Reportáž ze Stodolní / 2. – Žena

... Zdálo se, že žena ještě nespí, když jsme s Nerudou přijížděli jednou z nočních tramvají k nám domů. Pokaždé totiž, když projíždím kolem, koukám se do oken, zda u nás, v bytě, se ještě svítí. Někdy svítí okno bleděmodře. To se žena ještě kouká na večerní televizní vysílání anebo televize běží už jen tak naprázdno, bez diváků a má ctěná životní polovička se již oddává slastnému spánku. Jindy pro změnu svítí okno žlutě, to si zase žena buď čte anebo ještě zašívá knoflíky u košil či jiných oděvů anebo celí díry na ponožkách. Poslední dobou ty ponožky, obzvláště zakoupené na vietnamské tržnici moc nevydrží, snad proto vyjdou i tak levně. A ty na rychlo strojové nitě? Ty také nic moc dlouho nevydrží.

„To proto, abys mi nedělal ostudu, když někam jdeš!“ povídá mi obvykle s poněkud mírně káravým přízvukem, ale laskavým a chápavým pohledem. Dnes věděla, že přijdu později a že k nám přijede na návštěvu můj přítel z daleka. Nevěděla ovšem, jak se věci vyvinou i když za ty mnohé pátky, které jsme již spolu absolvovali, mne měla přečteného asi tak stejně, jako mé již poněkud ošoupané polobotky.

Obzvláště v podzimních dnech, kdy se po změně času začalo stmívat poněkud dříve, si ráda užila svých dvacet na sedačce obývacího pokoje. I když, pravda, kolikrát jenom tak, na půl oka. Měla lehké spaní. Daleko lehčí nežli Já, obzvláště po pár konzumovaných kousků pěnivého moku. Já vždycky usnul jako medvěd v době zimního spánku.

Cestou tramvaji jsme toho s Jenem už moc nenamluvili. Zřejmě si únava již řekla o své a také se zdálo, že se Neruda noří do svého roucha básníka a cestou pohledem nasává, tak trochu drsnou romantickou tvář našeho města. Nechal jsem jej při tom. Nerad bych mu trhal právě zachycené nitky čerstvé inspirace totiž. Jízdou výtahem to již ovšem bylo něco jiného. Rozpovídal se, až se mi zdálo na chvíli, že tak trochu na oko sonduje, co by mohlo být dobrého k snědku. Inu, po dobrém pivu, to vždy vyhládne.

„Večeři máš v mikrovlnce!“, odboural tichý klidný hlas mé ženy, veškeré naše pochyby a tak jediná otázka, která zůstala nezodpovězená, se týkala zbylého množství.

„Hmm, tak to vypadá, milý příteli, že dnes se budeme muset spokojit s málem.“ povídám Nerudovi. Zřejmě žena nepočítala s nenadálou návštěvou. Ono také, již delší čas jsme si se ženou navykli tak nějak na život a domácnost ve dvou. Ta spíše připomínala klidnou tichou domácnost, aniž by k tomu byl příčinou nějaký konflikt. Nicméně i přes jeho cvikr bylo na Jenovi znát, že by nepohrdl a vzal za vděk i zcela obyčejným chlebem pomazaným máslem.

„Vedu návštěvu.“ hlásím ženě, ještě z předsíně,“ Mimořádnou návštěvu!“

Žena, Marie se jmenovala, ale já v ní viděl pokaždé někoho jiného, sice poněkud zkoprněla překvapením, ale když jsem jí vysvětlil o koho jde a jak k tomu došlo, tak se uklidnila a s radosti přivítala mého přítele.

Nerudu sice znala z vyprávění  už delší čas, od dob naší spolupráce, ale dnes? Dnes měla tu čest  se s ním poprvé setkat osobně a vidět jej na živo v reálu. Live, řekl by zřejmě náš vnuk, kterého jsem tehdy při té příležitosti Jenem nabídnutého výletu do Prahy, vzal sebou na vyhlídkovou plavbu po Vltavě.

„Vědět to, že budeme mít tak vzácného hosta,“ pronesla žena, prohlížející si Nerudův staročeský historický pěstovaný vzhled, „ to bych toho zelí udělala více.“

Načež při vyslovení slova „zelí“, bylo zřetelné v očích mého přítele zahlédnout i kus jeho oblíbeného masa.

„Tak to si nechám líbit, staročeská kuchyně, to je den vystřižený jako z partesu.“ povídá, no spíše mumlá mezi vousy směrem ke mně tak, Aby to Marie nezaregistrovala. Bohužel, nezná ráz našich žen, jimž neunikne sebemenší detail. Ženu jsem samozřejmě informoval o naších příštích záměrech, čímž se zároveň v nejbližších dnech dala očekávat i nějaká zvláštní dámská výjezdní akce, poněkud mimo náš dosah a dohled. Alespoň si pak budeme časem mít doma zase o čem, v těch někdy nudných večerech, povídat.

Každopádně jsme obsah talíře museli rozdělit na dvě dětské porce a poněkud s poloplným žaludkem se začali odebírat do hajan.

„Doufám, že dnes Jene nepohrdneš poněkud provizorním ložem?“ ptám se přítele, skládajíc pár matrací na zem k mému psacímu stolu v pracovně. Vlastně ono než pracovna, tak to bylo moje všechno.

„I to víte, pane Vrchlický, že ne. Trochu si osvěžím své sokolské zvyky.“ ,  jako by to nehovořil ani Neruda,ale nějaký duch tehdejšího Sokola či skautu.

Ještě chvíli jsme si povídali o zítřejší detailní prohlídce Stodolní, než jsme se začali zabývat spánkem spravedlivých.

Když tu pojednou mne poněkud začala šimrat do nosu vůně čerstvě uvařené kávy z kuchyně. Což nebylo nic romantického na tom, jelikož v bytě nám protahovalo, takže jsem si mohl říci, že u zpráv z kuchyně jsem vždy téměř první. Stejně tak, jako novináři z deníku Blesk či jiného bulváru anebo obdobně, jako  štáb televize Nova.

* * *