0012. Blogem ke štěstí aneb GRAND PRIX F-1 v ČR

Nedělní ráno. Jindy tak obvyklé,když zcela obyčejný člověk má svůj pracovní víkend a kráčí cestou na autobusovou zastávku za deset minut půl šesté.

To zase bude výheň dneska,povídám si a přemýšlím zda Eva ještě spí či ji už probudila její černá labradorka Amy.

Tou cestou,kterou jdu tak polorychlým krokem si stejně spíše připadám jako závodník GRAND PRIX CZECH REPUBLIC F-1 a co by pilota jedné z nejhorších stájí Torro Rosso,předjížděn různými Fernandy Alonsy na Ferrari,Sebastiány Vettely a Marky Webbery z Red Bully či Jensony Buttony a Lewisy Hamiltony s Mclareny v podobě spěchajících babiček o berlích na ranní mši do blízkého kostela.Kdyby doběhly až na Václavák,pak by platilo i to demostrativní heslo MÁME HOLE V RUCE!!!,jak znělo v devětaosmdesátém,když přišla sametová revoluce či pochod ZA VYŠŠÍ DŮCHODY.

Jo to se jim to žene kupředu,když mají pohon na všechny čtyři,jako by si střádaly svou energii právě na tento nedělní závod a hlavou se mi vybavuje scénka s Luďkem Sobotou a nebožtíkem Miloslavem Šimkem v čekárně u ordinace- Já jsem tady byl první.jakoby o oni chtěli být IN  a namísto ranního šálku kávy do sebe natankovaly Red Bull,který prý dává křídla a letěli si vymodlit snížení zdravotnických poplatků a levnější léky a pak že prý : V neděli zastavíme nohy a poprosíme Bohy o zázrak,jak se zpívá v jedné písničce od Anny K.Tím se mně vlastně splnila jedna taková chlapecká touha stát se účastníkem závodů Formule Jedna a nemusím ani vážit cestu do nedalekého Maďarska na okruh Hungaroring.Někdy se tak kolikrát zamyslím nad těmi věčně si po obchodech a v ordinacích stěžujícími seniory,že zřejmě vyměnili ojeté motory za nové,že by se snad Mercedes či BMW plácly přes kapsy?Když v tu chvíli mně zvoní mobil a Evča za mne řeší mé ranní dilema,zda jí nevzbudím,když s ní chci mluvit a mám posečkat až někdy do sedmi či osmi hodin ráno,kdy i Já najdu nějaký ten klid pro to,abych si v klidu užil ten náš rozhovor.Přeci jen v autobuse se to hemží spousty zvuky,pořád to pípá,nějaký nahraný hlásí další stanici: Bytostav,příští zastávka Malá Strana... Kolikrát jsem to už za to neustále ježdění z práce a do práce tím samým jedním autobusem slyšel a: Svinov-kostel,příští zastávka malá Strana...když se vracím zpět a kolikrát si někdy při tom přemýšlím,jestli jsem se náhodou nespletl a neprojíždím undergroundovou dráhou našeho hlavního města.

Je mi hned lépe i po tom včerejším dni,kdy vlastně veškerý alkohol ze mne vyprchal.

Čím si zase vyplnit ten čas v práci,když vím předem,že na rozdíl od soboty toho moc na práci nebude a tudíž opět přemýšlím nad různými tématy,které tak nějak držím v sobě a o kterých bych chtěl napsat.

Vím,že nejsem jedinou bytostí,která prostě bloguje a kolikráte mně přijde líto těch lidí,kolik,že energie do toho blogování vloží a nikdy nic z toho nemají,možná jen pocit.Ani se nedozví,kdo to vlastně čte a když tak círka sedmdesát procent čtenářů se zakrývá za nějakými přezdívkami či nicky.Kolik lidí,tolik pisálku,kdyby tak alespoň média,nabídly nějaké benefity za čtenost či namísto virtuálních hodnocení,třeba jen padesátník či korunu za jedno přečtení a proměnily to trochu v materiálnost,když se dá vydělat čtyřicet halířu za klikání na reklamy věcí,které stejně spousta lidi nechce,vždyť vždycky by se to nějak dalo,když jistě se najde spousta novinářu,které napadne si brouzdat po blozích a případně se obohatit a něčí názory.Jak potom k tomu příjdou ti blogeři či pisálci,když každý je zde nějakým tím novinářem anebo se zde nějak realizuje,třeba jen v naději,že jednou se mediální nebe smiluje a za dvě či tři stovky otiskne nějaký ten článek.Ta otázka mně stále vrtá hlavou již delší dobou,nehledě k tomu,že vlastně blog má v podstatě docela pozitivní vliv na zdraví,protože člověk si tím zde jak se říká vyleje své splíny a sdělí věci,které jej štvou anebo se snaží docílit toho,že když on něco nezmění,tak se to nějak prostřednictvím jiných donese k těm a snad se třeba jen zamyslí.Když každý přece má rád,když je všechno all right.

Možná to třeba tak funguje,kdo ví,ale Já nevím a někdy ani nad tím nemám čas se starat,jen si říkám,že by to mohlo být automaticky.Vždyť už tak člověk ze sebe dává hodně.Ze sebe i pro sebe.

Každopádně se zde jednoduše může zbavit svých negativních emocí,prostě to tu vyleje jako kbelík špinavé vody,který mu zbyl po vytření domovní chodby,aby měl uvnitř sebe čisto a pomůže si od zlosti,namísto aby jí držel v sobě a  byl celý den nabručený a otrávený.Někdy bych z toho vážně udělal terapii,hlavně pro ty jež stále někoho a něco jenom kritizují a pořád nadávají jen tak do větru,ale lidé jsou různí.

S Evčou jsme museli posunout naše setkání na víkend i když jsme se měli setkat již dnes a sledovat spolu v objetí v postýlce finále Mistrovství světa v kopané mezi Španělském a Holandskem a užít si spolu třech krásných dnů.Odloženo na víkend,co se dá dělat,zedníci jsou zedníci a tak i Evča chtě nechtě,musí dělat věci do kterých se jí jistě moc nechce.Však komu by se chtělo schovávat záclony a jiný věci,které by během pěti minut po vpádu okupantů se sbíječkama v ruce a kangy pokryly vrstvy prachu a pak by se to těžko pralo a bylo by více práce.Nabídl jsem ji sice svou pomoc,protože stejně budeme spolu a tak ty věci by stejně časem přišly taky,ale Ona to nechtěla tak,protože zaprve si plánovala to první setkání tak nějak podle ní normální  a za druhé je stejně jako Já taková samostatná jednotka jak o sobě říká a tak budeme spolu poprvé o jeden den méně,jak jsme se o tom včera bavili:

„Tak pojedu za Tebou v pátek rovnou z práce tím ÍCÉČKEM a budu v Pardubicích někdy kolem půl deváté,jen mne na tom všem mrzí,že budeme spolu o jeden den méně.“

„ÍCEČKO? Tak se jmenuje drogérie u nás.“ chvíli nechápavě Evča

„No ÍCEČKO,jako Inter City to se zase u nás tak říká.“odpovídám

„Aha.“

„V pátek přijedu a v neděli odjedu.“

„To se ještě uvidí.“ říká Evča

„Jak to myslíš,že se to uvidí?“ ptám se jí

„No jestli se Ti bude chtít jet.“ dodává

„A proč by se mně prosím Tě nemělo chtít,když už tak se na Tebe těším a chci být s Tebou?“

„Tak tobě se jako ode mne nebude chtít?“ptá se v zápětí.

V  tu chvíli mně dochází jak na mne působí ten kozoroží vrozený skepticismus a negativismus a pragmatismus a vůbec celý ten capricornismus a jak jeden vlastně v tu dobu mluvíme o voze a druhý o koze a obracím,zjišťujíc,že se zase nějak pereme ve slovech,že každý to myslí jinak Já tak a Ona obráceně,každý ze svého pohledu.

„Aha,tak jsi to myslela,tak to máš pravdu,že se mně nebude od Tebe chtít,ale...“

„Já vím,povinnošti jsou povinnošti.“ bere mně slova z úst ten její krásný milý hlásek.Vlastně místy takový dětský až roztomilý.

„No právě,povinnošti jsou povinnošti,nejraději bych všechny ty povinnošti smazal ze světa,kdyby to šlo a nechal bych jen takové ty...“

„...ty věci spontánní.“ doplňuje mne Eva,posilněná jedním pivkem zralá tak akorát usnout.

„No pivko vždycky unavuje“ ji říkám,co by znalec věcí kolem toho zlatavého pěnivého moku.

A tak si dáváme dobrou noc.Chvíli se bavíme o fotbale,tedy tomu souboji o třetí místo.Sám nevím zda se budu koukat,ale stejně nakonec zvítězila má sobotní ugrilovanost a upečenost po celodenním pobytu pod snad už ani ne tak africkým sluncem,jelikož mi to přijde,že pálicí slunce je jen chladnou a vzdálenou hvězdou oproti tomu,co nám poslední dobou pere na hlavy.

A tak jsem se rozhodl,že to začnu dávat asi všechno pod rubriku společnost,protože vlastně člověk jako takový je spíše společenský tvor i když si myslí někdo,že společnost se asi týká jen vybraných osobností a kolikráte tak koukám,jako by jiní se od ní distancovali,nevím.

Stejně pořád je to jeden velký životní příběh lásky a vztahu i když se do něj zamotá v podstatě cokoli.Pořád je o čem si povídat i když se zdá chvílemi jakoby to slunce bralo lidem energii a spíše zpomalovalo metabolismus,že se nikomu nic nechce a každý se těší na večer tak jako v Itálii.jenže u nás stále zavedený tzv.Mamulovský způsob uvažování se příčí italské siestě.

Pravda,JAKÝ SI TO UDĚLÁŠ,TAKOVÝ TO MÁŠ.Jenže někdy to nevyjde tak,jak by si člověk představoval,ale pořád je to život a věci kolem něj.

Trefit TERNO,byl by klid,hned by to bylo jiný.

Nestěžuji si,jen to konstatuji,jenže to bych někdy nesměl být sám proti sobě.

A tak se mně zatímco Evča tak pomalu dělá domácí přípravy na rekonstrukci bytu krátí další nedělní služba jednoho železničního zaměstnance na jednom malém pěkně rozpálenem nádraží po Štramberskou Trůbou.Kdy ještě sedím na těch dřevěných schodech u nádraží,vedle sebe žlutý hrnek s horkou kávou,která ne a ne zchladnout,ubalenou cigaretou z javanského tabáku,mobilem v ruce a Evčoou na drátě.

^{...to be continued}