O Trutnově,obrazech,stravenkách atp. a pivu potřetí(act.50)

...A tak si říkám,že když jsem již v tom Trutnově a vlastně mohl bych si říci,tak blízko k někomu,protože za ten čas,jsou věci,které prostě jsou spojené s tím příběhem či těmi příběhy,ale hlavně s tím dechem,který pravda vlastně kdo ví jak to funguje jinde,to nemohu popisovat,protože to nevím a tak se zabývám pouze tím co cítím Já,těmi pocity,o kterých prostě vím,že mne neklamou a když tak možná jen se mohou jevit jako zdání,jenomže se jedná o zdání,která jsou citelná a neklamou či se na nich vlastně dá stavět anebo také nemusí,ale většinou to vnímám tak,že nic,ale vůbec nic se neděje náhodou a že ti lidé či dejme tomu bytosti,kterým se prostě věnuji nejsou jen pouhá náhoda i když se to mnohým může zdát a že ani jim se jen tak náhodou nedějí všechny ty věci,které se prostě dějí.Za ten čas jsem si na to nejenomže nějak zvykl,ale ono to všechno mění a když to přijde,tak už se nedá zapomenout a musí se to brát prostě všechno tak,jak to je.

Vlastně v Krkonoších jsem byl naposledy někdy na lyžáku za komáru či komunistů asi,době o které by stejně kdokoli řekl,že v některých věcech to byly zlatý časy,ale to jsou také slova do pranice,na učňáku na Luční boudě a vlastně to byl také jeden z klíčových okamžiků,kdy člověk začne s muzikou,tak jako tenkrát,kdy mne René Souček,spolužák z učiliště tenkráte metalista a dnes folkotepec a písničkář přivedl či díky němuž jsem se ne náhodou,ale protože jsem chtěl dostal ke kytaře.

Vrah se vrací na místo činu,podotkl by jistě nejeden hltač krimiseriálů,kterých je dneska v televizi plný pytel až jsem šťasten,že vlastně momentálně doma chytnu pouze TV PRIMA,jelikož po tom předešlém ohňostroji doma mám doma potom z OZO televizor bez ovládače a ten starý GRUNDIG nějak neoplývá lazením,ale nevadí mi to,protože ono stejně televize jako taková,kolikrát mnoha lidí věrnější přítel než pes,mne nebere.Stejně letí internet a vše je o informacích,jelikož informace je základní jednotka nějaké té primitivní funkce buňky od které se celý svět vlastně začal vyvíjet.

Což o to,mít více času,tak bych možná ještě sedl na  vlak docela klidně bych se vypravil někde odkud  voda Labe vyvěrá na svět a pak se vrací někde  dolů,jenomže druhý den musím být opět v  zaměstnání a konat službu,ale když tu jsem již tak  se věnuji tomu,čemu doma se mi nedostává,tedy  místním originalitám,což momentálně v kraji  Krakonošově je právě pivo,věc pro chlapy nějak s  nimi srostla a mnohýma ženama spíše tím časem  opovrhována a podobně.nevím jak pro koho,ale pro  mne je to prostě zajímavost a tak proč si to  nevychutnat či nezkusit,když jsem tady a vlastně  ono to slovo Krakonoš mne přitahuje už od dětství  z dob večerníčků a pohádek něčím  prazvláštním,mystickým a magickým,věci,která  stejně vždycky v duchu někdy nějak zajímá,někoho  méně,někoho více jenže život je různorodý a stejně  je to o tom,že každého časem potká  všechno,protože to jen spěje k dokonalosti bytosti člověčí,protože kolikrát si tak člověk sedne v jistých chvílích a řekne si: K čemu to vlastně všechno je?Proč tady jsem a proč ten život je takový jaký je a proč něco jde a někdy něco nejde a podobně? a vlastně se kolikrát člověk dostane do nějaké te své krajiny promarněných či nesplněných tím životem,protože čím jiným taky se zasní a spočne ve své vlastní pravdě buďto naplnění či nenaplnění stejně jako Já kolikrát poslední dobou si prostě sednu do nějaké té špeluňky a u pěnivého moku rozjímám,tak jako kolikráte jiné životem osamocené dámy buď u šálku kávy či sklenky vína a podobně,navíc nějakých padesát metrů od galerie UFFO se nachází cestou k nádraží jistý KEBAB,ve kterém se Krakonoš čepuje a tak si říkám: No nic,hlad je převlečená žízeň akorát a tak jdem na pár krajíčků chleba.Tedy spíše jen na jeden,protože člověk má přijímat potravu po malých dávkách několikrát denně,jenže vše je otázkou momentální chutí a ono také v době rozdělení světa na smogové a nesmogové je to poněkud složitější hledání a my diskriminováni se musíme více ohánět a hledat,že si pomalu připadáme spíše jako lovci či hledači pokladů,ale naštěstí někteří lidi si ještě zachovali zdravý rozum.

Ač patřím spíše poslední dobou k vyznávačům modrého dýmu,také nemám rád místa,kde je příliš začouzeno a ono dopoledne je to obvykle přijatelné.

"Dal bych si jedno pivo." povídám obsluze arabského formátu po vstupu do místní restaurace a ještě se ptám kde se  smí tedy kouřit,když prostory jsou odděleny pevnou stavbou.

"Kde chcete." odpovídá mi zřejmě poněkud orientální obsluha,která si s těmi českými a evropskými trendy příliš hlavu nedělá.Ono proč také,vždyť takové posezení u vodní dýmky je jistým rituálem v těchto zemích a navíc dým odjakživa patří k přírodním součastem života na zemi,tedy pokud se zrovna nepálí pneumatiky či něco plastického,což myslím ještě více otravuje a škodí ovzduší než nějaká pitomá cigareta.

A tak si tam trávím chvíle ve společnosti araba,jedné místní blondýnky,TV OČKO a pána místních hor.

Pivo opravdu,tedy pro mne chutné a hutné,prostě pivo a ne nějaká břečka a má říz i bukét a podobné věci vytahnuté z reklamy na vody RAJEC a tak si tam rozjímám a jak je někdy mým zvykem poslední dobou snažím se zachytit jen jisté momentky a pravda,trochu je jinak přikrášlit a rozjímám či přemýšlím nad těmi věcmi co se dějí,ono co taky,ale neutápím se v nějakém tom neštěstí spíše to mám jako idylku asi něco podobného jako když se dámy posadí někde do cukrárny či pizzerie a podobně a klevetí o věcech co jim zrovna voní či nevoní a tak co se děje,než se zase ponoří do běžné života šedi.

"Zaplatím vám to." potom povídám.

"Čtyřicet." odpovídá arab s orlím nosem.

"Čtyřicet?Za dvě piva?" podivím se v duchu a ptám se,jestli je to desítka či dvanáctka.

"Dvanáct." ochotně sdělí obsluha čimž mne vlastně dostává v podstatě na kolena.,ale jíst tam nehodlám,tomu zase moc nevěřím a přeci jen,spíše jsem zvyklý na českou kuchyni,tedy tu obvyklou a tak jdu zase někde jinde,když mám štos stravenek v naději že se dobře najím netuše ještě,že dvě hodiny budu marně hledat místo,jež ladí s emblémem mých jídelních upónů CHECQUE DEJANEUR,protože zrovna tam letí EXIT GROUPS či jiné,ale  s ideou KDO HLEDÁ,NAJDE,to prostě nevzdávám a připadám si už jako hlavní hrdina z Haškova románu za první světové války.

S duševním výkřikem ZA CÍSAŘE PÁNA A JEHO RODINU !!! razím uličkami tohoto malebného městečka v Podkrkonoší.

"A jsme zase u monarchie." jistě by napadlo dnes již čarodějnou Léňu,kterou mnozí nazývají kouzelnicí a nejenom Jí možná.Kdo ví,jenže za ten čas,pořád vidět před sebou ten cíl a pořád nějak začínat a když všechno tolik stojí a už tolik různých zastavení se,pozastavení se a stání...prostě jako někde na ulici u dopravních značek...protože svět je pořád o tom,že tady se zastavit nesmí a tady se nesmí stát či zde mohou jen vozidla obsluhy a podobně a nejednoho by z toho už braly mory...

Nakonec nacházím na úpatí nějakého městského návrší malou restauračku se zahradním posezení v ulici s přímým pohledem na hory.Všechno je to totiž o radosti a o tom,co má člověk rád o požitcích a příjemnostech,které má každý poněkud jiné sice,ale jen díky nim se člověk na této planetě nějak cítí šťastněji a spokojeněji,když ne úplně šťastně a vlastně od mala miluji miluji ten pohled při jídle někam do dálky a navíc,siluety hor člověka osvobozují.

Vlastně krom toho,že kolikrát není na tom světě co dělat a třeba ani není o co státmtak si každý nějak v sobě nachází to co jej baví a to vše tak nějak spouje,protože každý se pořád něčím zabýváme,ale jde o to,jestli nás to baví.takže někoho baví dělat či vytvářet scény,jiného oblbovat ženy,někdo se zase rád do dávných věcí časem noří a jinej..třeba jen rád prochází se po nádvoří či tak nějak podobně...stejně je to prostě je všechno jistá energie a takové ty věci s tím vším související...což mne vlastně opět vrací ke Colloursům či té době,pro někoho každoroční a také do minula prostě někoho to baví někoho zase něco jiného,ale pořád lepší než aby nás nebavilo vůbec nic či přestalo bavit.

Martin von Torr

Nic...půjdu si lehnout asi,
práce nebylo totiž přes noc málo.
K tomu něčí hlas:
O čem se Ti či co se Ti vlastně zdálo?
Nevím,nějak přešel mne humor či smysl pro jisté vtípky,
mně zdálo se,jakoby jedna žena
snad někde v útrobách jistého bytu,
a možná ta,jež odívá se do blankytu,
řekla si pojednou:
Že bych oprášila staré skřípky?
Bo jak tu muziku tu valí ten jeden ňouma,
tak ta music se mnou cloumá...
tohle asi mohlo stát se

když vnitřní či čísi jiný hlas ptá se:

O čem?O čem mohlo Tobě zdát se?

Jako někde v tom půlnočním šeru,

na mou věru

jiná sáhla na citeru

a pomalu

vytahovala jí z futrálu

protože ono člověku to nedá,

kdo jednou hudbě propadne,

tak potom je to věda...

Což sice někomu možná ještě nedává zcela dokonalý smysl,ale tou dobou co tak sedím ve svém bytě a hlavou se mi honí jedna jordánská Pohádka o třech sestrách,co jsem četl kdysi,jako malé dítě,snad časem přijde ve spojitost.

Vlastně je to stejné jako když třeba Vladivojna La Chia se spolčí v rámci své inspirace s Johnym Walkerem či někomu z jeho příbuzenstva a hledá inspiraci,něco jako ve filmu Kamenný most,protože s hledáním fantazie a nápadů je to někdy složité a na albech se obvykle to hemží různou spoluúčasti svých přátel a spolupracovníků,jež prostě hrají v jistém díle určitou roli,jelikož bez nich by nikdy toto dílo nemohlo vzniknouti,což každý umělec či člověk zabývající se tím ví...a že některé věci dostávají zcela reálný děj někteří vědí...

direction, camera, editing, production: Grey Sarah music, texts, draws, script: Vladivojna La Chialyric: Vladivojna & Johnny Walker cover photo...

A tak zatímco si vlastně ani moc nepochutnávám na svém nejoblíbenějším jídle smaženému sýru s vařeným bramborem,tatarkou a oblohou,protože namísto oblohy jsou jen dva listy rukoly,takže si musím vystačit s tím,co mám spíše nad hlavou,vařené brambory nahrazují přesolené hranolky a krokety zrovna nemusím,jelikož bych si nerad připadal jako Jirka Kornů v pohádce Honza málem Králem jak se honil za pecnem chleba či sýru kamsi do údolí popřípadě jako táborníci v seriálu o Panu Tau,co namísto švestkových knedlíku hráli stolní tenis,protože ono nejenom,že vlastně pořád jde o lásku a ženy a ty věci spojené s tím,ale právě proto,že nějak to prostě dopadnout musí nakonec a i král si musí najít nějakou tu pravou,jenže ono to s tím dechem a tím vyšším spojením či vnímáním je pořád nějaké složité,nehledě k tomu,že ať jsou věci jaké jsou,tak prostě žena zachytí takový ten přirozený pocit pro věci vyšší a přemýšlí v případě nějakých věcí příštích tak nějak přes ten den i o věcech normálních,protože co kdyby stejně jako Já třeba přemýšlím pro štěstí či jen spokojenost nad tím co vlastně má ten druhý rád,krom toho,že vlastně tím životem prý jen člověk ztrácí ač se mi tomu stále nějak nechce příliš věřit...protože pokud sám tomu dovolí,tak ztrácí jen něco ze svých snů případně jiných věcí i když si kolikrát řekne: Tak co no,tak se budu věnovat něčemu jinému,což by možná bylo v pořádku,kdyby se třeba nějak k tomu předchozímu v mysli nevracel a tak různě.

Jenže jsou i věci jiný spojeny s tím životem,protože pořád se už vlastně bude jednat o dědictví krve Královské a to je vskutku věc složitá a zapeklitá,což vlastně jak tak koukám na ty kopce přede mnou,jež když tak očima bloudím tou krajinou a ženy obvykle v tomto monogamním státě,kolikrát zajímá či chtěji ať muž myslí na ní a ne na jinou a tak dále a tak dále než se někdo zhrozí,podiví se a řekne si...No co se to zase děje pro Pána Krále...co by,to jen v době plné zloby vesmír dává co do něj kdo kdysi zasel či zasévá...protože ono doopravdy je to vlastně jako když Napoleón Bon a parteu,císař,utekl z Elby a chtěl vrátit dobu a věci tam,jež mu náležely...

A tak vlastně každý z těch textů či básní,které vlastně pojednou jakoby dostávaly hmotný a reálný tvar toho co se člověku či v člověku děje..tedy jež se mění ve skutečno se pomoci toho dechu a vůbec těch věcí co se udály kdysi,ale to jsou ještě dlouhosáhle spisy,které je nutno stejně přijímat,pokud se chce po malých denních dávkách či pomalých a v tom očekávání komu vlastně náleží ty slova či dejme tomu písně mé,prachem přikryté tak nějak postupen toho času...protože ono ženu vždy napadne myšlenka: To by mne zajímalo,kolika jsi už tohle říkal či koho se to týká?...No co lhát,protože když se něco odehrává na skutečných událostech,tak je jasné,že se z toho jeden hned tak nevymotá o to více,když vlastně je člověk středem nějakého dění či ví,že jsou lidé,jež dívají se do života a tak podobně...a pak v každém,za těch pár let zůstane s láskou spojený jistý dojem..jestli...protože jsou to jen slova,je to dobře nebo špatné...ale slova jsou slova a pocit,ten má každý vlastní...ale ono vlastně pořád se to nějak stupňuje a je to vlastně jako výstup na úpatí nějaké vysoké neviditelné hory,kde v rámci zcela normálních fyzickálních a matematických věcí související se zákonitostmi kuželu asi napadne vždyť je to vlastně,jakobyste si milé holky vzaly dvoumetrovou nit s korálky a začaly ji otáčet od vrcholu obráceného zmrzlinového kornoutu někam směrem dolů k podlaze...či jako kdyby se had potřeboval pomalu dostat pro třešinku někam na horu...ale ať těch slov zas není příliš moc..tak pro dnes přeji dobrou noc...

Ono totiž nikdy nechci říct to,že žena je blbá,jelikož vím,že je chytrá a co není dnes může přijít klidně zítra,navíc se říká,že spěchati se má pomalu a toliko kvaltování tak akorát dobré pro hovada jest,vlastně kdo si počká,ten se dočká...či...že vlastně se i klidně může stát,že ono jakmile se změní dějiště,tak je to z lásky jiné kolbiště...navíc žena,ta bytost křehká,musí míti vždycky jistotu,což pravda,často není práce lehká...

Martin von Törr č.k.