Václav Havel - 2. rok po jeho úmrtí

Zítra tomu budou dva roky od smrti Václava Havla, člověka, který ovlivnil náš národ významným způsobem a který dodnes vzbuzuje emoce u svých příznivců i odpůrců.

Jeho existence byla zpočátku známa jen osobám z divadelních kruhů, kde pracoval jako kulisák, později však jako autor skvělých her absurdního divadla. Některé z nich z tohoto prvního období /Zahradní slavnost či Vyrozumění/, jsou dodnes hrány a ceněny pro svůj časový přesah.

Po skončení období Pražského jara byly jeho hry zakázány, autor byl pronásledován a postupně upozaďován do dělnických profesí - pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru. V těchto obdobích vznikly jeho další hry jako Ztížená možnost soustředění či Audience.

Od roku 1977, kdy vznikla Charta 77 byl Václav Havel s profesorem Patočkou a bývalým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem prvními mluvčími této organizace, která m.j. upozorňovala na komunistickou zvůli a bezpráví v naší zemi. V této době vznikla jeho slavná esej "Moc bezmocných", kde nastínil možnost nenásilného odporu proti totalitní zvůli.

Za svůj postoj zaplatil zprvu podmínečným odsouzením v roce 1978, kdy mu byla vyčítána jeho účast ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1979 byl pak odsouzen spolu s dalšími na 4,5 roku za podvracení republiky. Pobyt v kriminálu v Heřmanicích se nejspíše značně podepsal na jeho zdraví, i proto byl z těchto důvodů předčasně propuštěn.

V listopadu 1989 se stal přirozeným vůdcem sametové revoluce, vůdcem vysoce ceněným pro svůj morální postoj, který považoval jakékoliv násilí proti opačně smýšlejícím jako nepřípustné. Jeden milion občanů na Letenské pláni tehdy v euforii souhlasil s tím, že se nebude oplácet stejnou mincí těm, kteří zde celých 40 let uplatňovali zcela jiný postoj vůči svým ideologickým protivníkům. To se z časového hlediska ukazuje dodnes jako jistá chyba v uvažování, neboť ti druzí jakoukoliv vstřícnost považují za slabost a nezasloužený oddechový čas, kdy je možné seskupit síly k protiútoku.

Díky Václavu Havlovi se Československo stalo na nějakou dobu světově známou zemí. V té době bylo pro většinu Čechů a Slováků velmi příjemné sdělit v cizině pravdu o svém původu, neboť naše republika byla posuzována právě jen podle svého presidenta. Havlovy zahraniční cesty do USA, Austrálie atd. byly vždy pečlivě sledovány a mnoho významných státníků si považovalo za čest se s ním osobně seznámit.

Další jeho období již bylo poznamenáno oním biblickým, že nikdo není prorokem ve své zemi. Nastupující politické síly z obou národů /Klausova ODS a Mečiarovo HZDS/ již nepotřebovaly mít nad sebou jakýsi mravní étos v boji o co největší podíl na moci. Díky zejména slovenským nacionalistům se ČSSR rozpadla a v našem českém rybníčku se začalo dařit těm, pro něž pojmy morálka a čest, slušnost a ohleduplnost byly jen vyprázdněné pojmy, vhodné tak jednou za 4 roky k polepení plakátů.

Václav Havel do svých posledních dní v úřadě čelil této přesile, i když již nejspíše dobře věděl, že je tento boj prohraný, že se Česká republika stane na mnoho dalších let Klondikem pro různé pochybné existence, které se objeví na pár let a opět zmizí, většinou již s naplněnou kešení. Nejspíše dobře věděl, že naše republika ztratila onu morální hodnotu, kterou měla u svého zrodu a která byla nadějí, že to jde i jinak.

Pohřeb Václava Havla byl velkou událostí, kdy si lidé připomínali, že odešel velký státník a člověk. Spontánní zapalování svíček, shromažďování lidí k pietním vzpomínkám i nikým nenařízený smutek byly tím nejlepším vyjádřením úcty, kterou si Václav Havel zasloužil a která mu bude vždy náležet.

Čest jeho památce.