Osvětim -75 let poté

Židovský filosof Martin Buber popsal Osvětim jako otevřenou ránu v řádu lidského bytí. Je po 75 letech od ukončení "činnosti" tohoto vyhlazovacího tábora aspoň trochu zacelena? 

Vojáci Rudé armády nalezli v táboře zhruba 7 tisíc ještě žijících osob. Mnoho vězňů bylo před příchodem osvoboditelů zařazeno do tzv. pochodů smrti, kdy byli v mrazu hnáni stovky kilometrů do vnitrozemí ve snaze odklidit žijící svědky pro budoucnost. Z těchto pochodů jsou naživu již jen jednotlivci, jejichž svědectví je cenným historickým pramenem/více zde/

Občasná antisemitská vzplanutí v evropských zemích /Československo nevyjímaje/ nebývala vzácností v celých dějinách středo i novověku, nicméně snaha o úplné vyhlazení Židů byla u Adolfa Hitlera nosnou myšlenkou jeho programu. Ten pár dní před svou smrtí dle svědeckých pramenů litoval, že byl ještě vůči Židům "tak laskavý a nemístně shovívavý". Hitler považoval za základní program rozšíření Lebensraum pro Herrenvolk /tedy prostoru pro nadřazenou rasu/ a zničení "židovského bacilu". Zařadil se tak mezi "velikány" sociálního inženýrství Lenina a Stalina, kterým připadalo vyhlazení obrovských společenských skupin ohrožujících jejich historickou úlohu za morálně přijatelný fakt.

Jako ouverturu jeho antisemitského "raison d´etre" byla tzv. Křišťálová noc/více zde/. Pod záminkou vraždy legačního rady Ernesta von Ratha židovským mladíkem Herschelem Grunspanem byla v noci z 10. na 11. listopadu 1938 vypálena většina synagog a dalších sakrálních staveb, okolo stovky židovských občanů bylo zabito a zhruba 30 tisíc jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů.

I když byli vlivem Norimberských rasových zákonů Židé v Německu a posléze i v dalších dobytých  zemích ostrakizováni a napadáni, stále ještě nešlo o plné uskutečnění oné šílené Hitlerovy vize. První transport z Evropy odjel dne 17. října 1939 z Ostravy, aby doputoval v Polsku do oblasti Lublinu v obci Nisko nad Sanem/více zde/. Tam - na náklady židovské obce - byl vybudován tábor, nicméně jeho činnost záhy po vystavění skončila faktickým rozpuštěním. I likvidace polských Židů postupující německou armádou při dobývání Polska /k čemuž se tu a tam přidávali ochotní polští antisemité/ nebyla celistvou představou nacistického vůdce.

Teprve s napadením Sovětského svazu v červnu 1941 začal Hitler realizovat svou nosnou myšlenku. Za postupující wehrmacht šly oddíly tzv. "Einsatzgruppen", které měly jediný úkol - vyhledávat a vraždit židovské obyvatelstvo. Odhaduje se, že od začátku německé invaze do Ruska v červnu do konce roku 1941 bylo zastřeleno či jinak usmrceno asi půl milionů ruských Židů.

Hitler si byl nejspíše vědom, že vyhlazování jedné skupiny obyvatel jaksi "veřejně" by nemuselo být přijímáno s pochopením. Euthanasie duševně nemocných obyvatel Německa od roku 1933 - dospělých i dětí s vrozenými vadami - byla přijímána po prozrazení účelu likvidačních center občany negativně a program T4 byl po zveřejnění všech detailů "utlumen". Teprve válka umožnila rozprostřít nad celým Gesamtlosung /totálním řešením/ či jinak Endlosung /konečným řešením/ tolik potřebnou mlhu. V březnu 1941 svolal Himmler poradu o genocidě se sdělením, že cílem ruského tažení je vyhubení 30 milionů slovanského obyvatelstva. Vedle toho dle výpovědi Adolfa Eichmanna, Heydrichova zástupce, bylo rovněž určeno, že tažení má za úkol "biologickou likvidaci židovské rasy".

Stěžejním datem byl 20. leden 1942, kdy se uskutečnila konference ve Wannsee. Tam bylo rozhodnuto o zřízení vyhlazovacích táborů. Doposud byly koncentrační tábory v Německu i jinde stavěny a zřizovány jen ke "koncentraci" a nikoli hromadné likvidaci. 

Nicméně již od června 1941 byly v táboře "A" Osvětim - Březinka zkoušeny různé způsoby likvidace vězňů. Střílení, věšení či trávení oxidem uhelnatým bylo dle tvrzení velitele Osvětimi Rudolfa Hosse "neefektivní". První pokus s Cyklonem B /původně určeným jako prostředek proti odhmyzení/ na 500 sovětských zajatcích byl však dle svědectví natolik překvapivý, že Hossovi spadl kámen ze srdce, když se sám přesvědčil o jeho účinnosti. Cyklon B vyráběla filiálka I.G.Farben Degesh.

Zahájení "konečného řešení" začalo na jaře 1942. Odhaduje se, že v prosinci 1941 měl Hitler v moci zhruba 8.700.000 Židů. Válku nepřežilo zhruba 6.000.000 z nich. Zabíjení v likvidačních táborech se stalo technologickým procesem, kde se řešilo jen "zpracování" těl, jejich vytěžení a následné spálení. 

Lidé z celé Evropy byli na rampě tříděni na ty, co šli rovnou do plynových komor a ty, kteří byli určení na práci v továrně I.G.Farben na výrobu umělého kaučuku a benzínu v Monovicích. Tito lidé byli ostříháni dohola, byly jim odňaty všechny osobní věci a jejich jméno bylo vyměněno za číslo. Jejich existence byla pojata jako pracovní jednotka, která - pokud začala selhávat - byla zplynována. Značná část vězňů sloužila k úchylným zrůdnostem nacistických lékařů /více zde/. 

Holocaust (šoa) byl jednoznačně čímsi novým. Jak již bylo uvedeno výše, vyhlazování národů či etnických skupin znalo lidstvo již z dřívějších dob. Stalin (stále velmi oblíbený u Rusů), nechával stěhovat celé národy mimo jejich tradiční území (kupříkladu krymské Tatary na Sibiř), kde jich většina nepřežila, podobně nechal hlady pomřít cca 5 miliónů Ukrajinců. U Židů za holocaustu však byla dovedena logistika celého procesu do dokonalosti. Drtivá většina z těch, co dorazili do Osvětimi ( a dalších vyhlazovacích táborů ), byla svlečena, zplynována, spálena a jejich popel rozptýlen. Zmizeli ze světa zcela bez jakékoli stopy a paměti. 

Je nutné si položit otázku, co myslel Martin Buber svou větou v nadpisu tohoto článku. Dle W. Churchilla šlo svým způsobem o "zločin bez jména". Nacisté se svou důkladností tajili rozsah hrůz a Hitler se o existenci táborů ve svých projevech nezmínil ani jednou. Himmler, hlavní dohlížítel nad programem Endlosung, navštívil Osvětim jen dvakrát. Byla vytvořena speciální hantýrka se snahou zamaskovat hrůzy mravního relativismu. Místo termínu "vražda", byly používány termíny jako Sonderbehandlung /zvláštní zacházení/, nové osídlení, generální linie či odeslání na Východ. Celý německý národ propadl spikleneckému mlčení, i když musel jasně vědět, že jejich bývalí sousedé mizejí bez jakýchkoliv dalších zpráv, že Evropou projíždějí transporty zbědovaných existencí, že dým specifického zápachu z táborových komínů neustává po celých 24 hodin. Je jen správně, že generál Dwight Eisenhower po osvobození táborů v Německu nechal místní "počestné" obyvatelstvo procházet mezi hromadami mrtvol, aby na vlastní oči spatřilo, co celou dobu nechtělo vidět.

Ve Francii bylo Pétainovým režimem ve Vichy shromážděno a odesláno do vyhlazovacích táborů 76.000 Židů včetně 2.000 dětí pod 6 let. /Z této skupiny přežilo jen 2.000 lidí/.

Stín viny je však na celém civilizovaném světě. V letech 1933-1939, kdy byly hranice Německa ještě otevřeny a Židé mohli uprchnout, je nikdo nechtěl. Británie uzavřela do té doby otevřené dveře do Palestiny a to ze strachu z reakce Arabů. F.D. Roosevelt vyjma slovní podpory neučinil rovněž vůbec nic, i když byl v Americe dostatek potravin i prostor pro další přistěhovalce.

První zprávy o pravé podstatě vyhlazovacích táborů byly zveřejněny již v srpnu 1942 na Světovém židovském kongresu v Lausanne, o rok později již byly v povědomí informace, že v těchto táborech zahynulo ne méně než 1.700.000 miliónů Židů. 

Snad jen Winston Churchill měl nějakou snahu o řešení osvětimského pekla, byl však ve vládě přehlasován těmi, kteří měli raději Araby než Židy /kupříkladu Anthony Eden/.

V jednotkách SS sloužilo velké množství neněmeckých občanů. Nejstrašnější masakry prováděla v Polsku divize SS, složená z 6.500 běloruských válečných zajatců. Podobně se chovali i Ukrajinci, Litevci i další národnosti jako dozorci v koncentračních táborech.

Po skončení války zbytek židovské populace chtěl jen důkaz, že na ně svět nezapomněl. Žádali, aby byla pranýřována obrovská obludnost tohoto zločinu. Dodnes nelze jednoznačně říci, že by dosáhli nějakého zásadního zadostiučinění. I přes potrestání hlavních viníků jich mnoho uniklo /kupříkladu šéf gestapa, generál SS Muller pracoval po válce pro NKVD/, mnoho pruských úředníků a soudců, velmi ochotně spolupracujících s nacistickou mocí, se stalo po válce váženými úředníky a soudci v obou německých republikách.

Po mnoha tahanicích byli odsouzeni k směšným trestům i představitelé I.G.Farben, kteří dobře věděli, čemu jejich nejznámější produkt slouží. Tresty byly směšně nízké, takové "jako vyfasuje zpravidla zloděj slepic" /prokurátor Josiah du Bois/. Sami Němci dlouho po válce pak podstatným dílem viny netrpěli a k následným žádostem o náhradu osobního majetku se k přeživším postavili zády. Teprve nyní ústy svých čelních představitelů vyjadřují jednoznačný odpor vůči části historie svých dějin. 

Rána Osvětim nebyla zacelena a zatím to nevypadá, že by se to v blízké době mohlo podařit. I v současné době musejí Židé utíkat ze zemí, kde žily generace jejich předků a to z důvodů rasové nenávisti. Na jedné straně se k současnému výročí pořádá v Izraeli konference o holocaustu za účasti předních státníků světa, na straně druhé se ve Francii, ale i v USA Židé bojí vyjevit svou identitu, aby nebyli napadeni. V některých zemích by Židé nepřežili jediný den. 

Nemylme se. V každém národě na světě dřímá v části obyvatel přesvědčení, že vyhlazením, eliminací či jiným odstraněním části populace by nastaly lepší časy. Historie sice ukazuje, že tomu tak nikdy nebylo, že se nakonec ono "čištění národa" tak nějak zvrhne a nakonec pozře své iniciátory. Přesto stále "vstávají noví bojovníci", kteří budou tvrdit, že za jejich ne dobrou situaci může někdo jiný, nejlépe ten, kdo se tak trochu odlišuje od jimi stanovené normy. A stačí pak jen jiskra, jeden projev politického představitele či poplašná zpráva a stavidla nenávisti se spustí. 

Vůči tomuto nejsme nikdo imunní. Stále platí výrok, že ten kdo navštívil Osvětim, ztratil víru. Ne v B-ha, ale v člověka.