Krade se všude

Krade se všude a pokud se lidé nezmění, tak se asi krást a okrádat bude stále. Co je vlastně k tomu vede? Pocit, vlastní nedostatečnosti pramenící ze své vlastní neschopnosti či závist mít něco, co má ten druhý, případně i jistá nepřejícnost? To zlo skryté v člověku, které jej nutí dělat něco pro to, aby ten druhý pozbyl toho, čeho pracně dosáhl? Ano, pracně, protože jsou i takové skupiny, které raději volí pohodlnější cestu a za jakýchkoliv různých možností dosáhnout pocitu bohatsví či majetnosti i navzdory tomu, že stejně za celou tu svou honitbu si na závěr své životní cesty sebou materálního nevezmou vůbec nic?

Když si tohle člověk uvědomí, možná se zamyslí a třeba se změní. Změní se jeden, druhý, skupina a v jistém okolí to stačí. Okolí nabyde dojmu, že se konečně může přestat něčeho obávat a žít klidně a v míru. Ovšem ani tohle zřejmě nebude dobré napořád, neboť v člověku tím časem začne opět vznikat jistý pocit iluzionismu, protože i přesto, že je to krásné a klidné a přeje si to jistě v duchu svém každý, aby tak bylo, tak zase se tím časem a tím životem najde někdo, kdo jej přesvědčí o tom pravém opaku, že ty věci jak on chce a přeje si, nefungují a že asi nějaký pocit bezpečí nemá vůbec žádný smysl i když strach v čolvěku vyvolává nemoce již od narození.

Paradoxně, protože když z luna matčiného na svět vyjde malé novorozeně, mládě lidské, tak má pocit bezpečí, protože v klidném vodním prostředí placenty mu nehrozí v podstatě žádné nebezpečí, tedy pokud nepřijde díky jiným vnějším vlivům.

Ale když je láska a lidé se milují, mají se rádi, protože se poznali v lásce a slíbili si či se rozhodli, že společně založí rodinu a počnou své potomstvo, tak také nebezpečí nehrozí. Tedy nemělo by.

Kdo tedy působí a proč dítěti různé nepříjemné stavy a bolesti, přesně ty věci, které člověk vlastně v dospělosti, kdy tedy je oprávněn mít svůj vlastní názor na věc a nikdo už nemá právo mu do ničeho hovořit, protože je zodpovědný sám za sebe a za veškeré všechny ty své věci, situace, rozhodnutí a cokoliv dalšího s čím je spojen a dělá to vědomě, nakonec zjistí, že to vlastně nechce. Nepotřebuje přeci ty nepříjemné věci, když smyslem života je vlastně mít se dobře a hlavně žít v klidu a bezstarostně či s co nejmenšími problémy.

Malé dítě se asi sotva může bránit různým věcem, které přináší jeho tělíčku bolest a vyvolávájí pocity strachu a bolest, protože sotva asi matku v tuchvíli zajímá, co na to její dítě, jestli to opravdu chce či nikoli, když věda a společnost to bere jako běžnou součást života, protože i oni si tím prošli a tak to má být, protože už je to přece na tom světě přesně tak dlouho, kdy s tím nějaký showmann přišel a nechal si to patentovat, protože jej to zrovna napadlo a on to vymyslel a protože rodiče nás taky tak vychovali a stejně tak se o nás starali. Dá se to příjmout či nikoli?

Samozřejmě že jedinci studující a preferující především holistický způsob meicíny podotknou samozřejmě, protože je to náš job a my jsme od toho placení a budou si dál hájit svůj pověstný chléb i když na celé planetě je spousta různých míst, kde třeba všechno jde i bez lékařské pomoci a lidé žijící tam si vědi rady a žijí, řekněme v nevědomé blaženosti, kde civilizace ještě až tak rapidně nezašla. Nezašla, možná že nevěděla jen kudy nebo si jí tam ti lidé nenechali zajít. Stejně tak se jeví i otázka, zda opravdu nevědomě či vědomě?

Možná civilizovaný člověk bude tvrdit, že nevědomě, protože on je přesvědčený o tom, že je to tak jak on to ví, protože má něco odžité, zažité a nučené především a podle něho ty věci, které on vnímá jako správné správné jsou, ale kdo ví, jak by to vnímal na místě oněch lidí, kteří podle něj žijí nevědomě, protože on ví více než oni a v případné situaci oni by mu pomohli něčím, protože by odněkud věděli, že ty věci tak jsou a on je překvapen, že to pravdu pomáhá, protože  o tom vůbec nevěděl či neměl tušení anebo to za ten svůj čas nepřijímal, že by to tak mohlo být, když se kolikrát přel s jinými o přesně těchto věcech. Vskutku zajímavé.

Docela mi to připomíná opět mou, dnes již asi pro mne obvyklou situaci, protože zase i když bych nemusel, kdybych nenavštěvoval ony stejná místa, nepotkal zase maruš, tu cikánku bydlící někde na Dělnické ulici, co jsem s ní jednou měl ty pouliční techtle a zároveň i mechtle a opět ke mně nepřišla a opět klasicky prvně nepožádala, jestli nemám cigaertu, potom zda nemám i oheň a pak jestli něco bude a případně jestli se nechci vzrušit a během hovoru či komunikace od ní, již asi po třetí za ten čas co tak na sebe v Ostravě vždy natrefíme, že lidem nemám věřit. Jaké to ujištění, zrovna od té pravé, u které vím předem či spíše, že když mi říká: Že si s ní mohu zašukat zadarmo, protože jí mrzí do dnes, že mi z kapsy čmajzla mobil a vytáhla ode mne ještě pár stovek navíc a že mi to dluží, že stejně když si s ní vrznu, tak zase bude chtít prachy. Že když mi říká, že nemám věřit lidem, tak hraje na mne tu obvyklou kamarádskou hru na věrohodnost a první kdo mne opět zklame či převeze anebo nedodrží slovo, bude stejně zase Ona.  A když jí řeknu, jako že jsem jí řekl „Ne, nechci Maruš.“ Tak zase bude dělat kolem dokola okolky a stanu se jistou chvíli opět obyčejnou obětí něčího přemlouvání a přesvědčování s tím,l že nakonec stejně jsem pěkná svině, protože když někdo se nedokáže smířit či nechce pochopit pravý význam slova NE v jistý čas a hned se na tom základě podle toho začít řídit, tak budu ten největší chuj já i když ona je zrovna pěkná pitka. Prostě pořád se celý svět točí jen kolem peněz a sexu a pořád dokola se stejné situace opakují.

Kde s e to v těch lidech vůbec bere? Odkud přebírají ty své móresy či mentální návyky a jsou pořád stejní? Pravda, iněkdo mi hned z fleku může nadhodit to své: Tak proč tam chodíš a děláš ty věci a nejdeš jinde? Načež bych mu odpověděl stejně jen: Protože mám k tomu své důvody a také proto, že si vůbec nestěžuji a jen o tom píši, zmiňuji se, protože vždycky mám na výběr. Koneckonců, kdo si prostě sem tam nechce zašukat s někým jiným  anebo spíše řekněme jen, koneckonců kdo někdy nemá či necítí zrovna tu potřebu, když jej ten věčný buďto stereotyp anebo nic ubíjí či deptá, protože pochybuji plně o tom, že tohleto člověku někdy přineslo radostný pocit naplnění a uskutečnění. Spíše jen povzdech. Samozřejmě nenabádám nikoho k něčemu, každý ať si klidně dál plně ctí své zásady pokud je o nich plně přesvědčen, že jej vedou ke spokojenosti,vždyť každý jsme přeci páneme svého Já a svých vlastních možností a situací, které vždycky máme na výběr jakkoli ovlivnit i s tím, že za případné následky poneseme plnou zodpovědnost. Proč bychom se také měli na něco či někoho vymlouvat, když tuto situaci jsme chtěli anebo jsme věděli alespoň o tom, že přijít může a to se může týkat čehokoli i běžné stereotypní každodenní jízdy do zaměstnání a z něj či jiných, řekněme pro nás zcela všedních a běžných věcí.