ČD a rozhovor s Ivou Kubelkovou...(act 68. gradibus ad caeli)

...Vrátím se tedy ještě,abych navázal na to psaní předtím k tomu, jak jsem tedy tak nějak absolvolal tu zcela normální včerejší cestu vlakem z Pardubic domů do Ostravy, ty dlouhé skoro tři necelé hodiny co tak člověk kolikrát musí protrpět po dvanáctihodinovém chození od jednoho konce na druhý po pardubickém nádraží, jelikož kupodivu nějakým zázrakem výpravčí posílají vlaky neustále někam až na druhou stranu a v tom neglobálně neoteplovaném 35.-ti stupňovém klimatu to za ten den člověka zmůže tak, jako kdyby se dal někde na celodenní výlet někam do hor a tím sezením na těch královsky pohodlných leteckých sedadlech kolikrát ačkoli jsem měl štěstí v tom, že zrovna vystoupila nějaká sorta cestujících a to čtyřseslí se stolečkem prostři se samými materiály se uvolnilo a s vidinou pohodlného natáhnutí nohou a také toho, že v případě dojíti baterky lze použít zástrčku na 230 V schovanou někde nad hlavou za závěsem si mobil si mobilní baterii dobít. Poslední dobou mi to přijde, že vlastně nabíječka je Mým věrným přítelem na cestách, něco jako pro někoho pes, Jen s tím malým rozdílem, že se mohu vyhnout placení poplatků a příplatků za psa.

A tak si ten čas trávím asi jako každý obvykle  čučením do mobilu, psaním SMS, i když spíše jsem  to nahradil mobilní aplikací na FB a ty mně již známé  výpadky signálu chvíli za Pardubicemi a potom  někde v průběhu projíždění Českého Středohoří  místními tunely a pak ještě někde kousek před  Olomouci, tuším kolem Mohelnice, jsem si vyplňoval  čtením  dostupného a někdy i docela zajímavého  čtení jež  České Dráhy pro zkvalitnění cestování a  služeb  zákazníkům poskytují v podobě  časopisů Časopis  ČD pro vás ,ve kterém se sem  tam člověk dozví  jisté novinky, kteréžto obvykle se  mne, co by  majitele zaměstnanecké IN-Karty  netýkají a tak se  alespoň pokochám jistými  zajímavostma z cest či  nějakým tím rozhovortem s  nějakou tou slavnou či  známou osobností ze světa  showbyznysu, kterou v  tomto měsíci představovala Iva Kubelková, jedna z  těch mnoha MISS ČR.

Musím doznat, že při čtení rozhovoru s ní jsem se  náramně pobavil. Tedy ani ne na to, co odpovídala  a ani ne tak nad Jejími názory na jistý přístup, který je vlastně vesměs normálním v této době a zcela normálně smýšlející člověk to obvykle vezme tak, že to prostě dnes tak nějak chodí, jako spíše nad neuvěřitelnou dotěrností a vervou toho dotyčného reportéra či redaktora Jí za každou cenu dotlačit do kouta a vyslovit jméno Jejího přítele, až jsem si říkal, jestli to náhodou není nějaký úchyl či co. Nevím, protože zcela normální mi přijde, že sice je správné asi se pozeptat, ale když žena jednou řekne něco v tom smyslu, že nechce něco prozradit, tak už se co by správný chlap prostě neptám, proč taky, ale pán redaktor byl či je zřejmě jiného názoru ne-li rovnou vyznání.

Až mi je vskutku kolikráte těch holek líto, tedy těch věčně nějak pro něco vystavovaných a vlastně i když by se dalo kolikráte říci, že se jedná o jisté lovkyně, tak spíše obětí nějakého obtížného hmyzu či parazitů. No holt i v přírodě to tak chodí, že každá krásná šelma má i své škůdce, každopádně cesta mi kupodivu utekla a od Olomouce jsem se již věnoval poslouchání stanice Radio Čas ačkoli u toho poslední dobou chytám spíše nervy než tu milou stanici, vzhledem k té perfektní spojce handsfree s mobilem, opravdu úžasné, to aby si člověk fakt jednou měsíčně či čtvrtletně kupoval novou a stále palcem či stiskem držel kontakty. Zkoušel jsem si sice minulý měsíc koupit handsfreečko do Nokie, ale zase nějak prostě walkmann hrál, ale rádio nějak nefungovalo, takže jsem z toho normální nebyl, ale spíše jsem z toho byl debil. Ještě, že se ten svět techniky tak skvělé rychle vyvíjí, že už ani mobily nestíhají.

A také mne cestou pobavil, po přečtení jisté svatební cesty po Vietnamu a Kambodži a vlastně celého článku, protože jsem se zase dozvěděl jistá fakta o tom, jak američtí vojáci byli šetrní ve válce s Vietnamem (což si koneckonců případně lze přečíst v jednom souvisejícím článku, tak jako o tom, že vlastně celé to číslo bylo věnováno kupodivu pojednou tak vodě), během toho přerušování signálů jistý rozhovor jedné diskriminované menšinové cestující se zlatými náušnicemi a docela silným zlatým řetězem kolem krku, která zrovna hovořila se svým manželem na typicky klasické téma peníze i když nevím jestli to byla zrovna výplata či sociální dávka v podobě 10 400 Kč a zacházení s ním. Také vystupovala v Ostravě, stejně jako Já i jeden do sebe docela zakoukaný mladý pár, jenž nastoupil v Pardubicích jako Já.

Autobus domů mi ujel před nosem, vlastně mi ani nedošlo, že je to ten můj a že jsme k překvapení nepřijeli zrovna s pětiminutovým zpožděním, což lze ocenit a tak se to ani z toho, jak člověk již žije zvykle a navykle na jisté věci předpokládat ačkoli správný řidič by to měl mít v popisu práce, jelikož stále je to tuším součástí dopravní vyhlášky a to i přesto, že jisté zprávy o nehodách tomu nenasvědčuji.

To že v pátek lidé už spěchají někam na chatu bych ještě pochopil, z chaty ne, to Já bych jel desetikilometrovou rychlostí nejlépe tak, abych přijel až v pátek a zase mohl jet zpět nejraději a přes týden to nechápu vůbec, kam ti lidé pořád chtějí spěchat, ale vím, že to tak zřejmě nefunguje a tak jsem se po dalších nějakých necelých dvaceti minutách dočkal.

V autobuse jsem po třech zastávkách narazil na jednoho kamaráda tady od nás ze dvora či spíše z toho protějšího bloku, trochu přiopilého a tak jsme dali řeč a probrali všechny ty jisté problémy kolem hudby a jeho metalové kapely a taky kolem i jiných finančních věcí a problémů spojených s průběhem insolventního řízení , které by už mi tedy čistě teoreticky tak za rok, dle slov mého advokáta skončit a konečně bych byl v pohodě pod ochranou desetileté lhůty nevstupovat do žádných finančních úvazků a být zase jednou po x létech plusovej a nezatíženej nějakým tím stresem v podobě termínu a splátek a podobně. Tedy pokud to tak funguje a pokud to zase nějakému chytrému imbecilovi po přečtení nezačne vrtat jeho vlastní vynálezavou makovicí pořád vytvářet něco nové, aby se neřeklo  a dělat, že k něčemu tady je. Ono totiž svět je plný jak tzv. Ferdů mravenců, tak i Brouků Pytlíků a tím tříletým sledem už něco o tom vím, jak se věci dějí.

* * *

Také jsem tou cestou přemýšlel o čem vlastně či v jakém tom duchu mám psát ten příběh dále, když se mi svým způsobem zdá takový brzdící jisté věci, ale na stranu druhou někdy se povede napsat něco, co zaujme, protože ono je to vlastně jedno jestli sedím u pc a čtu si a sem tam si k tomu poslechnu nějaký ten song anebo ležím a čučím na Ulici, jak s etam zase vraceji ti, co již jednou byli zastřeleni a pak se náhodou vlastně ukázalo, že jen byli ukrytí či na romanticky laděnou Ordinaci v Růžové zahradě, kde až je mi líto, že jsem si hned od počátku nedělal čárky na účtenku, tak jako v hospodě se dělá ten plůtek vypitých piv a nečárkoval kdo s kým a pokolikáte už přesně dle šablony těch žhavých romantických telenovel až jsem šťastne, že mi jde pouze TV PRIMA a nechce se mi, jelikož televize je bez ovládače a při zapnutí to automaticky skočí na jedničku mačkat až někde ke třicítce, kde to už hraje normálně, jelikož lazení bylo zřejmě pouze přes ovládač. Takže mi to nevadí vlastně ani, protože stejně bych jen asi ležel a usnul u toho.

To raději se směji nad tím, jak už vláda zoufale zasahuje do manželství jen proto, že volně žijící páry mají více peněz než manželské a že tím trpí již tak jimi vydrancovaná státní kasa vzhledem k tomu, že lidé méně odvadějí státu. Prostě informace, nad kterou mnohým lidem jistě krev radostí trochu se rozproudila a nejedno srdce zase trochu jásá a přitom ještě nedávno jsem měl pocit, že v případě manželství a dítěte vlastně bude mít člověk nižší daň, tak teď jsem z toho celého sytému akorát tak jelen.

Ačkoli bych nerad tím kazil něco, co stejně asi má se stát, protože ono už za ten čas těch svatebních přání a plánů jistě prokolovalo mezi dotyčnými zainteresovanými, jelikož stále ve věcí lásky je zájmem toho kdo se ským nakonec vezme. Vlastně ono kdo ví jak to funguje i když co se tak dokonale propracovaného siciálního sytému týče, jsem tím životem vyškolen natolik, že bych nerad v případě dalšího předání té pochodně byl svědkem a vlastně nechtěl bych, nepřál bych si, když už nám, těm dejme tomu prokletým osud jako takový naložil, když ne vnadní klady a do života vklady či krásu aby ten potomek z té královské krve narodil jako nějaký chudák dlužící státu za to, že někdo nakoupil grippeny či pendolína anebo Pandury nějakých tím časem jak ten trend stoupá nějakých dvěstě tisíc za čím dál více nákladnější lékařskou péči a výdajů za zdravotnictví, to bych si přál aby to neviňátko raději mělo nějaké ty tetičky kolem sebe, které by mu nedělali ťuťu ňuňu a Jeeee Ty ši ale klásnééé, aby náhodou nešvidralo či nemělo nějakou tu vadu řeči a nemuselo v rámci toho, že problémům se má předcházet navštěvovat logopedii a alergologii, vzhledem k tomu, že by již od prvních dní začlo být na něco či na nějaké ty konkrétní osoby alergické, to jen pro případ, že by k tomu opravdu někdy nějak došlo.

A také jsem tak trochu zainteresovaný tím posledním děním, kdy vlastně jak se říká, že se jedná o to, že každý si chrání to svý renomé nějak s tím souvisejícím děním přes facebook, kde prostě jeden s něčím začne a další se toho chytne a... ale to už se zase hodí k poohádce O kohoutkovi,slepičce a kuřátkách, které tak nějak v rámci toho všeho také pípají, něco o tom, že zadarmo nerady hrabou a také o tom, že mi nedávno někým bylo řečeno, abych projevil více lásky či citu anebo ze srdce, že když píši takové zajímavé věci, že mám dát více.

A tím, jestli třeba vlastně potkám tu onu dotyčnou na niž myslím a o které tedy vím a jsem přesvědčen, že by mi tak akorát padla do rukou a v případě ptřeby by se mi ruce ani nezlomily a ani by se mi po pár krocích neohnul můj královský hřbet či aby láska zase jednou neskončila na kolenou a nebyl z toho přesně takový trapas jak jsem četl někde v tom AHA z 22.8.2011 o tom, že španělský král Juan Carlos ač královské záda nejsou zvyklé na nějaké to ohýbání se a klanění se musel poklonit postavou nižšímu papeži Bendiktovi či jak se stalo právě norskému královskému páru, že šli někde na oběd do restaurace a vzhledem k tomu, že servirkou nebyli poznání, tak byli vyhoštěni jelikož celá restaurace byla předem reservovaná z důvodu královské návštěvy.

Což o to, dalo by se, kdyby..kdyby tak dotyčný Bezejmenný Poutník Přítomnosti měl tušení, že mé srdce je dávno v nebesích a kdyby i když ono se to dá tušit věděl, že vlastně...ale to je jiná historie nás immortale a také láska... láska...  něco o jisté síle lásky vím, když sám jsem strůjcem té první vlny a obvykle se láska či srdce dává jisté konkrétní osobě, když má člověk jistotu a pravda, hlavou se mi honí jména jako třeba Lenka, Lucka, Kamila , ale kdo ví jak to s holkama doopravdy je...čemu věřit? Těm řečem jiným neslyšitelným, nevnímatelným, těm bytostem kolem hlavy, co mně a sem tam někomu nosí tajný, ale zaručený zprávy typu...dej mi prosím jeden rok... Což o to, ono se to lehce řekne...když jeden neví jestli si na první rande případně má vzít sebou rovnou štafle anebo i jiné malířské náčiní, aby to nedopadlo jako v té sylvestrovské scénce ve které hrál s Jiřinou Bohdalovou i Karel Šíp a která je podle ohlasů asi nejlepší scénkou všech dob a měla by, kdyby to šlo vlastně kandidovat když už ne na amerického Oscara či slovenského Miška Vtipkára, tak na...a vlastně ani nevím, co v tom českém státě je za cena pro humor, ale ono holky už si to jistě nějak vybaví, přeci jen jsou tak nějak ošlehané těmi pobřežními pasáty na molech a podobných pobřežních výstupků...

...s přáním dobré noci a sladkého snění...

Martin von Torr Č. K v. k.