Den Otců aneb Tátafest v Ostravě

Jednu šíleně horkou neděli se na ostravském Kuřím rynku, tedy pro nezasvěcené Jiráskovo náměstí, takové zastrčené, hned vedle toho hlavního, Masarykova náměstí. Ale to jen pro ty, jenž jaksi Ostravu neznají příliš, se konal první ročník festivalu TÁTAFEST, pořádaný právě k Mezinárodnímu dní Otců.  

Ve světě či jiných zemích normálně slaven a v Česku dle dostupných informací někdy od roku 2007. Vlastně jsem i rád, že se to chytlo i v Ostravě. Pravda, jistě kolem toho nebude tolik ovací jako kolem amerického únorového Svatého Valentýna při němž si všichni zamilování koupí nějaký ten dárek a pro ty, jenž již zamilovaní nejsou, je to jen další záminkou k tomu, aby druhému dokázali, že na ně zapomněl a že už je nemá rád a podobně.

Moc se o něm také, v tomto, řekněme příspěvku nebudu již rozepisovat, protože už jsem o něm napsal jinde docela dost. To tedy jen pro ty, jenž jaksi mne vytrvale vnímají za ten celý čas ať již pracují neznámo kde a u čeho a jsou zvyklí nejen ode mně na ledasco a jen tak je nic nerozhází. Prostě pouze informativně, abychom nepřerušili tu hlavní vlnu či linku a když, tak jen na chvilinku. Vlastně se tady bavíme všelijak spíše v tom duchu nadčasovém a poněkud jiném v časovém a životním a událostmi jenž se prostě týkají běžných životů.

Protože pořád se něco děje a ovlivňuje to potom životy jiných stejně jako jiní ovliňují životy zase oných nás neustále, což jsou vlastně dávno otřepané fráze, ketré netřeba nikomu pořád dokolečka říkat a opakovat.

No každopádně se zde píše vlastně o tom, co se nehodí tam anebo onam, ale přesto se to děje, stalo se a událo se čili vznikly kolem toho události o kterých je třeba se alespoň trochu zmínit, aby se vědělo.

Tedy v tom šíleném horku mne Chico požádal o splupráci právě při onom dni, protože na Kuřím rynku hrála i ostravská hudební legenda RUR GROUP a bylo třeba udělat pro PRYnCYPall.cz interview a dostat se vlastně konečně k pravým kořenům či pramenům vzniku další hudební ostravské legendy, kapely CITRON.

Celou věc již nemá smysl popisovat, protože si jí případně můžete pročíst v souvisejícím článku i prohlédnout pomoci odkazovačů různé fotografie.

Ale aby někomu v tomto všelijakém volném pokračování bylo jasné o co jde, tak prostě pořád jen tak o životě, věcech, lidech známých i neznámých... ale v podstatě je to jen taková cesta a je to něco, jako byste se zrovna třeba dívali z nudy na nějaký film či televizní seriál, třeba i KOBRA 11... kde hned v úvodu zní:

Denně je slyšíte, pokaždé, když si zapnete a naladíte vlny Rádia ČAS, nasazuji svoje životy, aby vás informovali, pobavili a trochu jinýma akcemi zpříjemnili či zpestřili všední chvíle života... prostě za ty roky další nějaká snad neodmyslitelná součást toho, o kom a co se píše a tak různě v souvislosti i s životem mým.

Prostě o tom našem hlavním městě, jenž tedy ve skutečnosti hlavním je jen na papíře už, tedy Praze, se traduje spousta legend a jen Sibyla a pár zasvěcených ví, že je-li to třeba, tak za vlády mladého Krále, jenž vstoupí do Česka, se podle dávných proroctví budou dít neuvěřitelné věci a ony se dějí, byť jen v představách či hlavách a to i v ten den, kdy podle skutečností a faktů Parlament ČR má být dávno rozpuštěn.

Ne, nebudeme se bavit o tom, proč ještě není, protože je to každému zřejmě na výsost jasné. Přesto jak se říká co Bůh dal, může odejmout ať se to lidem líbí či nikoli a stejně tak i Král ať již z toho důvodů, že slovo královské je v jiných kruzích jinak bráno a vnímáno či ten věří tomu a ten onomu a říká svému okolí svá zjištění o tom dění a podobně. Protože Král Králů v jiných zemích je vnímán jinak třeba jako Kristus, což je člověk, skrze nějhož hovoří Bůh k lidu či tam kde ty proroctví od dob Krále Šalamouna a Královny ze Sáby jsou vnímány, tak to může i Král, koneckonců Praha dlouho sama usilovala o to, aby se městem stala a mohla založit radnici a městskou radu. Než jí to svolil Jan Lucemburský, tedy ne král Český, jak jsme se to učili v dějepise, ale spíše polský, který to vše připravoval pro svého syna Krále Karla IV., ale to jen zase k té obrodě, kterážto by někdy měla dít, jako že se děje někdy mezi léty 2013-2018, díky právě oněm brzdícím vlivům jistých nechápavých vzbouřenců.

Jistě nejeden četl, jak to bylo s Faustem v Praze, když se upsal ďáblu, protože ono i čerti lidi zajímají, o čemž svědčí i pořad na ČT1 o hledání čertů a různých míst a že jisté věci se opakují i v tzv. 21. století, tedy prvním století Milénia a protože obvykle Ostrava jako vždy udává to tempo, co by srdce Evropy a také protože od ní se odvíjí či mohou odvinout další situace, tak je nutno se také pobavit o tom, jak to vlastně bylo nakonec s Faustovou.

Vlastně jde jen o to, že Praha, jako taková je opředená legendami a Ostrava ne, jako by za ten čas se někdo toto snažil potlačit, což je také zapsáno v jednom sborníku města Ostravy, že komunisté chtěli doslova vymazat jméno Slezsko z mapy, stejně jako za 2.světové války Hitler po atentátu na řišského protektora Heidricha Lidice a Ležáky a nazvali toto místo Ostravou, tak je třeba buďto nějaké další legendy vytvořit anebo uvést na pravou míru.

Vlastně ve skutečnosti se jedná opět o jeden dům v památkové oblasti a o jednu sousedku, o které jsem zde předtím psal a jenž také hraje jistě nějakou důležitou roli v životě a jistě jí znáte, co by zprávařku Rádia ČAS, paní Fajtová se jmenuje, ale říkejme jí Faustová.

Tak tedy, že se historie opakuje, tak o tom svědčí jistý fakt, že v souvislosti s tím, že se nám v baráku konečně RPG začalo po několika veřejných urgencích přes internet zabývat rekonstrukcí domů a po střeše nám začali měnit okna, tedy ne plastová, protože jsme památková oblast, tak ty eurookna i záleželo samozřejmě na podpisech, protože ono asi by to vypadalo docela blbě, kdyby při tak rozsáhlé práci, byly některé okna vyměněné a jiné by zůstaly netknuté a vzhledem k neustálým změnám pobytů a nespokojenosti s různými obydlími a hledáním nových a měnění lidí stejně tak, jako že v příštím roce nám ještě konečně po skoro 32 létech budou opět měnit stupačky a za to chvála tomu, kdo se vzpamatoval a přestal cpát peníze do politických stran, jsem jednoho rána opět hovořil či probíral tuto skutečnost s matkou u kávy.

Ta mi říkala o tom, že někteří na to již dlabali, protože si hledají jiné obydlí, ale že kromě i jiných Faustovi prvně, že  ne a pak si to tedy nakonec na poslední chvíli rozmysleli.

Samozřejmě každého věc, ale v tu chvíli mně to v těch všeh sledovacích souvislostech přišlo vážně, jako kdyby to nakonec bylo stejné jako s Faustem a paradoxně by po faustové zbyla černá díra a to jsme se ani neměli tu čest, co by sousedé normálně pobavit, tak jak to bývalo kdysi za starých časů.

Ale co čert nechtěl, šel jsem ještě do Marné Slávy na pizzu a také se trochu zchladit Plzeňským Prazdrojem no a když jsem se vracel domů, tak někdo jde přede mnou ověšený jako vánoční stromeček. Vlastně v tu chvíli jsem ani netušil, kdo že to je. 

Jen vidím postavu odemykající vchod a tak přidávám do kroku v naději té, že nebudu nakonec muset vytahovat z kapsy klíče od vchodu a když vykračím těch naších deset, dvanáct schodů, tak vidím, že naše paní zprávařka se snaží vylovit klíč ze zámku a před vchodem se válí květináč s Aloe vera v poněkud ležaté pozici.

"Zřejmě jí to spadlo." povídám si, tak pro sebe, ono totiž ty mikroténové sáčky dneska vydrží leda tak starou belu a spíše by to měly být již nanoténové sáčky či ještě s jinou odvozenou řeckou příponou charakterizující co raz menší míru, jak se na stále se vyvíjející dobu sluší a patří.

"Já vám to podám." povídám jí, se zcela šlechetnými rytiřskými úmysly, snad vrozenými anebo jen, že ono těch dobrých skutků je často kolikrát pomálu v dnešní době.

"Podáte?"

"Podám."

A podal jsem jí onen sáček s rostlinou. Vlastně jsem byl i rád, protože konečně se mi splnilo zase něco, co jsem si říkal, že bych docela rád a také, že dobré skutky vždy nějak potěší.

Potom už jen klasicky jsme se ještě s paní Fajtovou, chvíli pobavili u výtahu a rozloučili se, s tím, že se prostě nějak i přes tady to internetové dění známe, což šlo i z očí vyčíst, protože tentokrát konečně neměla na svých krásných, jak jsem zjistil, modrých očích sluneční brýle, ale ty její náušnice, ty men fascinují ještě teď a Já si to tedy šinul do útrob svého či spíše RPG přízemního bytu a ona se vezla naší historickou bleděmodrou jednodveřovou zcela neodpovídající moedrním normám zdviží z roku 1985 někam do 4. patra.

Prostě jen... když každý si to sem tam pročítá a někdy i rád o sobě si počte a tak mi přijde, že někdy i předem s tím už počítá, tak nač kazit radost a ty pocity... ty pocity...protože ty jsou vždy nejdůležitější.