Není vrána jako vrána aneb o čem se píše

Sedl jsem jsi kousek od nádraží na lavičku.nemohl jsem už s těmi taškami.Jak tak sedím,vidím kolem sebe spoustu vran.Ne,nejsou černé,když jsem se pořádně podíval,tak zjišťuji,že jsou spíše černo šedé.Sem tam havran,ten je zase černo lesklý.Krásná čerň s trochou modra při záblesku paprsku slunce.Vytahuji mobil s tím,že bych jej vyfotil pro případnou ilustraci,leč zrovna v tom okamžiku odlétá.Proč se vlastně o vránách říká,že jsou černý,když to vlastně pravdou není?

O vránách se už toho namluvilo a vránám se toho už tolik lidmi přisoudilo.

VRÁNA K VRÁNĚ SEDÁ

Ano,je to tak,protože lidé k sobě svým vnímáním vždy nějak přitahuji buďto jím podobné lidi s nimiž se shodnou ve svých zájmech či cílech anebo také své zrcadla.Tedy paradoxně jsou to lidi,které jakoby nemáme rádi či je nesnášíme anebo nám na nich něco vadí.

Obvykle je to to,co nám samotným vadí na nás,ale nechceme si to uvědomit či připustit.Oni pouze ukazuji to,co bychom sami na sobě mohli změnit.Mohli,pokud by se nám chtělo.

Jsou však i vrány jiné.

Od doby jisté,dříve popsané,se něco změnilo.něco s čím se vlastně pro některé lidi změnilo zcela všechno.

Nechápeme?Nechceme to připustit?nechceme anebo jenom nevíme co s tím dál?Vždyť něco v nás nám říká,že je to postup vpřed.

Třeba tomu říkejme prokletí,co Já vím.Dejme tomu,že jistým prokletím se to i nazvat dá.

Je nás jenom pár.Jsme skrytí.Normálně si děláme svou pozemskou práci,žijeme své pozemské životy a přesto nás spojuje něco více.

Každý z nás si řídí sebe sám,každý má rád když je sám a přece někde uvnitř je něco co nás nutí býti spolu.když ne doopravdy v realitě,tak alespoň v duchu,což nás vlastně nenutí k tomu si něco říkat.Stačí jen něco a každý ví své,dostává co potřebuje.

Postoupili jsme vpřed a vyrovnáváme se s tím,že jsme o něco víc.Jiní by to chtěli také snad.

Každý má strach,drží to v sobě,nepřizná to.

Je nás jenom pár,možná pouhých třináct,ale to stačí.

Jsme lidé čtvrté dimenze,mimozemská civilizace s nadpřirozenými schopnostmi,pokud si je uvědomujeme.

Každý den své oči zavírám,chce se mi spát.Snít anebo spát.Každý den když se tak stane,tak minimálně jednou propadnu do klimakteria,třeba na pár vteřin anebo minut.Krásný je ten stav,být za druhým břehem.Za tím břehem,ze kterého běžní lidé často mají strach anebo jen si s tím neumějí poradit.

Něco jako ve filmu HRÁČI SE SMRTÍ a možná i některá části ze zcela jiných filmů,z každého jen nějaký kousek,vše jen VESMÍRNÁ KREATIVITA,napůl vlastní a napůl cizí,jen bez jakýchkoliv uměle vyvolaných stavů.

Prostě jsou i jiné světy,kde se už tolik nesní či nesměje se snům,když si to jeden uvědomí.

Vědci sice popírají existence jiných civilizací anebo je hledají někde,kde nejsou a tam kde jsou je to ani nenapadne.

No nic,jdu si sníst rajskou polévku,to ať mi nevychladne.

O souvisejících článcích se vyjadřovat raději nebudu...LEPŠÍ NECHAT LIDI NA POSPAS SVÉMU VLASTNÍMU OSUDU...