Povídka na motiv předvánoční

Někdy se stane, že si tak lidé, obvykle z nudy, něco povídají. A někdy, to se zase stane, že sem tam někoho něco napadne a nakonec se z toho vyklube zcela úplně něco jiného. Změní to směr. Jeden by řekl, že to tak píše život, ty příběhy, povídky a různé další jiné věci, ale není tomu tak. To máte jako tehdy, zcela nepatrnou diskuzi či debatu na téma to a letní v čase předvánočním. Divné, že? Já vím. Život podle mne nepíše nic, ten jen buďto vytváří nějaké situace anebo se ty situace dějí běžně tím životem, jak jej známe a máme, akorát někdy jen se o tom mlčky zmíníme, jenom tak, mezi řeči, aby ta řeč prostě nestála. A najednou tu máme scénku, jako vystřiženou z filmu:

A tak zatím, co tatínek si pročítal již třetí stránku svého oblíbeného deníku, před vchodem na WC se tvořila fronta podobná té, jenž jsme byli zvyklí tak často vídávat v čase předvánočním, kdy se lidé sháněli po kaprech a všude kolem vládla ona idyla a vonělo to atmosférou vánoc.

"Nemohl bys už laskavě konečně spláchnout?" zapěla maminka z kuchyně od plotny, líbezně se usmívajíc. Snad omámená směsicí vůní vycházejících z rumových kuliček, anýzem provoněných perníčků, koriandru a jiných bylinek, tou dobou macerovaných v marinádě, připravené na Boží hod. K tatínkovi se přes dveře na WC její slova nesly stejně libě, jako koledy, jež tou dobou pějí celebrity produkované přes rozhlas po drátě, za přispění stepujících rytmu dětí, připomínajíce latinskoamerické tance. " Ani nevím, jak dávno je to, co jsme s maminkou tančili půlkolonu.", povzdechl si tatínek a otočil další stránku svého oblíbeného deníku.

KULTURA

Děti mírným pootočením hlavy směrem čelem vzad obrátily svou pozornost od dveří směrem do kuchyně v té naději, že maminčina slova se neminou účinkem. Nechápaly ale, proč se maminka usmívá. Její úsměv se dokonale ztotožňoval s tvary vanilkových rohlíčků na pečícím plechu, právě vytaženém z horké rozpálené trouby. V bytě to zavonělo již i vanilkou.

Poslednímu dílu těsta dovezeného z Lince se věnovala již s takovou vervou a nadšením, že nohy kuchyňského stolu pod tíhou válečku připomínaly tvar indiánského luku pod napnutou tětivou. Napětí bylo tak silné, že i myška v teráriu se raději ukryla v levém zadním koutu.

Konečně SPORT, ulevil si tatínek. Sáblíková opět zlepšila světový rekord v rychlobruslení!- poutal na sebe pozornost tučný titulek na hořejší části posledního listu.

"Sáblíková v poslední fázi závodu neuvěřitelně zrychlila a hnána touhou po rekordu prolétla cílovou páskou s takovou rychlostí, že její nože zastavily až gumy v šatnách bruslařského stadiónu." četl tatínek "Halou se neslo "Kde Domov Můj."

Tou dobou poprvé jeho ratolesti, tak zvlčelé městským životem začaly koketovat s vírou v Boha a v duchu si opakovaly modlitby, jimž se obvykle jindy vysmívaly.

Ne nadarmo braly děti, poprvé v životě do úst Jméno Boží, jehož vzývaly hesly typu: Proboha, jak dlouho tam ještě míní sedět?!, Pane bože, ať už vypadne!, a podobné. Snad i Bůh, spojen s nimi neviditelnými frekvencemi vyslyšel jejích prosebná přání, slitoval se, a po 45.ti minutách se ozval konečně onen očekávaný zvuk ohlašující závěr první půle utkání. " Jen běžte děti, tady máte brief, zelený, jablečná vůně,..." s klidným hlasem povídá maminka. "Epl, mamko!" upozorňují děti., načež matka pokračuje: " Já si mezitím tady uklidím a vytřu."

A předvánoční úklid právě odstartoval.

Přitom se to týkalo jen barvy zelené či zbarvení do zelena anebo jen zabarvení jistého nádechu na zeleno. Nevím již, ale stále to pojednává o běžném každodenním domácím životě.

Kristýna si pak každopádně vzpomněla na film Pelíšky, který se jí vybavil po přečtení jistých řádků v diskuzi.