Právo na život nebo právo na smrt?

Poslední dny hýbe veřejným míněním případ malého chlapce, který trpěl neurčenou neurodegenerativní nemocí a po zamítavém stanovisku anglických soudů a lékařů stran možného pokračování léčby jinde než v Británii zemřel.

Nechci rozebírat charakter oné nemoci, o které se nejspíše příliš neví. Nechci rovněž opakovat již uvedené podrobnosti, které ve svém blogu rozvedla Amálie Sulovská /zde/ a někteří další blogeři. Chci napsat cosi obecnějšího o lékařské péči o těžce nemocné.

V naší zemi je vysoké procento těch, kteří souhlasí s eutanázií. Je to dáno mimo jiné i tím, že naše země byla po 40 letech komunismu zbavena duchovního života, víra byla považována za cosi anomálního, co do komunistické výchovy prostě nepatří. Lidský život je touto většinou považován za prostý biologický proces se začátkem při porodu a ukončením smrtí. Smrt jedince je brána jako jakýsi náraz do kamenné zdi, o níž se roztříští. 

Ti, co věří v posmrtný život, považují ten pozemský za jakýsi předstupeň budoucí existence na věčnosti a proto je pro ně smrt jen přechodem z jedné formy života do druhé. Logicky se tito lidé budou na život i smrt dívat odlišně od nevěřících. 

Je pro mne stále málo uvěřitelným paradoxem našich poměrů, že na jedné straně je společnost aktivizována případem malého chlapce s vážnou nemocí, kde je prognóza velmi vážná a jeho život je stále na hraně a na druhé straně stejná společnost volá po tom, aby lékař na vlastní přání nemocného ukončil život i ze zcela malicherných důvodů a to dokonce i u nezletilých /Belgie/. 

Moderní technologie v lékařství dokáže dnes udržovat jedince na dýchacích přístrojích prakticky neomezenou dobu. Dokonce i po smrti mozku (kterou lze dnes jednoznačně prokázat pomocí angiografie a elektroencefalografie) je možné ponechat nemocnému v činnosti krevní oběh a dýchání, takže tělo "žije". 

Žádná společnost není schopna se takto "postarat" o všechny nemocné. Podobné udržování při životě je věcí nesmírně nákladnou, zatěžující zdravotní systém kdekoli na světě. Každý pochopí, že tento problém se týká jen vyspělých zemí, u těch méně tato dilemata nevznikají. 

Samotné rozhodnutí, kdy je ještě racionální pokračovat v léčbě těžce nemocných a kdy už to nemá cenu bývá velmi těžkým úkolem a odráží zkušenost celého lékařského personálu. U starších nemocných je to o cosi snazší, neboť jsou přítomny i další choroby než jen ta nejzávažnější a lékař s jistou délkou zkušeností rozpozná, kdy už je prodlužování léčby spíše trápením.

U dětí je toto dilema vždy věcí vážnou a pro zúčastněné silně frustrující. Nejen pro rodiče, kteří přirozeně lpí na tom, aby život dítěte byl zachován, ale i pro lékaře, kteří tuto smrt mnohdy berou jako prohru a vlastní selhání. Jsem si jist, že v našich podmínkách jsou všechny etické a technické parametry nastaveny tak, aby za žádných okolností nevznikla pochybnost o správnosti těchto těžkých rozhodnutí. 

Zásadním je pak axiom, že je rozdíl, jestli zabíjí nemoc nebo lékař. 

Rozhodnutí o přerušení léčby, nepokračování v podpoře dýchání a oběhu je plně v kompetenci zkušeného lékařského personálu. Opakuji znova, že toto rozhodnutí u dětí je vždy velmi složitý proces, v němž nesmí hrát emoce ani laická veřejnost první housle.

V každém případně je však základní povinností lékařského a sesterského personálu, aby i umírající a lékově nezachranitelný nemocný neměl žízeň, hlad, netrpěl bolestí a zimou. Odepření těchto atributů je na úrovni eutanázie a tedy jednoznačně trestným činem. 

Nechci posuzovat případ britského chlapce, neboť jsem přesvědčen, že jak nezúčastnění lékaři, tak laická veřejnost nebyla schopna přesně posoudit zdravotní stav a prognostické vyhlídky (pokud se někdo nedostal k dokumentaci onoho pacienta). Pokud však byla i v tomto stavu malému chlapci odepřena základní výživa, jde o nepochopitelné selhání zdravotního systému země a zakládá oprávněné pochybnosti pacientů o správnosti nastaveného systému britské veřejné zdravotní služby.