Židovský humor VI.

Nauč se smát, aniž bys plakal. Přináším další porci židovských vtipů pro své čtenáře, které ukládám do osobního blogu. K vyzvednutí a šíření dále uděluji povolení. 

Šestý den stvoření kouká Gabriel, jak Jahve modeluje jakousi nádhernou fascinující krajinu, s malebnými horami a úchvatnými skalami, utěšenými údolími, monumentálními pobřežními útesy a bělostnými plážemi... 
"Tý jo! To je teda síla, Adonaj," povídá anděl, "co to jako má bejt?".
"To bude takovej můj majstrštyk pro Jehudim, víš? Dělám Izrael."
"Fakt, šéfíku? Taková paráda jen pro jeden národ? Nebude to k těm ostatním nespravedlivý?"
"Ani ne, englchen. Jen počkej, až uvidíš, jaký budou mít sousedy."

Paní Chava navštívila jednou zázračného rebeho, aby zde nalezla útěchu a pochopení. "Rebe," řekla mu ta židovská mame, "jsem úplně vedle sebe. Jestli mě nezahubí, jak mě bolí záda, tak to bude od žaludku. Co já si s ním vytrpím, to se dá srovnat snad jen s tím, jak mě zlobí žlučník. Když mě ale popadne dna, tak zapomenu i na to revma, co mně kroutí ruce a nohy. Oči mě bolí, že nemohu číst - ale to bude asi od těch příšerných bolestí hlavy, co mě neustále berou a ne a ne polevit." Najednou se zarazí: "Rebe, oni jsou skutečný wunderrebe! Ta bolest hlavy mně úplně zmizela!!!"
"Nezmizela," heknul zázraný rabín, "ne, paní, nezmizela. Teď bolí ta hlava mně!"

Pan Kohn přijde v pátek pozdě odpoledne do pojišťovny, že chce uzavřít životní pojistku. Úředník si ho trochu s pochybami prohlíží a ptá se: "Pardon, kolik je vám let?"
Kohn odpoví: "Osmdesát!"
Úředník vysvětluje: "Víte, ve vašem věku to bude trvat déle a my za chvíli zavíráme. Přijďte prosím zítra."
Kohn odpoví: "To nejde, my slavíme šábes."
Úředník: "No, a my zase neděli. Tak přijďte prosím v pondělí."
"To nejde. Tatínek má narozeniny."
"To je neuvěřitelné - vy máte v osmdesáti ještě tatínka? To je úžasné, hezky to oslavte. A kolik tatínkovi je?"
"No, mně je osmdesát, tatínkovi sto."
"No to je báječné. Tak přijďte v úterý."
"To také nejde - dědeček se žení."
"Dobré nebe - vy máte i ještě dědečka?! Kolik mu je?"
"Mně je osmdesát, tátovi sto a dědečkovi sto dvacet."
"Neuvěřitelné - a on se ještě ve sto dvaceti chce ženit?!"
"Was heisst - chce?! Von musí!!!"

Žid žádá lékaře o převoz do jiné nemocnice.
Doktor říká: "Co je problém? Je špatné jídlo?"
"Ne, jídlo je v pořádku. Nemohu si stěžovat."
"Je to pokojem?"
"Ne, pokoj je v pořádku. Nemohu si stěžovat."
"Je to personálem?"
"Ne, všichni jsou v pořádku. Nemohu si stěžovat."
"Tak proč chcete jinam?"
"Nemohu si stěžovat!"

Přišel jednou jeden žid k rebe.
- Rebe, prosím Vás, proč musíme pořád nosit kipu? Vždyť v Tóře není o ni ani zmínka.
- Jak to, že není? Vždyť se píše: "A vyšel Moše před lid".
- A kde je tam kipa? 
- A copak si myslíš, že by takový člověk, jako Moše-Rabejnu, vyšel před lid bez kipy?!

Když se Hette vrátila domů z nákupů v obchodním centru Brent Cross, našla svého manžela Bernieho v posteli s krásnou mladou ženou. Hette s pláčem vyběhla z místnosti. Bernie běžel za ní a dostihl jí až když brala za kliku vchodových dveří.
"Hette, prosím, nech mě ti to vysvětlit. Když jsem se dneska odpoledne vracel domů, uviděl jsem tu ženu sedět na zastávce na konci ulice. Oblečení měla roztrhané a vypadala tak zuboženě, že jsem musel zastavit a zeptat se, jestli nepotřebuje nějakou pomoc. Řekla mi, že má hlad, a tak jsem ji vzal domů a dal jí kousek pečeného kuřete od včerejší večeře, o kterém jsi říkala, že už ho nebudeš jíst. Boty měla tak ochozené, že jsem jí dal jedny, které už nenosíš. Bylo jí zima, tak jsem jí dal ten svetr, o kterém jsi říkala, že už vyšel z módy a chtělas ho dát na charitu. Sukně měla také úplně obnošenou, tak jí dal novou z tvého šatníku – tu, co se do ní už nevejdeš. No a když byla na odchodu, zeptala se: 'Je ještě něco, co vaše žena už nepoužívá?' A pak jsi nás našla!"

"Jé, maucta, Blum, tak jak jde život?"
"Ale, Steiner, ani se neptaj. já z té mojí jednou zešílím, představěj si, každou noc se jí zdá, že se vdala za milionáře..."
"Tak to jsou na tom ještě dobře, té mojí se tohle zdá přes den..."

Mojše umírá..rozloučil se s dětmi a širokou rodinou a u jeho lůžka zůstala jenom manželka Sára. Mojše se na ní dlouho dívá a pak se zeptá:,, Sáro, řekni mi prosím, byla jsi mi někdy nevěrná? Vidíš že za chvíli umřu."
Sára se zamyslí a řekne:
,,A co když ne.."

Sharon, na závěr třetího rande s Melvynem, pozvala svého nápadníka na skleničku. Uvedla ho do obýváku a odešla do kuchyně připravit drinky. Melvyn bloumal po pokoji až si všiml barevné malé vázy na krbové římse. Vzal ji do ruky a prohlížel si ji, když se vrátila Sharon. 
"Co to je?" zeptal se.
"Nu, to je popel mého otce." 
"Jejda ... proboha .... já ...", vyděsil se Melvyn.
"No je to hrozné", odpoví Sharon, "je líný vstát z pohovky a dojít si do kuchyně pro popelník."

Pan Dalles leží na smrtelné posteli. U něho stojí jeho choť a notář. Slabým, ale přece jen jasným hlasem umírající vypočítává: "Válek mi dluží pět tisíc, Mayer osm set, Šulc devět set." 
Notář si všechno zapisuje. 
"Jakou má ještě jasnou mysl a jak rozumně mluví," poznamenala honem paní Dallesová. 
"Naproti tomu dlužím panu Sehnalovi tři tisíce."
Načež se paní Dallesová okamžitě nahne k notáři a šeptá mu: "Tohle už nemusíte zapisovat, on začíná fantazírovat."

Učitelka probírá při náboženství deset přikázání s přeškoláčky. Poté co vysvětlila 'Cti otce svého a matku svou', se zeptala: 
"Existuje přikázání, které se týká našich bratrů a sester?"
Jeden malý chlapec, prvorozený pochopitelně, odpověděl bez váhání: "Nezabiješ."

Tak šalom a shavua tov