0005.Chudák holka prý,když to už nemůže vydržet

Občas příjdou i takové chvíle,kdy jsme každý sám.Relativně.V tu chvíli Já přemýšlím o mé malé víle a vím,že Ona přemýšlí nade mnou.Napsáno v podstatě o Ní slov už bylo mnoho,Mohl bych si myslet.Mohl bych.A to zcela klidně.Protože se mi zdá,že je toho mnoho.Mnoho mezi námi společného a mnoho i za náma.Nějak věřím tomu,že jí jistě napadá to.To možná... Možná by mně někdy řekla,proč tedy pořád vracíš starý věci a možná také ne.Nevím jen pořád vnímám to naše spojení kouzelné,kdy i Ona nechce,protože ví,že v lásce nelze jíti zpátky.Má strach,hlavou ji vrtá,že bych zamiloval se namísto ní do jiné? Možná ,že zcela zbytečně se bojí.Mohla by.Když jí dám tu jistotu.Však jasno v tom udělat se musí. Ona nedávno jakoby mně řekla něco o věcech,které se jí příčí,hnusí. jen neříká to,drží to v sobě a mně se zdá,o naší společné to době.kdy Ona ozývá se ve chvíli kdy cítí,že ta láska náhle mohla by být jak vodou odnesené kvítí (ale o tom někdy anebo jen tak mezi očima)

Když se zrovna nechce anebo nemůže,

Kdy prostě Ona mně říká: Víš,to je jen taková zkouška.

Kdy Ona večer,během práce přečte si

něco o tom,

jak hladil bych jí

a třeba líbal její ouška.

I mně se nechce někdy napsat,

leč vím,že Ona na to čeká,

tak jako v podstatě každý čeká

co někdy příjde na člověka,

tak ruka má přinutí se napsat.

Napsat

jen pár řádek

pro ní.

Někdy verše a jindy jen myšlenky

co jdou mojí hlavou

a sny o tom,jak doopravdy voní.

Potom to asi stojí za to.

Dá se to číst.

Tak jako Ona ani Já,

Oba nesnášíme zlato.

Je to nějak z duše,když hovoříme spolu,

ale vůbec ne tak suše.

Pravda pro mne

pravda pro ní,

druhých jako že se netýká.

když bude dobrá pro ně

týkat se bude.

je to snad jenom síla básníka?

přimět ruku psát.

V té chvíli,

kdy Moje malá víla nic neříká,

přimět ruku psát.

A je to i hloupost básníka

přimět jeho hlavu myslet.

Kolikrát.

když Ona se doopravdy ptá:

Jak? jak moc o mne stojí?

Jak moc mne On má rád?

Ty myšlneky snad vzájemně

hlavou se nám honí.

A telefón?

Zazvoní...

anebo nezazvoní?

Ústy se line chuť

na slíbenou bábovku

jež ořechové skrývá v sobě jadýrka.

Upečenou

anebo jen tak vymyšlenou.

Pláclou větou do větru

když spíše na místo ní

hladil bych ty její

krásný

a kulatý ňadýrka.

Krásný,

snad nejkrásnější jaké jsem kdy zřel.

Snad Ono těch slov

co se kolem psalo,řeklo

když ví se jak to chodí,

snad nezpůsobí to kolem ní peklo.

Neboj Lásko,možná špitne

Já se uhlídám.

Snad v představách i ona sní si

kdy On na mne vlítne,

za ruku či kdekoliv mne chytne

a kdy s ním vlastně posnídám?

Ona  třetí noční,

a třeba snad si říká:

Lásko no tak chvíli spočni

když tys mé štěstí víc

moje větší klika.

Kdy možná v sobě slyším asi

její vnitřní hlasy

kdy mé dlaně schovat bych chtěl

do útrob jejího trika.

^{...to be continued}