Když se někomu mihne nůž před očima (0013)

A tak jsem něco zdupal. Ano,doslova zdupal,když to mám napsat výstižně. Vlastně jsem ani neměl chuť či náladu něco psát,což jistě někomu neuniklo a z těch,které z jakýchkoliv rozdílných důvodů nějak zajímá to mé tlachání či blábolení o věcech,které se mně dějí,které si zapříčiním sám tím,že něco udělám ať již věci dobré či z pohledu jiných nedobré,ale věci,které se jakkoliv promítnou do života mého okolního a vždycky jsem si vědom,že ta prvotní příčina veškerého dění pochází ode mne.Ode mne se všechno odvíjí,sice ne u všech,ale u některých ano a pak jsou věci,které tak nějak časem navazují či začaly navazovat na věci mé.

A ani se mně nechce pro změnu psát věci konkrétní.Poslední dobou se mi zdá,že tak až moc nemám tu potřebu,když vím,že spíše to člověka ničí,než aby mu to pomohlo. To jen...

Každopádně to zajímá lidi,které nějak z nějakého důvodu zajímám a to,že jich tím časem den za dnem přibývá mně dochází ačkoliv s nimi nejsem v kontaktu.Pořád tedy jde o tzv.živé dění,které do jisté míry oživil ještě více vztah s Evou.Vlastně po delší době první viditelná a cititelná pozitivní věc,která mne potkala od té doby,co se sám sebe ptám: Kolik lidí asi tak může mít před očima na doživotí čepel nože? A vlastně tím navazuji na poslední odkaz o tom,co pán Polanský psal ve své úvaze nad Darou Rollins,tedy ten závěr.Pořád se z toho nějak nemohu vzpamatovat,nejde to se vyrovnat s tím,že vlastně tady už jsem nemusel být a přesto jsem,že to byl okamžik snad vážně veden odněkud z hůry,že se tak nestalo,mohlo se stát.Klidně,jen už,když jinde jsem to psal,tak třikrát se mi o tom nechce psát.Docela rád bych na to zapomněl a vymazal to z hlavy,ale dá se to vůbec?

Růže,jež kouzelnou sílu má, snad tím,že dlouho hodně dlouho ve váze čerstvá vydržela,leč časem schla v naději,že koupená z lásky v lásce dočká se dlaní jež ji nechtěji.

Než vítr její lístky po domě rozvál či zub času proměnil je v prach,

snad za to může jen něčí nekonečná zvědavost či nechtění,

snad i jiné okolnosti anebo jenom dívčí strach?

Čas však všechno hojí

a život pádí dál.

Ale je to ta růže o které možná někdo a ne jeden ze slavných či známých někdy

jistou píseň nazpíval.

Prostě a stručně řečeno: Mohl jsem být zabit v docela klidné kdysi domácí atmosféře na základě jedné pitomé věty,že za to,že cibule nejde pořádně loupat,krom toho,že je tuhá slupka by mohly ještě dlouhé umělé nehty a před očima mi zbyly rozsypané skleněné střepy,přesně takové,jako když auto narazí do zdi či někde do stromu a přední sklo se promění v malé krystálky slepeného skla anebo křišťálu,které se rozsypou kolem člověka po koberci a které po pěti minutách jakoby přikování k dřevěným dveřím,po jistém vzpamatování prostě nejsou a člověk si po chvíli řekne: kde je to sklo? Tys to uklidila?A od odpadkového koše se ozve: Jaké sklo?

Vlastně žádné,asi se mi jen něco zdálo. Odpovím a přitom vím,že se mi nezdálo vůbec nic a tak jen přemýšlím nad tím,co to vlastně je.

Lidská skleněná schránka v podstatě existuje.Vím to již dlouho a existuje mnoho dalších věcí o kterých nemají jiní lidé ani tušení a nedokáži to pochopit pokud se jim nestane něco obdobného.

Najdou se takoví,který vlastně ani nemusím vše sáhodlouze vysvětlovat a prostě buďto pochopí to hned anebo ani vlastně chápat nemusí,jelikož sami vědí o čem je řeč,když se třeba někdy otevřou oči a probudí se s pocitem,že vlastně jsou ještě živí a nemusejí být.

I tohle je jeden ze společných bodů mezi mnou a Evčou,jak jsme se nedávno nějak při jednom rozhovoru shodli.Ono těch bodů společných je hodně a věřím,že čím dál více a okud se chce je hledat,tak se najdou a ono se chce,pořád se chce.Jsou to vnitřní světy lidí,do kterých sotva málokdo a hodně těžko vidí,potom jediným si může býti jist,že nezbývá mu nic jiného,než jen číst a zase jen proto aby pochopil,pokud chce a v podstatě je to pořád o andělích,ale už ne takových,jak se některým lidem říká či spíše lidem v jistých profesích,pro které dobro je vlastně posláním,které si sami vybrali,ale Já si je nevybral,mně bylo souzeno či prostě dáno tím životem a konáním stále nějakého dobra,které však pro někoho bylo dobrem a pro jiné zase zlem,ale tak to prostě asi bývá.

Dnes jsem jeden z andělů,opravdových andělů.Snažím se nemyslet na minulost,žít přítomnost a budovat si budoucnost.Nějak.

Někdy se to daří a někdy ne,jak kdy,je však více věcí které v každý okamžik svého bytí na této planetě musím mít vteřinu za vteřinou na zřetelů a ještě se bavit o věcech pozemských o kterých vím,že mají jistou důležitost,leč ta se s těmi vyššími pocity nějak vytrácí či se jen stává fraškou.

Pro někoho věci nepředstavitelné a pro jiného holá skutečnost.

Eva mně také říkala,že vlastně jednou se ji stalo,že se prostě probudila a nemusela tu být a že byla překvapená a že něco z hůry asi chtělo někdy v jistou,aby ještě žila,aby se probudila,tak jak u mne bylo to,že něco z hůry chtělo,aby ostří nože ke mně letělo náhle nedoletělo.

A tak jsem se setkal s řečmi typu: Já vím,co se Ti stalo.

Logicky,když to napíši,tak si to někdo přečte a ví to,když to nenapíšu,nebude vědět zhola nic.Takže to vlastně ví jen díky mně.Vím,že jsou věci,které jsou prostě víc.Víc než city,víc než pocity,víc než slova typu Mám Tě rád či Miluji Tě,spojené s normálními věcmi.
Když vím,že bych tím mohl světu či jiným lidem pomoci,tak nezbývá mi nic jiného než to někde napsat.

Někde to dát,aby si to někdy mohli tedy druzí vložit do svých mozkoven,aby opět mohli mít svůj vlastní názor na věc a zhodnotit,tak jak to často bývá lidským zvykem.

Trávil jsem tři počáteční dny tohoto týdne na chatě v Beskydech,která vlastně byla dá se říct mým dětsvím.Dnes se musím ptát,když tam jet chci,dle věci slušných a časem tak nějak dojednaných či normálních.Takže jsem to s tou nadálou změnou a jejím postupným vývojem bral i jako nostalgické rozloučení,protože mám-li se časem stěhovat do jiného kraje i s práci a vlastně svůj život nějak dovést,jak jsme se bavili s Evčou na téma lásky a vztahů NA KONEČNOU,tak je mi jasné,že prostě to bude jiný všechno jiný.Nový.

Ležel jsem tam jako v sauně,ono totiž při těch teplotách a při mých momentálních mizériích,ze kterých mému blízkému okolí spíše rostou vlasy na hlavě či jim vstávají a koukal jsem na AZ KVÍZ,kde mne zaujala jedna otázka,která se mně vlastně týká tak nějak normálně non stop CO SE ŘÍKÁ O TAKOVÉM ČLOVĚKU,KTERÝ MUSÍ PROJÍT ČI PROCHÁZÍ tzv.OČISTCEM,tedy peklem i rájem a ještě něčím jiným a odpověď byla,že TAKOVÝTO ČLOVĚK ŽIJE V JIŘÍKOVÝM VIDĚNÍ.

Když jsem to slyšel,tak jsem věděl hned kde se zařadit a vím,že v tom nejsem sám,že nás u nás v naší republice pár takových je.Je to totiž rozdíl,projít očistcem sám a potom dát si tu práci provést tím i jiné,na kterých mu prostě nějak záleží či protože je má pořád rád.

Potom si vybírám to co bych zde napsal.Mohu na sebe napsat celou pravdu a to bez nějakého studu,ale vím co mi to opět může přinést za další věci.Mohu zde napsat něco jen tak v náznacích a ten kdo mne sleduje delší dobu stejně mne zná a může si sám utvořit vlastní domněnky.

Mohu.

Mohu,ale také nemusím,protože vlastně více než pravdu a upřímně se bavím s Evou telefonicky.To je vlastně věc,která se buď musí anebo může anebo se udělá,protože se udělat chce či má se tak dělat.

Ale pořád něco vzniklo na základě mého psaní a vše se děje jen na základě komunikace a nekomunikace a když vím,že to tak funguje,musím zcela zákonitě počítat i s případnými reakcemi.

Zřejmě bych lhal,kdybych tvrdil,že žádné reakce nedostávám anebo že pořád nějaké jsou.Prostě se sem tam někdy objeví.Někdy hned a jindy později.

První a nejrychlejší reakce často příjdou od Evči v podobě třeba SMSky anebo hovoru anebo zprávy.Možná jiná slova,ale dá se z nich vyčíst spojitost či souvislost.

Jsem vnímán a vím to.Jsem čten,jsem souzen,jsem kritizován a jsem i chválen tedy obdarován.Hlavně jsem chápan,což je velmi důležité pro další dění.
Netvrdím,že jsem chápan každým a ani o to v podstatě nestojím.Vím o věcech o které doopravdy stojím a na kterých mi záleží.Je jich mnoho,ale i málo a to málo je vzácné,ale to nejsou věci,protože slovo „VĚCI“ má spíše jen takový jazykem vymyšlený oblek.

Jsem však mnohými lidmi nechápán.Hlavně těmi v mém prozatím nejbližším okolí.Někdy jsem čten a potom jsem polemizován,souzen,odsuzován,kritizován,prostě nějak komunikován v mnoha bytech,domech,krajích,městech,vesnicích.

Možná lidmi obyčejnými,možná slavnými,možná důležitými a možná,že z jistého pohledu všemi nedůležitými i těmi,kteří si o sobě myslí,že jsou nějak či někdy byli nějak hodně důležití.

Taktéž jsem hlídán a sledován.Sledován očima,které nevidím,očima,které někdy vidím,očima,které o kterých vím,že mne sledují rády a které i slyším a pak i očima,které neslyším,ani nečtu a asi ani nikdy neuslyším či třeba neuvidím.

Neuvidím,protože buďto mne nebudou chtít vidět,anebo pro změnu je nebudu chtít vidět Já.Záleží na důvodu.Důvody k tomu dávám Já,ale také někdy svýmy důvody přispívají i jiní a od toho se pak odvíjí zase můj pohled na lidi a věci.Jedno co a jedno kdo.

Prostě internet.

Ale za dva a půl roku jsem si zvykl i nezvykl,záleží jak na co.Jen vím,že psaní o věcech týkajících se soukromého života a zveřejnění je,prostě přináší věci jiné.

Což jinak vědí a chápou či vnímají zase ti,jež nějak s veřeným životem dávno mají co do činění a jinak zase ti kteří se o těch veřejných věcech rádi něco do čtou,ale sami se nezveřejňují vůbec či se skrývají.

Čím se utěšit ve své mizérii?

Snad jen tím,že prostě jakkoli lidi zajímám,už jen tím,že si mne přečtou a zbytek je na nich,takový Já přístup či postoj k tomu mám.

Jeden prostě musí být vůči jistým věcem obrněný.

Třeba jako transportér.

Je horko.

Zase.

Myslel jsem si původně,že snad dnes bude pršet anebo jen pod mrakem,ale zase není.

Evča psala mně včera SMSku:

Už mazej z práce domů,řekni,že se na fejsu ženíš a nevěsta už je z toho čekání dost na švestku.

A tak se prostě básník dá se říci po internetu žení z čehož logicky vyplývá nakonec,že snad SVĚT PŘICHÁZÍ O BÁSNÍKY,ale není to pravdou.Tedy u mě ne.vše je jen o náladě a ta je nyní v těch horkách paradoxně na bodu mrazu i když vlastně vlastní vinou anebo jen příčinou.

Toť poslední dobou otázka.

A tak se může stát,že pro změnu nebudu mít internet už ani doma.Nehádám se a ani nemohu.Vím proč a nezbývá mi než jaks e říká:Vyžrat si to do dna úplně i s tím,co už dle mého názoru nemusí být mou vinou či činěním,ale spojuje se to často s ní.Takže je docela možné,že toho přibude a tak se časem třeba zde objevím až za čas.Mrzí mne to,ale co mám dělat.

Tedy krom toho,že prostě s Evčou během dá se říci chvíle touhletou dobou máme provolaných něco kolem devadesáti hodin.

Což je více,mezi náma oproti jiným kteří si to myslí.

Někoho zde chytaj básně.Jiného slova či myšlenky.Dalšího skutečnosti.

Každého něco jiného.

Ale jak to říkal v televizi herec Arnošt Goldflám:

DRUHÝM MOHOU PŘIPADAT SVÝM CHOVÁNÍM DOCELA JAKO GÉNIOVÉ,BLÁZNI ANEBO PÁBITELÉ.tAKOVÍ JSOU UŽ PROSTĚ BÁSNÍCI :o) anebo tak nějak...ale jak jsou potom na tom opravdoví andělé?...asi nějak takto...

^{...to be continued}