Slavíci v kleci

Je jich více, než si myslíme. Jsou kolem nás a zoufale moc chtějí zpívat, což jim však nebývá dost často dopřáno. Jsou kolem nás však i tací, kteří jim to umožní a pustí na svobodu. 

Je možné, že většina z Vás ten film viděla, koneckonců, od jeho natočení uplynulo už 15 let. Přesto za tu dobu neztratil nic ze své naléhavosti a zcela výjimečného poselství. Za relativně jednoduchým příběhem se skrývá neuvěřitelná symbolika s universální platností do každé doby a do každého společenského systému.

Slavný dirigent Pierre Morhange se na pohřbu své matky potkává s přítelem Pépinotem, s nímž byl v době dětství ve společném internátu, kam byli odkládání jednak váleční sirotci a jednak tzv."problémové" děti. Přítel mu donesl deník jejich vychovatele jménem Clément Mathieu. Ve vzpomínkách slavného dirigenta se opět objevuje nenápadný a směšně vypadající muž, jenž začal vzdor nepřízni ředitele ústavu Racina, který neměl rád děti, sebe a vlastně nikoho, působit na nezvladatelnou smečku malých grázlů tím, co uměl nejlépe. Pochopil, že nikoli represe, doposud tvrdě uplatňovaná v rámci "výchovy", ale naopak cosi pozitivního může přinést užitek. Začal je učit zpívat - ony slavíky, uzavřené v kleci.  Největším oříškem pro Clémenta byl právě mladík Pierre, chlapec s výrazem anděla, s duší plnou běsů a darem krásného hlasu. Podstatná část filmu je věnována pomyslnému souboji těchto dvou povahově zcela rozdílných lidí.

Vychovateli Clémentovi se v životě nedaří nic, putuje od ústavu k ústavu, nepochopen, nemilován, pokusy o sblížení s krásnou matkou Pierra končí fiaskem. Většina lidí by za těchto okolností rezignovala a svůj život dožila tak nějak samospádem, bez cíle a bez naděje. Clément je však rozhodnut svůj souboj o lidskou duši nevzdat a díky úvodu filmu divák ví, že vyhrál, i když mizí v zapomnění. 

Neznám lepší parafrázi na Lukášovo evangelium 5,5, kdy Šimon Petr sděluje po neúspěšném celonočním lovu ryb svému Mistrovi, který jej nabádá k dalšímu pokusu, lidsky zcela marnému a zbytečnému onu neuvěřitelnou větu: " Mistře, celou noc jsme se namáhali a nic jsme nechytili. Ale na Tvé slovo spustím své sítě".

Jsou kolem nás. Ti, co chtějí zpívat jako slavíci, ale z různých důvodů toho nejsou schopni. A pak ti, kteří se - zdánlivě marně a směšně - stále pokoušejí o to, aby nejen začali, ale aby svým zpěvem uchvátili další a další, kteří zjistí, že nemožné je nakonec možné. Že v lidském životě existují zázraky, kterým je třeba jít naproti a nepromarnit je, neboť nemusejí přijít opakovaně.

Nabízím ke shlédnutí klíčovou scénu, která znamená definitivní zlom v životě mladého Pierra a je tou nejsilnější symbolikou skutečnosti, že největším darem, který můžeme druhému dát a který naopak přijmout, je odpuštění. 

Přeji všem svým čtenářům klidný víkend. Šalom.