Můj Silvestr a rok 2014

Je to zvláštní. Člověk se přesune na jistý čas k jiné činnosti a vlastně ani nezmění svůj životní styl a přístup. Tedy alespoň po internetu. A ani zde nejde sedět dlouho na více židlích než pouze na tolika, kolik jeho vlastní zadek může zvládnout. Byť stejně sedí na té jedné a samé židli. Pouze se jen více nakliká. Jen ten čas, ten je třeba rozdělit. Když jsem se nevěnoval reportérské a redaktorské činnosti v oblasti klubové a festivalové hudební scény na Ostravsku a později i na Frýdecko-Místecku, tak jsem měl čas se zaobírat každodenní problematikou aktuálních zpráv, ať  již z oblasti politického dění anebo jen životního. Jo život, ten je pořád, neustále se mění a někdy prostě nezbývá, než se těm změnám přizpůsobit.

Není čas příliš blogovat či zveřejňovat svůj názor, postoj k aktuálním tématům.

Život je vlastně dokola pořád stejný. Zabývám se jinou činnosti a stejně kudy chodím, tak tudy narazím na mé staré dobré známé tváře z doby, než jsem vůbec mohl objevit kouzlo blogu.

A sem tam nějaká novinka, událost v životě, která změní jistý přístup.

Chtěl jsem psát povídky. Ano, protože jsem chytl takovou tu inspirační nit po té soutěžní férii a měl jsem to dobře nastartované, myslím si. Ještě těsně před vánoci a slib sobě samému, že jednou za měsíc bych mohl ze sebe zkusit vyplodit zajímavou povídku či její pokračování, pokud možno na jisté o něco vyšší úrovni.

Na povídkách je totiž skvělé to, že vás tady žádný placený diskutér nezkritizuje anebo z vás neudělá idiota.

Ale blížil se konec roku a člověk tou reporteřinou se dostává do jiných kruhů. Tedy zvyšuje se zájem jiných. Ať již je to mladý Václav z nějaké té hudební agentury, který zase má nějaké ty jiné kontakty a kde se v průběhu roku navážou další zvyky a tradice a nějak se to zaběhne a pak ty slova.

Jiných, že pokud bychom chtěli, tak můžeme. To pak člověka dostane na úplně zcela jinou vlnu, tak jako to, že pokud bychom chtěli, tak můžeme udělat i rozhovor s Vilémem Čokem. No, upřímně, kdo by tuto nabídku ignoroval, že?

Ale zase jdou jiné věci a jiné věci a máme tu závěr roku. Tak alespoň splnit někomu něco i sobě něco z toho, aby do toho nového roku šel člověk s čistýma botama a klidem v duši a srdci. Snad.

A tak Silvestr trávím virtuálně s Vilémem Čokem. Ano, mohu říct, věc, která by mne nikdy předtím nenapadla snad ani ve snu.

A pak do toho další věci a další věci. To potom Ádie, povídky… kde je ona pověstná nit?

Ale jsem rád. Mohu to považovat za nějaký osobní úspěch. Tedy alespoň dobrý pocit mám z toho.

I z jiných věcí. To mi totiž trochu eliminovalo i mou hudební aktivitu, kdy jsem rok a půl byl s jednou kapelou v Lískovci u Frýdku a před vánoci to, po jistých interních problémech a nezdarech či nesnázích vzalo konec. Vlastně to nakonec ani nebyla kapela, nýbrž jen projekt, jak jsem potom zjistil.

Ne, není to o tom, že by se nedařilo úplně. Jen trochu se opět věci změnily a tak jsem si řekl, že po těch cirka let trávených v hudebním prostředí či kolem něj to udělám trochu jinak.

Po svém.

Každopádně vrátil jsem se na zkušebnu, kde jsem naposledy pobýval někdy v roce 2010 a od počátku roku si řekl, že si ještě zkusím založit nějakou tu kapelu a tak trochu si plnit sen.

Což zase bude chtít, vyžadovat, jinou inspiraci, kreativitu a energii.

Ale snad to vyjde. Akorát zase nebudu mít čas tady na ten blog. Dát ty nesmyslné statě dopořádku a zarchivovat. Pozměnit, upravit rubriky a tak jinak.

Vlastně zatím vše relativně v pohodě, akorát to nemám, momentálně, komu vyňučet na ramínko.

Vlastně, vždyť muži přece slzy neroní.