Fatamorgana (0021)

Nemusím ani jezdit moc daleko,abych v tomto dá se říct letním žáru si připadal jako v Africe.Pracuji na venku třináct hodin a kolikrát mám v ústech jako na Sahaře. "Máš se napít!" řekl by mi jistě nejeden rozumný hlas. "Pil jsem před chvíli." odpověděl bych mu,ale to by jeden snad musel strčit hlavu do řeky Odry a vypít jí,kdyby to šlo.kdyby mohl mít jistotu,že je pitná a čistá.někdo Odru,jiný Labe,další Vltavu a kdo ví,kolik řek u nás celkem je.Odra kalná jako burčák a Labe?Jednou když jsme s kamarády byli v roce 1992 tuším  na Portě v Ústí nad Labem a spali jsme na jednom blízkém návrší a koukali dolů na obtékající Labe,nemohli jsme se vymadívat na to duhové barevné spektrum jež se odráželo z hladiny.Myslím si,že by se z toho dala tenkrát dělat rovnou Coca-Cola anebo Kofola a pokud ne z vody řeky Labe,tak z Ostravice určitě.Ta dokonce by mohla nahradit černé kvasnicové pivo.Pěny bylo dostatek.Lidské dílo a lidé,ti opravdu dokážou zázraky.

A tak po třináctí hodinách konečně,vlastně po patnácti,když si spočítám i cestu do zaměstnání a zpět,když jedu domů zcela se těšíc na koupelnu a stinný chladný přízemní byt mi autobus připadá jako Velbloud-koráb pouště.Bezhrbý samozřejmě.Ze zastávky u Kauflandu přes okénko sleduji ty karavany lidí jak se vlečeou ověšeni nákupními taškami.Ti chytří jedou s vozíkem až domů.Však co,vždyť tam mají desetikačku a nějak jin prý nejde vytáhnout.Opravdu si začínám připadat v tom žáru jako v Africe.Jeden slon mi šlápl na nohu,ani se neomluvil.Kdyby alespoň zatroubil nebo co,dalo by se pochopit,že se mu nechce ani mluvit.Zvláštní je,že štíhlý člověk to vnímá a omluví se a ti hrošíci nikoliv.

"Tlustokožci jedni,grrrr...!",odplivnu si jen tak pro sebe od plic a dál projíždím autokarem č.37 tím ostravským Safari.

Není zmalovaný jako zebra

a mezitím jedna sedící hrošice vedle mne

Mně dlubne mezi žebra.

"Zadek mně poľub..."

myslím si a koukám,

jak z igelitky tasí něco a zub.

Dál kráčím směrem domů porubskou Hlavní třídou,

občas po starému říkáme jí Leninka.

Kdysi Leninová a dnes?

Dětmi sem tam místy počmáraná barevnou křídou

a mne po celem tom dnu nějak bolí hlavinka.

Dál směrem dolů po Porubské ulici

kdysi Fučíkovka,

snažím se dýchat,

ulevit bolesti své v palici.

nechce se mi cpát do těla různá analgetika,

různé prášky.

To raději sleduji,

jak lidské siluety,

tak jako vítr větve stromů

ohýbají těžké nákupní tašky.

Jíst se musí,

to je fakt,podotýkám,

ale všeho moc prý škodí

a tak se mi to hnusí.

Lidé kolikrát už neví co by,

pořád mi to příjde jakza komančů:

Hamty hamty,

ať mám víc než tamty.

Směju se nad tím,

jak pod tíhou svou a těch tašek

pomalu se vlečou,supí,funí.

Jsou jako lokomotivy když vezou vlak nákladní.

Plně ložení...

a u procházím kolem bývalé školy základní.

Co bych je nepřirovnal,vždyť sám jsem od vlaků

a dál kráčím tou kolonií

starých žlutých cihláků.

Konečně.

Tělo mý zpocený,

utrmácený

a jak okurky do láku

Já nakládám se do vany

a nechávám se unášet dál

iluzí svě fatamorgány.

V představách,jak už to tak bývá se mi vybavuje stará učebnice změpisu z páté,snad šesté třídy

a pak ještě jedna kozatá učitelka ruštiny,která

když někdo se tenkrát otáčel do zadu a sotva otočil se zpět,

tak do prostřed čela přistály mu její klíče anebo kousek bílé křídy.

To na pamětnou.

Zavírám oči svý

a jak se tak dívám

vidím přelud,

krásnou,

vlhkou,

orosenou

sklenici plnou píva.

A pak za ní,

jak to tak bývá,

když svý tělo hladím mýdlem potřísněnou dlaní

Evinu tvář,jak se na mne dívá

a myslím zas na milování.

S Ní.

Těším se,

vždyť známe se už tolik dní.

Povídáme si,

píšeme si,

vedeme řeči krásné, někdy vážné

a občas...

někdy pravda,zdají se být vlažné

Já ten žár a Ona snad...

občas v lásce je i chlad

a tak příjdou chvíle,

kdy bavíme se vlažně.

Hledáme

kdo koho víc a jak

a jestli doopravdy má moc rád.

Tedy myslím,že to tak je

i dá se to dozvědět

když si to lidé umí povědět.

Někdy prostě pravda,

jak už to tak bývá

schovává se na dně

a najít není ji někdy snadné.

Prostě schovává se na dně láhve

a už je fuk zda vína anebo třeba píva.

Nechce se mi už nad tím bádat

od toho jsou vědci.

Zvoní zvonek.

kdo tam? ptám se...

To my...Jehovovi svědci.

Hnal bych je,mít doma vidle

jenže nemám,

navíc mi kafe stydne

a tak si balím cigaretu

a usedám na trůn

své kuchyňské židle.

s pocitem,

že z toho horka mně není dvakrát dobře.

ještě něco sníst...

Aaaach Jó...zas jako malé dítě dnes

budu se nimrat v jídle

a dál se zaobírám otázkou...

Jakou? Nad čím?

nad Námi a nad láskou...

Možná,že spousty jiných se to vůbec netýká,

ale mne?

Mne dnes postihla Afrika

a tak nevím,i když to Evča sotva tuší

v myšlenkách udělal jsem si výlet africkou buší...

^{...to be continued}