Rudý jed

Datum 25. února je v našich dějinách spojeno s traumaty. Co se stalo v roce 1948 jsme ještě před nedávnem oslavovali jako vítězství. Orwellovský doublespeak jako vyšitý. V onom dni v různých letech jsme však spíše prohrávali.

Hřímající Gottwald  na Václavském náměstí o tom, že president Beneš všechny bolševické podmínky přijal, pochodující ozbrojenci ulicemi, likvidace nepohodlných - rozuměj těch, kteří nepochopili onu báječnou myšlenku zářných zítřků - změnilo naše dějiny a následné společenské myšlení natolik, že ještě dnes jsme se z toho tak úplně nevzpamatovali. Těm starším to není třeba připomínat, těm mladším naopak ano. Že nikdo není úplně imunní vůči onomu jedu, jenž je integrální součástí každého komunistického projevu. 

O dva roky později se odehrálo cosi, co mělo více než cokoli jiného deklarovat, jak si komunisté představují další směřování společnosti. Ten den - 25.2.1950 - byl umučen farář Josef Toufar.

Tzv. čihošťský zázrak - pohyb křížku na oltáři v kostele během adventní mše - je dodnes zahalen tajemstvím, neboť nikdo nebyl schopen vysvětlit, co jej mohlo způsobit. I obsáhlá kniha M. Doležala, jež podrobně mapuje život a smrt Josefa Toufara, neobjasňuje mechanické okolnosti tohoto jevu. Sám autor se kloní k tomu, že šlo skutečně o Boží znamení.

Poslední měsíc  života Josefa Toufara byl ve znamení zatčení, sadistických výslechů a snahou o vynucení přiznání, že stojí za čihošťským zázrakem. StB nakonec připravila vlastní elaborát, kde se Josef Toufar doznává jak k manipulaci s křížem, tak i sexuálnímu zneužívání mládeže. V období po revoluci bylo doloženo, že ono přiznání sepsali příslušníci StB. Den před smrtí byl ještě přinucen "vystoupit" v dokumentu pro propagační účely vládnoucí moci, v těžkém stavu byl posléze operován ve státním sanatoriu, kde i přes veškerou lékařskou péči zemřel. Byl pochován pod jiným jménem na ďáblickém hřbitově. Jeho smrt byla tajena rodině několik let. Teprve nedávno byly jeho ostatky exhumovány a pohřbeny v Čihošti a připravuje se jeho blahoslavení.

Jeho vrah - vyšetřovatel StB Ladislav Mácha - pocházel překvapivě rovněž z katolického prostředí, dle vlastních slov dokonce působil jako ministrant. Byl vyučen automechanikem, po únoru 1948 se však stává vyšetřovatelem StB ve Valdicích, dle svědků jedním z nejsadističtějších. Přesto ani on nedokázal vynutit z Josefa Toufara přiznání a způsobil svým trýzněním jeho smrt. Byl posléze potrestán stranickou důtkou, nikoli pro uvedenou vraždu, ale pro neschopnost vymlátit z vězně přiznání. V krátkém období roku 1968 se zdálo, že jej dostihne světská spravedlnost, avšak ruské tanky a husákovský režim jej zbavili možnosti odpykat svou vinu. Po roce 1989 byl zpočátku odsouzen na 5 let, po odvolání mu byl trest snížen na 2 roky, pro stáří však trest nenastoupil a  zemřel teprve nedávno, velmi dobře zaopatřen lékařskou péčí a jistě i velmi slušným důchodem, odrážejícím jeho službu vlasti. Sám M. Doležal píše, že i ve svém pokročilém věku byl plný nenávisti vůči církvi. Dá se předpokládat, že svůj postoj k svému činu nikdy nezměnil.

Tzv. "vítězný únor" vygeneroval dva naprosto odlišné jedince. Na jedné straně kněz Josef Toufar, člověk plný lidskosti a porozumění pro své blízké, člověk, který zcela beze zbytku naplnil Kristův odkaz oběti pro ostatní. Člověk, který nikdy nezradil sebe ani své životní poslání. 

Na druhé straně Ladislav Mácha, sadista a jedinec plný nenávisti vůči všemu jinému než komunistické straně a její ideologii. Člověk, který ani v pozdním věku, kdy mu byla dána možnost odpykat trest, nelitoval toho, že zavraždil nevinného člověka. 

Oba dva byli v principu obětí zmíněného rudého jedu. Josef Toufar jej odmítl brát a zaplatil cenu nejvyšší, Ladislav Mácha jej bral také - rád a ve velkém množství - a díky němu zničil v sobě vše, co dělá člověka reprezentanta druhu Homo sapiens.

V roce 1969 se v tento den upálil na Václavském náměstí Jan Zajíc. Mladý člověk nemohl unést okupaci své vlasti a zejména opětovně se rozmáhající umrtvení společnosti, která opět začala polykat rudý jed po lžičkách. Jed, který způsobil rozdvojení mysli. Na jedné straně "radostné budování normalizované společnosti", účast na prvomájových průvodech a povolených a státem organizovaných demonstrací proti zlovůli NATO. Na straně druhé domácí šepot, co zase ti bolševici provedli, že nejsou k mání základní prostředky a kde budou mít zítra banány nebo pračky. A nutnost držet ústa, protože děti chtějí studovat. 

Poselství 25. února je zásadní. Totiž, rudý jed chutná na první pohled neškodně, dokonce může zpočátku být i sladký, ale jeho skutečné účinky jsou devastující. Vždy se najdou ti, kteří jej budou chtít užívat a veřejně deklamovat, jakou má báječnou chuť a že život s ním je lepší než bez něj.

Jde o to, abychom nezapomněli, že tento rudý jed zabíjí.