jsi a možná že právě teď potřebuješ i Ty mně, možná, že se taky pereš sama, vlastně né tak úplně sama jste tam taky dvě TY a Tvoje samota anebo deprese jak tomu nazýváš.

Nic víc, jen pouhý splín,

s příchutí sladkých či kyselých vín.

Život za sebou,

před sebou

a spoustu vymáchaných plín.

Jedu domů
a vůbec se mi tam ale nechce
za sebou den
který mám chuť někam spláchnout.
Docela mne to vzalo.
Jsou někdy chvíle těžký
a jediný co mi v tu chvíli pomůže
seš TY
TY a Tvůj úsměv
TY i když zrovna nemáš náladu
TY i když jsi momentálně
právě teď v tuto nekonečnou hodinu
někde úplně daleko
a na zcela vzdáleném místě.
A možná, že právě teď jsi v myšlenkách úplně jiných než si myslím,
a možná je to všechno úplně jinak než si myslím,ale stejně....
nedá mi to, abych Ti to nějak nesdělil
neboť duše má tam uvnitř mne něco cítí....
Možná že cítí zrovna právě tu samotu co tě tíží a chtěla by Ti pomoci,
ale neví jak.

Jo, někdy přijdou chvíle, slova co za srdce chytí.

Uvázneš, oči jak u potoka kvítí.

Kouří, vím to,

jen nevím, jestli Spartu nebo Petru

ale zdála ses mi ve snu,

oděná v riflích

a v béžovém norském svetru.

Poněkud starší servírka anebo číšnice z nádražní restaurace ve které právě Teď sedím
mi donáší Plzeň, kterou jsem si objednal.
Původně jsem si chtěl dát dvě,ale teď vím,že skončím pouze u jedné a pojedu domů.
Cítím se hrozně nevyspale,protivný a otráven.
A tak sedím u píva a v myšlenky mé se soustřeďuji k Tobě.
Najednou cítím polibek...co to?
...že by můza snad?
Ne,to jen moje duše a moje srdce právě teď po něčem moc touží
...ještě že mám papír a tužku abych to zase nezapomněl...
..jenom zachytit ten okamžik
zachytit ten čas.

Víš, už dlouho se mi zdáš
a teď vím,že jsi blíž.
Dávno znám Tvou tvář
i když moc asi tomu nevěříš
Jsi ta po které se stýská
když v nocích bloudím tmou,
jsi vzdálená i blízká,
anděl nade mnou.
Víš, už dlouho se mi zdá,
že mám tě na dosah.
Jen pokaždé když rozsvítím
jakobych do tmy sáh.
Jsi zlaté listí ze stromů
co jen tak k zemi padá.
Klíček štěstí od domu
kde se stíny vkrádaj. 
Víš, už dlouho se mi zdáš
a teď vím,že někde spíš
úsměv Tvůj co na rtech máš
než se ráno vypaříš.
Možná stejná jako já
prostě ženská co má rajc
a možná, že jsi jiná
v očích mých neztrácíš glanc.....
......

Možná se sejdem, kdo ví,

život bývá někdy zvláštní.

O něčem sním anebo o někom,

a ty sny jdou samy od sebe.

Prý člověk lítá, když najdou se ty dvě správné křídla,

spojí se a pak...

ale kdo ví, zda někde v hospodě, v lese či u horkého vřídla.

Stejně co má člověk po nocích dělat

a tak si tady do tmy jen tak ze slov sochu plácám.

Vlastně ono to tak stačí, neboť vím,

že někde je ten, jenž ví o co kráčí.

(Květnová z 5.5.2008)