10.dopis Lásky:Komu se nelení tomu se zelení

Středa 13.9.2010,Sedlnice   Ráno ještě do zaměstnání a pak? Těším se na večer.Jedu za Evčou.Navštívit Pardubice. Během dne se modlím,aby nic tomu nepřekáželo. Mám ty konce směn vždycky tak nějak na hraně a rád bych prostě stihl rychlík na Prahu v 18:15 hodin. Někdo si řekne: To dáš v pohodě,když děláš jen do šesti.

Jenže můj konec vždycky závisí na druhých a kolikráte,když vidím jak se někomu nechce tak mne to štve a dostává do rozpoložení.

Jediná jistota stihnout vlak v 17:23 hodin z Kopřivnice do Studénky,rychle se převlíct a kvapem,pokud nenastanou nějaké ty prý neočekávané zpoždění,stíhat přestup.

Kolikrát závidím tiše těm,kteří si jen tak prostě v jistou dobu zapíchnou svou práci a jdou si klidně tam kde potřebují,protože nemusejí být závislí na chuti  a přístupu k práci druhých.

Prý by měl či mohl být člověk po třicítce už sám sebou.Kecy.Jen pitomé a hloupé kecy,když realita je často jiná.

Navíc vždycky to tak je,že když se blíží inkriminovaná minuta,tak se ještě všechno najednou zpožďuje a nic se nedaří.

Dvě možností před sebou.Vedoucí mi prostě jednou řekla,že přesčasy se neplatí a poslední vlak,kterým mám jet z vrchu dolů je ten půl šestý.

Takže je mi líto,prostě pracovní doba se musí dodržovat,kór když to nikdo nezaplatí.

Ale to už jsme předběhli skoro celý den a nacházíme se v ději někde na večer.

Co blbnu,vždyť je teprve středa ráno a Já jsem dojel do práce.

Zjišťuji si průběh dnešní směny,zda nedošlo k nějakým nepředvídatelnostem a mimořádnostem,které by mi mohly narušit poklidný a idylický rituál mé směny.Prostě tak,jak to mám rád.

Samozřejmě.Zákony schválnosti jsou neúprosné a hned po ránu musím opět asistovat při výkladce vojenské bojové techniky,která dorazila do Sedlnice kvůli nadcházející slavnosti na blízkém letišti Ostrava-Mošnov.

Z toho pondělí,které jsem byl doma jsem nakonec dostal dovolenou,takže alespoň mne těší,že nikomu nemusím vracet směnu.Vlastně ani přesně nevím,kolik mi té dovolené do konce roku ještě zbývá.Nějak to nemám ani poslední dobou čas sledovat.

Maruška,výpravčí v Sedlnici,mi zaleje kávu,kterou jsem si přichystal a Já mezitím tou dobou,odcházím v doprovodu velitele transportu a jetš jednoho tříhvězdíčkového poručíka k místě vykládky.

Je to jen pár metrů k vykládací rampě.Chlapi od posunu čekají na křižující se průjezd dvou osobních motoráčků se školáky a pracujícími a pak to začne.Hlavně si musím pohlídat půl devátou.Musím si vzít antibiotika.Docela ten sešitý ret ještě dost dobře štípe a bolí,ale jde vidět,že se to hojí.Někdy mi příjde,že zázračně,jakoby nějakou vnitřní teplou silou se mi tam něco spojilo.nevím proč tomu tak je.Chvíli to lechtá,chvíli bolí,štípe,pak zase svědí.

Jo jo,ach ty rty.

Nejvíce jsem nervózní z toho,jak se s Evčou budeme líbat.Ještě nikdy mi při prvním políbení netrčely kousky silonu ze rtu ven.Vlastně ani nejsem oholen.Vím,zřejmě se to nehodí na první setkání,ale říkal jsem Evči ať nečeká rande vystřižené z romantického filmu,spíše jako návrat válečného veterána.No když už film,tak nějaký akční a snad by se dalo i říct,že z vietnamské války anebo Afghanistánské mise.Prostě teror.

Nakonec si beru prášek až v devět.Vojáci to zmákli docela rychle,Kupodivu.někteří jsou cvičení a fakt jim to jde od ruky,ale sem tam se najdou i případy,kdy prostě rozum zustává stát někde stranou,raději.Jakoby jim vážně někdy mozek začal zelenat anebo se měnit v gumu.Nedivím se.Vím co to je,být někde za zdmi skoro dva roky.Mimo svět,běžné všední starosti a lidi a mít v hlavě jen rozkazy,samopaly,povely a úkoly.Jiný režim,člověk si sice zvykne,ale za dva roky magoří.Vlastně ne,je sám sebou,ale když přijede na chvíli domů a jde mezi svý kámoše,tak zjistí,že je totálně mimo mísu.

Holka má jinýho,kámoši se baví o věcech o kterých člověk najednou nemá ani páru a ten pětiminutový pocit,že je jeden vítan je rázem pryč.O čem se taky s nima bavit?Copak je zajímá nějaká sborka a rozborka samopalu?Jaký rozptyl má útočný a obranný granát a různé další kraviny?

Naštěstí je to pryč.

Promiňte,zřejmě jsem se nadýchal trochu zvláštní zelené khaki nostalgie.Nevím sice kde se vzala,ale prostě přišla.Potvora jedna maskovaná.Asi je to nějaký vzácný bojový plyn,říkám si a jdu se nadýchat těch naftových splodin,když už je tolik hodin.Vojáci odvážejí pásové transportéry a radary na letiště,tak trochu toho hluku neuškodí.

To zase bude o víkendu rachot.Klasicky na mne vždycky vychází pracovní víkend.Pokaždé.Pokaždé,když se něco děje.Zvykl jsem si.Jen ty stíhačky a bombardéry nemusím,jak budou nízko hučet nad zemí.

Už ať je večer a sedím v IC 504,tuším LANDEK tentokrát,ještě v loňském roce to byl HUTNÍK,ale všechno se to mění a ujíždím zcela ulítán a ještě s bagáží,poněkud větší,útokem k hlavnímu městu jen s tím,že asi neodolám vůni perníku a vystoupím v Pardubkách.

Jak to asi Evča vnímá?Jistě také se bude bát a bude nervózní.Taky se těší,ale přesto...je to prostě poprvé.Poprvé na živo a to už jsme se o tolika věcech bavili.Co může asi tak být po lásce po internetu?Nejspíše už láska na živo,ale kdo ví,jaké to bude v reálu?Vím,že má z toho strach a Já také nejsem si až tak pevně upevněn v kramflecích,vždyť jsme se poslední dobou nějak  pořád hádali a nerozuměli si.Myslím si ale,že je to tak normální,když se dlouho nevidíme,že se člověk stane spíše obětí negativní energie,ale Já jsem Jí tenkráte kolikrát utěšoval a uklidňoval tím,že vše bude OK až budeme spolu.

Jenže to být spolu se pořád oddalovalo.Jednou do toho přišli zedníci,párkrát si o slovo řekla příroda sama a potom nějaké ty změny a pořád něco a mezitím Evino: Už aby to bylo.

Vážně na mašli,ale Evča naštěstí není ani hloupá a ani nějaká ta, o si nedokáže říct,že by chyba mohl být někdy i na té ženské straně a dokáže to přiznat či říct anebo jen připustit.

Vlastně vím,či věřím,že často to tak dělá,jen o tom moc nemluví,ale prostě někdy je to třeba.Třeba jen proto,aby ten druhý věděl či se ujistil více i když se dnes i myšlenky dají více vydedukovat.

Zase věřím tomu,že také nechce žít s pocitem,že muž má pořád pravdu a tak Jí to ani nepředhazuji.Jen nechávám ten čas nějak plynout.Věřím,že to dobře dopadne a že bude fajn.Já to vím,jsem o tom nejenom přesvdčený,ale dokonce to prostě cítím.

Takže to zase není až tak na mašli či na větev anebo na švestku,jak Eva často podotýká.

A proto také vezu sebou půlku bábovky s oříšky naloženýými v rumu a s margotkou a brusinkami a také láhev slivovice.Vlastně Moravské švestky,protože Evropská unie zakázala říkat tomuto léku Slivovice.Nějak mi to příjde od těch bruseláku,co bych si kolikrát přál,aby spíše oni namísto jiných třeba pro změnu skočili z nuseláku,jako novodobé poněmčování.

Párkrát si během práce voláme.Voláme si a ujišťujeme se.Těšíme se na sebe,ale jak ty vteřiny ubíhají,tak se nervozita stupňuje.

„To mi jako chceš naznačit,že nakonec nepřijedeš?“ říká Eva do telefónu někdy kolemodpoledne.

„Neboj se,dělám všechno proto,aby to vyšlo.“odpovídám jí.

Kolikrát se sice stalo,že vždycky něco nevyšlo,že do toho pravdu něco vlezlo a také začínám propadat strachu,jestli se třeba cestou něco nepřihodí,ale výjde to.utvrzuji nejen sebe,ale i své podvědomí a s ním vlastně celou vesmírnou strukturu fungování situací.Prostě vím,že to vyjde.

Někdy to nějak vyjde.Vždyť přeci jsem to Já,kdo jednou bude mít i ženu i dítě a že se s ní jednou objeví syn mé matky u jejích dveří.Stálo to tak v kartách a s Evčou je to více než reálné.Třeba jen náhoda a třeba ne...kdo ví.

Kdyby to měla být nějaká jiná,asi by tak už bylo.nevím proč to ty ženský vždycky nějak oddalovaly a vlastně.I kdyby to nevyšlo a něco do toho vešlo,tak by to bylo takové potrestání pro ní za to oddalování,ale na to Já nehraji.Nemá se trestat a ani mne nebaví to,aby se někdo potrestal sám.

Tedy pokud si to doopravdy nezaslouží,třeba jako ty vyděračské firmy na Slovensku co se snaží z lidí tahat přes internet peníze a hrozí exekucí,vymáhačskými firmami a soudy dle občanského zákoníku Slovenské republiky,kvůli jedné fajfky na internetu a jednomu souhlasu s podmínkama,kterou i s údaji tam může dát kdokoliv.

Nebojím se toho,protože stejně jsem na straně druhé pod ochranou insolvetního zákona České republiky a co by občan ČR,POKUD MÁM JEŠTĚ ZDRAVÝ ROZUM BYCH NEMĚL PODLÉHAT ZÁKONŮM REPUBLIKY SLOVENSKÉ a když,tak ať se obrátí na mého právnika,který sice o tom ještě neví,ale co....pokud by přišla nějaká obsílka od slovenského soudu,tak bych jej požádal o pomoc.jenže nemám rád a nechi nějaké soudy,to raději si budu přát,aby se ti honící psi proměnili v malé pouliční ratlíky.

Možná to někomu příjde naivní,ale mně se zdá,že u nás to poslední dobou za jistých okolností jde.TO VÍTE,KOLIKRÁT,KDYŽ SE ČLOVĚK NĚČEHO BOJÍ,TAK ZAVŘE OČI A SNÍ SI. A NĚKDY ZE STRACHU ZE SEBE DOKÁŽE DOSTAT TAKOVÉ VĚCI,AŽ SE POTOM DRUZÍ ČI JINÍ DIVÍ.ŠKODA JEN ŽE SE TO NEDOZVÍM,ALE CO...CO MI PO TAKOVÝCH LIDECH.

Budu klidný,až budu sedět v rychlíku.Naštěstí nemá ani žádné zpoždění,tak to klapne.Evča se sice ještě ujišťuje zda opravdu sedím ve vlaku.Ono to je rozdíl,jet EUROCITY či INTERCITY,který je odhlučněný anebo jet nějakým tím šrotem s názvem OSOBNÍ VLAK.TOMU SE ŘÍKÁ JINÁ KULTŮRA CESTOVÁNÍ.

„A vážně sedíš ve vlaku?“

„Sedím,kde bych jinak ty bambulko byl?Ty seš ťula“odpovídám jí s úsměvem

„No,že slyším takové ticho,jakobys ani nejel.“

Ach ta kozoroží nedůvěřivost,vlastnost jedna vrozená,prolítne mi hlavou a vysvětluji Evě,technické parametry železničních osobních vagónů a taky to,že ji potom zavolám,až to bude tak nějak akutní a mohla mi jít naproti k nádraží.Má to teď pár minut asi deset,patnáct.Hlídá svému kamarádovi psa a byt,co od něj odešla holka za lepším.

To co by se z jejího pohledu dalo říct za splněné přání je to,že prostě opravdu se uvidíme večer.Oproti létu,jak to tak bývá se prostě už čím dál více brzy stmívá.

Na chvíli,protože i Ona má pojednou plno práce,s obloženým talířem a rohlíky a tak,takový ty ženský věci kolem,tak si dáváme čas a navíc,mi dochází baterka v mobilu pro případ nutného zavolání v Pardubicích v případě bloudění,protože přestože Ostrava je třetím největším městem naší republiky a  Martin má vytříbený smysl pro orientaci jak v přírodě,tak i po městech,klidně si mohu připadat jako anglický muž v New Yorku.

„Dobrý večer,prosím vás,nemáte náhodou brožůrku:Vesničan ve městě?“

„To bohužel.nezlobte se,ale takové věci nevedeme.“

jistě by se mi odpovědělo,kdybych ještě chtěl cestou navštívit knihkupectví a nebo městské informační centrum. ;o)

Tak aby mi cesta rychleji uběhla,vytahuji z cestovní tašky sluchátka,vlastně handsfree sadu a z druhého mobilu poslouchám ten svůj dokolajdou cí repetoár co tam mám v empétrojkách.

Prostě s Annou K. Na cestách.Vždycky mi to nějak pomáhá a nevím proč i když vlastně to vím.

Dobře se mi to poslouchá.Vážně dobře,protože to neomrzí a navíc mně to vždycky pozvedne jak na duchu,tak i na náladě,stejně jako když si ženský do špitálu koupěj třeba delissu,ten čokooplatek.Také si potřebují zvednout náladu,alespoň podle reklamy či klamu reklamy se to tak jeví a potom,proč tomu nevěřit,vždyť svět se a módní trendy vždy točí podle reklamy.Tedy kdo ve špitále nejí delissu není IN asi a má nízkou náladu.

Největší strach,který jsem však pocítil během celého dne jsem však měl o tu druhou polovinu bábovky.To proto,abych ji vážně během práce nesnědl celou.Fakt byla a je moc dobrá.Takže spíše mám strach sám ze sebe,ale chci Evě udělat radost.Potěšit ji,hlavně když má ráda bábovku s oříšky.

Naštěstí je bezpečně uložená v krabici a zapečetěná přede mnou alobalem,takže jistě bude ještě lepší než v úterý.

Hlavně přestaň myslet na jídlo,přikazuji si v duchu,přestaň se už konečně jednou chovat jako chlap.

Tedy ten pravý typický chlap,kterého ženský časem nesnášejí,ten typ,co se nažere,lehne a už s ním nikdo v posteli ani nehne.

I to se může stát a nakonec jedinou mou omluvou může být,že opravdu oproti jiným toho mám v nohách od půl páté ráno docela dost,ale co by to bylo za návštěvu a navíc,všechno je jenom o to m,jak to má člověk ve svý hlavě.O ničem jiném to totiž nikdy není.Vždycky je to o přístupu.Často však lidi vyžadují přístup od toho druhého a přitom nějak v tom spěchu či v té své pohodlnosti zapomenou na tu jedinou a podstatnou skutečnost,že každý má začít prvně u sebe.

Nemusí,ale potom se taky nemůže divit,že něco nevychází

„Vážení cestující,za několik málo okamžiků zastavíme ve stanici Pardubice-hlavní nádraží.Děkujeme Vám,že jste využili naších služeb a těšíme se nashledanou.“

ozývá se z reproduktorů umítěných někde ve stropě nad hlavou a fakt,než bych řekl švec tak stojím co by vyoraná myš na peróně pardubického nádraží zatímco Evča mne čeká někde u pošty.

Trochu začlo pršet cestou,ale už neprší.

"Já Tě budu čekat s Montym u pošty." zněla poslední Evina slova.

Odcháím směrem k východu nádraží a jak se tak prodírám vestibulem volám Evě,abych věděl kde se nachází.

"Stojím na schodech u pošty,to musíš jít směrem k Albertu.Jdi pořád rovně."

"To vím,ale právě jsem vyšel z nádraží.Jen nevím kde se mám otočit..jestli rovně,vpravo,evo?kdepak stojíš milá Evo?"

Fakt angličan v New Ačkoli spolu hovoříme,tak před sebou vidím tři nějaké osoby ženského pohlí a i s tím mobilem na uchu a Evinným hlasem v něm se ptám těch třech jakoby sudiček na kole,kudy z nudy.Lépe řečeno kudy se jde k poště.

Naštěstí mne jedna nasměrovala a tak jsem se vydalovnou za nosem.

Zdálo se mi,jakoby ta chůze trvala věčnost.Ozářen městským osvětlením pouličních amp,jsem před sebou viděl lautr nic.

Eva mne už vidí a Já Jí ještě ne.

Ale po chvíli už ano,celá maskovaná stojí v pruhovaném tričku u zábradlí na schodech poštvního úřadu.

Vidíme se.

Řekneme si čau a kráčíme směrem rovnou za Yorkšírem z Yorkshiru,který upaluje seč mu nožky stačí.

Vážně nejde nic vidt a jak tak jdeme vedle sebe a spíše koukáme jeden na druhého,tak Evča dvakrát prozkoumá svými bílými teniskami čerstvě napršené kaluže.

Ještě že jsou nepromokavé.

Asi.

Po deseti minutách jsme už tam kde máme být,tedy tam kde zrovna přebývá.

^{...to be continued}