Blog No. 1000.

Přemýšlím, jestli je to moc nebo málo. Každopádně je 1000 číslo, které tak nějak vyčnívá nad ostatní, zvláště pak, jde-li o nějaké jubileum. Jsem prostě mileniál.

Můj první blog jsem napsal 28. ledna 2013. Nazval jsem jej „Nesnesitelná lehkost bytí Miloše Zemana“. Bylo to v době, kdy vyhrál (jak se ukázalo posléze lží a pomlouváním) nad svým protikandidátem Karlem Schwarzenbergem. Předpověděl jsem tehdy, že své presidentství prožije pod Kunderovským prismatem. Když jsem jej pak na několik vteřin zahlédl, jak sedí na vozíku při pohřbu knížete v katedrále, jeho obličej mi dal za pravdu. V tu chvíli jsem mu onu lehkost bytí rozhodně nezáviděl.

Od ledna 2013 jsem začal být blogerem. Jsem si jist, že i přesto, že je zde řada plodnějších, jsem jeden z mála, který má své portfolio rozepjaté nad všemi možnými žánry.

Politické reflexe, historické exkursy, teologické úvahy, povídky, fotoblogy, cestopisy, povídky, sem tam i básně, recenze knih atd., zkrátka široký záběr, kde si můj čtenář najde to, co jej zajímá. V roce 2017 jsem byl poctěn jako první v řadě oceněním za přínos blogu idnes, čehož si velmi považuji.

Blog mi přinesl mnoho. Především jsem se „vypsal“ do jistého stylu, který mi sedí a který mi často umožňuje stručné vyjádření mých pocitů. Při blogování jsem poznal řadu zajímavých lidí, kteří vnášejí do mých úvah nové podněty, často z úhlu, který mne nenapadl a který považuji za přínosný a originální. S řadou blogerů mne pojí přátelství i přes geografickou vzdálenost, která je jen velmi mírně naředěna každoročním srazem, kde si s nimi mohu stisknout ruku a přesvědčit se, že jejich krásné a plnotučné písemné projevy jsou reálným odrazem jejich duše. I těch pár společných hodin mne vždy nabije energií a chutí psát.

Blog mi přinesl i poznání, že ne každému se lze zavděčit. Nevadí mi kritika napsaného, koneckonců, dělám to samé, i když poslední dobou méně často. Vadí mi osobní útoky a stalkování, kvůli kterému jsem si počátkem roku 2020 dal několikaměsíční pauzu. Za těch 11 let jsem si všiml, že se vždy nějaký stalker objeví, působí rok dva a zmizí a na jeho místě se objeví nový. I to je dokladem, že i na té nejkrásnější cestě se mohou objevit výmoly a překážky, přes které je nutné se přenést, aby člověk mohl pokračovat dál. Že ideální cesta je fikce.

Nevím, jak dlouho mi ještě Ha Šem umožní pouť tímhle slzavým údolím. Snažím se od jisté doby žít tak, že už to zítra nemusí být pravda. S vědomím, že ani za jeden napsaný blog se nemusím stydět, že jsem vždy psal jen to, co si opravdu myslím a že ani po letech bych v publikovaných blozích neměnil ani slovo.

Dnes si otevřu večer láhev skvělého Chateau Margaux ročník 2019 na oslavu oné magické tisícovky. S přáním, aby moje čtenáře mé psaní nadále těšilo a zachovali mi svou přízeň.

Ad multos annos......