Napsat úspěšný článek,knihu,je jak složit hitové album...(act.57)

..."Tak to jsem ráda, žes to tam dal. Víš, mne baví dějepis." slyším v sobě předevčírem jistý hlas. Vlastně kolikrát slyším i jiný hlasy a vidím jiné tváře, vidím ten čas, ten přítomný, ty impulsy energetické, které jistí lidé vydávají, aniž by tušili co vlastně dávno ztratili či získali a přesto se tak bláhově chovají a tváří se, jakže co by se dělo, mělo dít, mohlo dít, když vlastně ve své podstatě nic nehrozí. Jenomže ono na straně druhé jsou mezi námi i takoví, kteří nějak ten svůj čas věnovali něčemu jinému a vědí, že kdykoliv se dít začít může a cokoliv, jelikož ono stačí chtít. Ono se o tom moc sice nemluví a když, tak jen v tom nejbližším okolí, jelikož je to tam zřetelné v jistých chvílích, kdy prostě každý má své oči a buďto jen dělá, že nic neviděl, ale už to v hlavě je schované anebo to viděl a jen čeká či prostě se o tom normálně baví stejně tak, jako třeba se bavíme o tom, co je třeba nakoupit, protože zrovna jeden jde do obchodu či že třeba tam ten tón byl zahraný blbě a že to sjedeme ještě jednou či třeba o tom jak po sobě hází kameny politici ve sportovním přenosu OMV hárající každý za jiný tým a dle nějakého pavouka pravdidelně buďto nasazeni anebo se sem tam najde prostor o případné kvalifikanty. Pardón...hádající jsem chtěl napsat, ale jak bývá mým novodobým zvykem ve víře, že i jisté náhody jsou nějakým pozitivním přínosem a často nejsou daleko od pravdy, tak jsem samozřejmě měl na mysli tohleto slovo, ale prostě se sem tam někdo překlepne stejně tak jako, když v televizi či v rozhlase se někdo přebreptne a smějeme se tomu obvykle až na Sylvestra, protože jsme asi tak už zvyklí či naučení anebo to jen tak nějak bereme zažitě, prostě stane se stejně, jako když na divadle hérečce vypadne scénář a musí po chvilkovém zakoktání rychle začít improvizovat či zpěvačka anebo zpěvák při písničce  náhodou narazí na pověstné tzv. OKNO a než se vzpamatuje, tak už je po třetím refrénu a nehodí se říci: Hej hej hej stop...trochu jsem to  zblbnul, tak začneme ještě jednou a milí diváci si to alespoň poslechnou double, což se vesměs neděje, protože ono s přibývajícími léty se díky moderní technice vesměs preferuje tzv. playback a to z prostého důvodu: Co kdyby, jelikož za ten čas jistě dlouhodobého zvyku kolem sebe všichni známé tzv. své lidi stejně tak, jako Já znám již nejenom své lidi ,ale i lidi,které dejme tomu jsem nějak osobně neznal a přesto je něco, co nás spojilo či spojuje a ono vlastně stále je to jen děj přítomna a věcí o kterých by jindy neměl nikdo ani tušení, ale protože pořád je to jedna a tatáž síla, tak kdo byl vlastně rád předevčírem? "Nevím, neznám přesně ten zbytek, ale byla to dejme tomu víla, možná zlatá možná modrobílá, kdo ví. Každopdáně i ona si tam ve svém nitru v sobě říká či spíše doufá, protože v lásce každý doufá, jestli je právě tohle Ona a jestli je ta pravá, protože když se žena zamiluje ať je to jak je to, tak to stojí za to, což je velice nebezpečné není-li v tom sama a není radno, aby bylo zklamání. Což o to,kdyby to mělo být tak, jak bych si přál Já či spíše tak jak by to asi vyhovovalo všem. Ne že bych se bál vyjádřit svá přání, mně to problém nedělá,ale nevím co vlastně dál, každým okamžikem to udělá, vlastně každé slovo ať již tady či ve formě SMSky či e-mailu na Rádiu ČAS a tak podobně, za ten čas. Každopádně vlastně, protože vždycky se objeví nějaké nové faktory, jež ovlivňují to vyšší vnímání a jde jen o pochopení, jelikož láska a dobro...dvě věci které chce vlastně či po nich touží každý a když přece vše vzešlo z lásky a dobra, tak to nemůže být zlým a přesto to tak vypadá či se jeví.Každopádně láska hýbe lidmi, věcmi a ví i když si jiní myslí, že neví. Ale co, vždyť takové věci jsou přeci normální anebo dějí se na různých místech světa jako někde ve středomoří, tichomoří či Berlusconniho vile a podobně a všchno je, tedy dle reakcí vysoce postavených činitelů v pořádku, tak nechápu, proč vlastně by to čistě teoreticky nemohlo být možné i u nás. Proč pořád česi musej chodit do s

Těžko na cvičišti,lehko potom na bojišti...či ve skutečnosti naopak?

Ať už to začlo jak to začlo a dít se  bude co se bude, protože ono  člověk,aby se v životě a obzvlaště žije-  li či ocitá se ve věčnosti nenudil, tak si  musí najít nějaký ten vysněný svůj  cíl,  nejlépe dlouhodobý a rozvrhnout si  jej na etapy.

Píši to vlastně proto, že pořád se cíle  nemusí docílit mnou, ale cíl je daný a  prostě jsou věci, jež jsou dávno nějak  rozehraný.

Žena - tá bytost jež, prostě je  potřebná  k tomu, protože zatím i když  jsme součástí jiné, vyšší cifilizace, tak  pořád i když cokoli se dá vykouzlit, tak  k pokračování jistého rodu a každá  další žena vlastně to má těžší v tom,  že se  pokud sama je ochotná a bude    chtít, smířit se s jistými novými fakty a  skutečnostmi, jež se týkají mne, protože zase jde jen o nějaké další žití a soužití a vzájemné štěstí či lásku, má-li ten vztah potom či to jak to má být vydržet a netvrdím,že je to snadné spíše se jedná o úkol tzv. nadlidský. Ale zase je to o tom, že k politikovi politik, ke Králi Královna, k Bohu Bohyně a třeba dejme tomu k nadčlověku nadčlověkyně či spíše superžena, jak se o ní hovoří právě v reklamě či upoutávce na Babinec Lucky Hajdové na Radio Čas.

Netvrdím, že to čtení,kolikrát příjemné je pro krásné oči, ale prostě pořád kolem toho se to zatím točí a také vím, že v jistých hlavách to zanechá na základě lásky další otázky, pochyby či jen myšlenky typu: Co kdyby... podle vlastních možností, skutečností a okolností, ale vše se odvíjí v podstatě od slova PŘÍTEL a to slovo má velikce široký okruh možností.

Čarodějův učeň, ale doslova čarodějův, Léňa, kterážto také již ze sebe docela dosti zainvestovala do tohoto projektu, jelikož i Ona je v tom osobitně zainteresována, byť jen kvůli svému vnitřnímu cítění či zájmu nejen o to, že se sama chce ujistit jak je to s Králem ale také i proto, že i Ona je jistou Královnou či i Bohyni za ten čas a prostě koho by nezajímalo něco více a vzhledem k tomu, že i Ona svůj cit nedala jen tak i když třeba k tomu mohl být zcela jiný impuls prvotní pojednou, jelikož ono vlastně tohle není vše, celý ten kolotoč, ten je již rozjetý i v tzv. sítích vedlejších či okolních. Jen odtud se to nějak odvíjí... tudíž zde vlastně je to centrum dění, které pak na základě přítomností, zamyšlení spustí další kolotoče reakcí, obvyykle tak nějak ve večerních hodinách.

Především však dala či základá si na víře, protože víra je nejenom to pevné pouto, ale jsou i další faktory, kolem toho které za ten čas pochopila a vlastně se to jen upevnilo a vytvořilo další stupeň jisté řetězové reakce lásky či ... vlastně ani nevím jak bych to nazval, ale prostě vytvořil se nějaký vztah... vztah o něco významnější nežli vztahy kdykoli jindy předtím, ale ví se všeobecně či se tuší anebo se to tak jeví, že to není jen mezi námi dvěma, ale i více a to je vytváří jistý problém pro věci další, nějaké, vyvíjející se a spojené s tím, co kdo do vesmíru ze sebe dal, jelikož už nejde se brát jako, že jsme se jen tak poznali, pokecali a papa čau pipi a šáteček sbohem Tvá Máňa a podobně, protože vše je o tom že pokaždé už to v člověku zanechá stopu a jakmile něco vypadne tak po zbytek života přijde smutek či smutno... prostě takové ty citové věci, které vlastně odjakživa nikdy nikho nezajímaly, nikdy nebyly IN a přesto kvůli nim se děje toli věcí a vede se tolik řečí, takže člověk už musí počítat tak nějak s tím dopředu, že se s jistýma lidma setká někdy jedno jak.

Což o to,to je běžné, stejně tak jako kolem sebe chodíme v obchodě, stojíme v autobuse, koukáme po sobě a hned otáčíme hlavy či sedíme každý na opačné straně jiného stolu dosud prozatím ještě restaurace či pohostinství ve kterém se může kouřit.

Jenomže vlastně už se to ví a připravuje s to a každý, ač to nedává na jevo tak ve svém vlastním soukromí si představuje jisté věci, připravuje jisté situace, vytváří si svou další budoucnost spojenou nejen s tímto, ale i případné další verze pro případ toho, že by skončil na propadle životního jeviště Lásky, což vlastně je i tak trochu v pořádku, jelikož to v jistých aktérech vyvolává potřebnou dávku přirozeného adrenalinu, potřebného pro jejich vlastní dokonalé zdraví a v podstatě daleko bezpečnějšího bych řekl, než někde v plné rychlosti na laně zavěšený za nadzvukovým letadlem s padákem na zádech. Každý má i svůj vlastní pud sebezáchovy či prostě je takový jaký je a bere to tak jak to bere, prostě hlavně hodně vážně. A když je něco vážně, tak každý ví, že tam sranda nemá co dělat či tam pro humor není místo... a přeci...

A přeci si každý po chvíli vybere to co jest pro něj podstatné a někdy z člověka vypadnou i věty či myšlenky, kterým se sám zasměje či nad sebou zakroutí hlavou a podobně tak jako právě Léňa včera, když tak přemýšlela nad Králem a tím vším děním, tak si řekla: " Hmm...to je fakt, co Já vlastně můžu vědět, třeba je Král doopravdy o hlavu kratší.", takže je to stále o baroku a věcech středověkých.

Prostě jak říká Léňa od jisté doby... Sečteno a podtrženo, je to Král a basta fidli !!! Mně osobně toto stačí, jelikož dávno vím, že pak jdou další a další, vlastně nejde o nic jen o to, že když se narodíš podruhé v jednom žití a zjistíš věci jiné a ty věci se dějí pořád dokola, tak to začneš brát stejně samozřejmě, jako když každé ráno vstáváš, uvaříš si kafe, skákneš do pekárny pro nějakou sváču, nastoupíš do dopravního prostředku s vírou či automatickým přesvědčením, že dojedeš v pořádku a tam si odboucháš či přečkáš nějakou tu dobu buď ubíjející či naplňující a pak zase jdeš domů či sem tam se stavíš cestou někam jinam... prostě se v tom učíš chodit znovu jako od malého dítěte. Od kdy? No od jednoho jistého dne, od kterého se vše odvíjí či začlo se odvíjet a od kterého to vede tam, kde to vést prostě má... jde jen o to za jak dlouho. Vlastně je to jedno, jelikož když najdeš svou doopravdovou seberealizaci, jež naplňuje Tvou duši tak staneš na prahu věčnosti, alespoň brahmatisté to tak píši v jedné knize, kterou jsem četl nějak, když jsem ještě pobýval v Pardubicích. Nevím už ani jaká, protože je to dávno, ale vím, že některé ty důležité věci zde někde v tom mém psaní jsou.

Ptá se Svatý Petr u Nebeské brány nově příchozího: "Jaká byla poslední věta, kterou jsi slyšel na zemi?"
"Byl to hlas mé ženy."
"A co říkala?"
"Když mě na chvíli pustíš k volantu, budeš úplný anděl."

* * *

A tak se vlastně nacházíme ve věčnosti. Ne všichni, jen někteří, protože věčnost je kolikrát čekat na ženu.  Věčnost je čekat i na to pojednou, než zase napíše pár slov, či jen SMS do 4000 znaků a věčnosti je množství zdá se. Proč? Že by jen proto, že zrovna zase Lávjů? A že zrovna Lávinkuju to, co by mně ani v těch nejzazších snech nikdy nenapadlo? Že kolem lásky se pojednou tolik očí točí... a že si každý hned v tom myšlenkovém spojení podle sebe řekne to,k čemu došel?

Jo možná, to momentálně není taková ta šťáva, ten náboj či ty grády jaké byly někdy na počátku a možná jako vždy je jen vše do času, protože také mám svý další nějaké věci jako každý den v hlavě jak bych si to přál, aby to spělo k dokonalosti. Co? Třeba jen UNION UNIA či UNIA UNIA  apod. ,které rozluští jen ten,kdo má co dočinění s vladivojštinou,kterou v podstatě také si jen tak pro sebe vymyslelo jedno práče či Mládi dráče Vladivojna La Chia .

Co se týče písní a hitů,tak obyvkle se říká,že v tzv. jednoduchostí vězí či se skrývá krása a proto mi také zřejmě přijde krásné to, že jednoduché je si během pěti až desíti minut přečíst něco, ať již je to cokoli a zjebat to, protože dle jeho oka je to celé dojebané a nestojí to za nic, než se pozastavit nad tím, že třeba za těmi desíti pitomýma minutama pro jednoho se skrývá minimálně čtyři hodiny práce a jiných věcí jen proto, aby to tzv. dílo ladilo oku stejně přijímatli,tak aby bylo lazeno i k pocitu toho dotyčného tvůrce, což možná také může být i jedním z důvodů, proč třeba kritik nenapíše pieseň a podobně.

Ok tedy říkám si, po třech dnech, protože vždycky se to po tři roky vše odvíjí tak, že přání na počkání a zázraky do tří dnů avšak nechápu, proč dotyčný v rámci nějaké slušnosti neumí či nemůže se vyjádřit třeba ve stylu: Vážený autore či patlale... mazale... apod. Byl/ -a bych rád/ -a či přál/ -a bych si, kdybyste napříště se pokusil toto a tamto,protože ono a tamtono, víte? Děkuji, s pozdravem vaše ctěná Bla bla bla. Nějak mi totiž přijde, že si lidé jaksi neumějí vyjádřit svá přání. Ano, dokáží přát jeden druhému či pro druhého, ale pro sebe a svou vlastní spokojenost?

Čistě teoreticky a hypoteticky, by mně to také vlastně mohlo být jedno a lhostejno, ale vzhledem k tomu,že existuje jistý svět splnění přání hned, kde se samozřejmě také MUSÍ dodržovat jisté instrukce a pravidla, bez nichž by toto nefungovalo přesně tak, jak to funguje, tak se snažím toto jen nějak vystihnout nehledě k tomu, že vždy mám v plánu napsati něco jiného, ale vždy to nějak dopadne jinak, kupodivu mému.

V podstatě poslední kritika mne zcela vystihla, ono totiž ani jiný být nemohu, jelikož potom bych nemohl zastávat to, co zastávat a řadit se mezi státníky,kteří jsou dávno otupělí a imunní zcela proti tomu,co se o nich píše a povídá, jelikož jsou si právě jistí tím, že co jim ostatní vlastně můžou a tak se třeba klidně může stát, že po zveřejnění dalšího z mých žvástů a plků o něčem a o ničem se za jistých okolností sendou u stolu přesně tak, jak to bývá v těch anekdotách o čechovi,rusovi a američanovi pánové Petr Nečas , Miroslav Kalousek a třeba právě posledně zmiňovaný a dá se říci nepřímou formou oslovený Boris Šťastný ,usmějí se ironicky, pokrytecky a řeknou si: Hle hoši, hlavně klídek, co ten nám může a ví už o tom náš kmotr a šéf Václav Klaus ? Takže asi nějak tak. Ono totiž díky internetu za jistých okolností se dá případně i do půlhodiny vytvořit věcí o nichž běžní lidé ani nemají tušení, ale ten komu stačí zavřit a vlastně už ani ne zavřít oči a vidí přímo ty situace před sebou ví. Ví a nemusí nad nimi přemýšlet jestli a tak podobně a možná také i proto, je Král více než to, o čem jsem psal posledně. Jenomže ono tím časem i když jisté víly, či královny anebo další šlechtičny jež se také tak samozvaly či nazvány byly pro něco o čemž se zase ví jen při případném poslechu právě Radio Čas za předpokladu,že včerejší e-mail byl doslova řečen či přenesen a nedopadl jeko to,když SMS Ahoj rádio, zahrej láskám z lásky a od lásky lásce láska, ze které nakonec bylo jen pro velký počet došlých zpráv AHOJ,ZAHREJ LÁSKÁM Z LÁSKY,což je mi vlastně fuk, jelikož Já mohu být akorát naštvaný na to, že to prostě nebylo přečteno či přeneseno těm čekajícím jak být mělo, protože ono za ten čas se už v těch slovech v tom boji o Korunu Českou či jen právo platně zpětného nabytí majetku a věcí s tím souvisejícími,aby opět po delší době národ mohl být spokojenější a země česká konečně začít vzkvétat tím směrem,který si jistě všichni přejí anebo jen rádi,aby se opět v rámci svých zdravých očí mohli dívat jen na ty věci dobré či plné lásky,přesně jak se o tom zpívá či pěje v TAJEMSTVÍ LOTOPU,kde i hřbitov je vlastně láska,jelikož kříže jsou takové usmívající až to prostě připomíná skoro kotvu, když OČI V TOM VESMÍRNÉM PROCESU PŘEDSTAVUJÍ SCHOPNOST ZŘETELNĚ VIDĚT a lidé si mohli opět říkat a tvrdit a vlastně by mohli být přesvědčení o tom, že se vlastně DÍVAJÍ RADOSTNÝMA A LASKAVÝMA OČIMA, že jelikož OČNÍ POTÍŽE zapříčiněny NESPOKOJENOSTI S TÍM,CO VIDÍM VE SVÉM ŽIVOTĚ,tak v rámci sebeléčby PRÁVĚ V TOMTO OKAMŽIKU SI VYTVÁŘÍM ŽIVOT, NA KTERÝ SE RÁD/ -A DÍVÁM a tak podobně... jenomže napíšeš větu tuto, další se tím začne řídit a vlastně si neuvědomí tu jistou hierarchii, jelikož vlastně neví či jen nechce připustit jistá fakta či smířit se s tím, jak věci doopravdy jsou a věřit v ně a podobně...takže zatím stále pouze služba lokají, leč tužba dřímá potají a jsou už věci,jenž se nezdají a vlastně také by se dalo říct, že teoreticky bych si mohl říct o nějaké to své přání a trochu s tím pohnout kupředu, jelikož ono kdo chce být viděn, tak má kolem sebe lidi, jež žijí nějaký čas ve stínu a v podstatě také konají jistou službu lokají a třeba si zaslouží i více, ale pořád je to o tom,že jen jména dělaj jména lidi dělaj lidi, každopádně tam kde je jen dechu ještě není spěchu... protože ono se řekne... víla... nebo životní síla... král... a co bude dál... co s tím?... pořád jsou jisté instrukce a věci o nichž mnozí dejme tomu ctění a vážení, vlastně nemají pořádně ani tušení,obzvláště tady řekl bych, ale dosti kecu... slovy přece ještě nikdy nikdo nebyl živ.... se říká... takže pokud milí a nemilí  politikové, herci, učitelé, zpěváci, nemáte při pondělku zrovna něco na práci... tak si nějakou najděte anebo se jí vyhněte, přeci jen se tvrdí, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí ačkoliv často právě co se týče politiky řekl bych, že kovářova kobyla chodí bosá...

A JÁ zalezu si do deky,

protože kdo ví jak to je a bude,

když hudba má jednou tvář,

ať již stín anebo zář,

tak než složíš hlavu na polštář,

jak proplétat se věky,

láskou a přátelstvím

slovy stylu Mám Tě rád

snít si třeba někdy v kraji.

kde dobrou noc od plachých lišek

uslyší i bazilišek,

být jen ping- pongovým míčkem,

hrou s kočikčkou a psíčkem

či jen tím kouzelným sklíčkem

k nohám plazící se...

Martin von Torr č. k.  v. r.