Už zase ta euthanasie

Poslankyně - lékařka Věra Procházková za hnutí ANO připravuje další verzi zákona o euthanasii, která má být projednávána v parlamentu zhruba za půl roku. 

Téma euthanasie se týká pouze těch společností, které považujeme za rozvinuté. V rozvojových zemích tento problém logicky není přítomen a to z důvodu nedostatečné či "primitivní" lékařské péče. Je to svým způsobem paradox. Česká republika se pyšní minimální kojeneckou úmrtností, jsme schopni vyléčit i ty choroby, které jinde ve světě znamenají neodvratný rozsudek smrti. To vše je samozřejmě ekonomicky velmi nákladné, ale nenajde se asi nikdo, kdo by proti tomuto vydávání peněz protestoval. Současně však budeme projednávat zákon, který stejný život předčasně ukončí.

V zásadě existují dva pojmy, které je nutno před dalším textem objasnit. Euthanasie je ukončení života na přání nemocného rukou lékaře. Asistovaná sebevražda je způsob, kdy lékař připraví "koktejl", který si jedinec sám - vlastní rukou - aplikuje. Z právního hlediska je v obou případech samozřejmě výrazný rozdíl, z hlediska morálky a etiky nikoli. Navrhovatelka zákona hovoří o euthanasii - tedy násilné ukončení života nemocného rukou lékaře.

Nikdo nezpochybňuje, že lidský život může být na jeho konci velmi problematický. Jsme dnes schopni vyléčit řadu nemocí, které ještě v minulém století postiženého jedince spolehlivě usmrtily. Po vyléčení se však často stává, že kvalita života po této léčbě může být již o něco nižší, často se nemoc vrací, léčba již není tolik účinná a život se může pro daného jedince i jeho okolí stát "přítěží".

Nemocní se bojí zejména nezvladatelné bolesti a závislosti na pomoci jiných. Je to logické, nicméně je třeba si uvědomit, že dnešní paliativní medicína (dříve nesprávně nazývaná pasivní euthanasie) je schopna ony bolesti výrazně eliminovat. Hospicové hnutí, založené v 80. letech minulého století MUDr. Svatošovou, poskytuje nemocným v poslední fázi jejich života dostatečný komfort a lékařskou péči, že prostě trpět nemusí.

Každý jedinec má právo při plném vědomí odmítnout další léčbu. Toto vyplývá ze svobodného postoje jedince k životu a současná medicína s tím nemá žádný problém. Za uvedených okolností je nemocnému poskytována dostatečná analgetická péče, hydratace a výživa. Při vědomí všech uvedených faktů se jeví připravovaný zákon o euthanasii jako zbytečný. Uvedu proč.

Navrhovatelka MUDr. Procházková uvádí, že jako základ svého návrhu bere současnou legislativu v Lucembursku. Dle jejího prohlášení by se euthanasie týkala jedinců v terminálním stadiu nevyléčitelné nemoci, netýkala by se duševně nemocných a každý případ by, posuzovala komise složená z devíti lidí (tří právníků tří lékařů a tří zástupců pacientských organizací a daného zdravotnického zařízení). Musel by být přítomen souhlas všech 9 členů komise.

Podobná situace byla zpočátku i v zemích Beneluxu (Belgie, Nizozemí a Lucembursko). Po cca 20 letech platnosti tohoto zákona je praxe zcela odlišná. Zpětnou kontrolou bylo prokázáno, že zhruba 1000 lidí bylo usmrceno bez toho, aniž byl doložen jednoznačný souhlas /explicit request/. Týkalo se to zejména jedinců u nich lékař předpokládal, že by souhlas udělili. Že se za touto praxí může skrývat i zcela něco jiného, než dobro žadatele, netřeba příliš pochybovat. V současnosti již lékaři v Belgii požadují, aby bylo možné ukončit život i bez tohoto souhlasu a o ukončení života mohou žádat i děti. 

Je opravdu nutné, abychom opakovali stejné chyby, které se dějí ve vyjmenovaných zemích? Náš právní řád a jeho dodržování rozhodně neskýtají jistotu, že se časem nedostaneme na tzv. kluzký svah (slippery slope), kdy se život jedince stane předmětem posuzování ve zcela jiných dimensích, než striktně daných zákonem. Nebo chce opravdu někdo tvrdit, že jsme právně vyspělejší, než občané Beneluxu?

Občan tedy může při plném vědomí a dostatku informací spolehlivě posoudit, jaký je jeho skutečný stav a jestli chce či nechce být dále léčen. V negativním případě stačí jeho podpis, že již nechce být podrobován vyšetřením, léčen specifickými léky a že je srozuměn se svým zdravotním stavem. Je to právně čistější stav, než nějaké posuzování komisí, o jejímž složení můžeme mít oprávněné pochybnosti.

Dalším nesmyslným faktorem je účast lékařů. Proč má být v komisi ten, který při své promoci sliboval, že bude chránit lidský život ve všech jeho stavech a že neposkytne jedinci smrtící látku i v situaci, kdy o to bude nemocný žádat. Pakliže stát chce podobnou praxi zavést, nechť sám najde jedince, kteří budou tvořit onu "mordpartu", která bude danou činnost vykonávat. Bude mít pacient důvěru v lékaře, který bude mít na svém štítě obrazně řečeno několik desítek či stovek "zásahů"? 

Zásadním faktorem zůstává, jestli zabíjí nemoc nebo lékař. Pakliže bude zákon schválen, nebude cesty zpět. Šelma se do své klece - jak známo - nikdy nevrací. Mé osobní stanovisko je takové, že je třeba místo "vyřešení" trpícího jeho usmrcením hledat cesty, aby i v závažných situacích života netrpěl a jeho život skončil přirozeným způsobem bez zásahu dalšího člověka. V každém jiném případě lze očekávat spirálu, která může končit obhajobou přestárlého člověka, že ještě chce zůstat naživu přesto, že nějaká komise bude tvrdit, že už na to nemá nárok. 

Že to není úplná sci-fi lze vysledovat právě v zemích Beneluxu, kde se zpočátku přísná pravidla během necelých dvaceti let změnila v bezcenný cár papíru.