Nejdůležitější otázka (povídka na sobotu)

Poslední, co si pamatoval, byla elektrická rána do hrudníku. I když záchranka přijela rychle, nebyla šance to nějak zvrátit. To bylo poslední, co si uvědomil a věděl to docela jistě.

Ocitl se v jakési místnosti, kde byla řada židlí, ale byl tam sám. Na stěnách nebylo nic, žádné obrazy, obvyklý kolorit čekárny se stolkem se starými časopisy rovněž scházel. Prohlížel si podlahu a strop a nevěděl, co tady pohledává.

Ve stěně se náhle otevřely dveře a ven vyšla krásná žena s klidným úsměvem. "Pojďte dál, už na vás čekáme". Zvedl se a následoval ji do menší místnosti, velmi úsporně zařízené, kde nic nepřebývalo ani nescházelo. "Jen chvíli, hned to bude", řekla a posadila se proti němu. Pořád si nebyl jist, jak se tady ocitl a rovněž proč.

Jeho marné přemítání přerušilo otevření dalších dveří, v nichž stála bytost, o níž měl pocit, že ji dávno zná, ale kterou nemohl za nic na světě správně zařadit. Klidně mu pokynula a on vešel do útulně zařízené kanceláře, kde byl malý konferenční stůl a dvě křesla. Postava jej vybídla, aby se posadil. 

"Dáte si něco?" zeptal se neznámý. "Sám mám rád single malt whisky z Tomintoulu ve Skotsku, je to opravdu skvělý lidský vynález", dodal s úsměvem. Přikývl, i když nevěděl, o čem je řeč. Nalil dvě skleničky zlatavým obsahem a postavil je před něj.

"Nejspíše si kladete dvě otázky", pokračoval poté, co si sedl naproti němu. "Chcete se zeptat, co tady pohledáváte a kdo jsem, že? Je to totiž to nejčastější, co se mne lidé ptají." 

Přikývl, protože to bylo opravdu to nejdůležitější, co jej v tuhle chvíli zajímalo.

"Před chvílí jste zemřel, infarkt z přepracování, jako obvykle u mužů vašeho postavení, kteří neumějí odpočívat a kteří si myslí, že bez jejich přičinění se zastaví pohyb planet. A to jsem udělal tolik práce, abych dal všem jasně najevo, co je v jejich životě to nejdůležitější. A přesto zase a znovu muži vašeho smýšlení dělají stále stejné chyby. A ta druhá otázka? Ano, jsem Bůh."

Seděl zaraženě v křesle a tupě zíral před sebe. Jestliže je tohle Bůh a já jsem mrtvý, pak bych měl mnoho otázek, které mu nebudou příjemné. Proč jsem musel skončit takhle brzo, proč jsem se nemohl rozloučit s rodinou a proč jsem nedostal šanci urovnat vztahy s těmi, kterým jsem ublížil či které jsem zklamal? Tohle je to proklamované milosrdenství, o kterém jsem slýchával jako malý v kostele, kam mne brávala babička? Myslí mu proudily další a další otázky a váhal, s kterou má začít.

"Vím, na co myslíte", pravil Bůh. "Chtěl byste se zeptat na mnoho věcí, ale ty jsou takové lidské, málo důležité. Zkuste chvíli přemýšlet a pak mi položit jedinou otázku, kterou budete považovat za absolutně zásadní. A dobře si ji rozmyslete, protože opravdu může být jen jedna."

Kolotoč jeho myšlenek se zasekl. Co je nejdůležitější otázka, kterou může položit v této situaci? Která byla jeho největší životní chyba? Co mohl udělat lépe, aby se tady neocitl tak brzo?  Pokaždé, když se v duchu takto zeptal, připadl mu dotaz docela banální, blboučký a naprosto bezvýznamný. Tak co se má zeptat? Pak jej cosi napadlo.

"Když jste Bůh, tak mi jistě řeknete, jaký je smysl lidského života", řekl po chvíli a konečně se napil.

Bůh se chápavě usmál.

"Výborně, to je zásadní otázka, uspěl jste. Ale musím vás zklamat, protože to je to jediné, na co nemohu dát přímou odpověď. Svět, který jsem stvořil, ji dávno zná, jen je jaksi zastřená a to přesto, že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách, aby byla všeobecně známa. Někteří už ji našli, jiní ji hledají a jsou i tací, kterým je ukradená. Dal jsem všem absolutní svobodu v jejich myšlení, v jejich vůli ji nalézat či naopak ji zcela pomíjet a žít jen podle svých lidských představ". 

Seděl strnule v křesle a marně přemítal nad právě řečeným. Opravdu promarnil svůj čas zbytečně? Co měl dělat jinak? Vždyť vybudoval firmu, známou po celém širokém okolí. Dal mnoha lidem práci a jeho rodina je zabezpečena jako málokterá. Byl váženým občanem města, seděl v jeho radě a mnoho staveb bylo výsledkem jeho snah.

"Vím, na co myslíte", přerušil jeho úvahy Bůh. "Jistě, všechno to je důležité. Ale pořád jste se nedostal k tomu zásadnímu, i když vaše myšlenky jdou docela správným směrem. I když si to mnozí o mně nemyslí, jsem opravdu milosrdný a štědrý. A proto dostanete šanci nalézt odpověď na vaši otázku jaksi sám, bez mé pomoci. Vrátíte se na jeden den zpět v duchovní podobě a zkusíte to zjistit sám."

Bůh se zvedl a odešel.

V hlavě měl doslova včelín. Kam se má vydat a co má hledat? Vždyť žil mnoho let  spokojeně a teď má všechno přeorat a najít jakýsi prazáklad všeho? Zvedl se vyšel ze dveří. Ocitl se na ulici, která vedla k jeho výstavní vile, okrase zdejší čtvrti. Vstoupil dovnitř. V obývacím pokoji seděla jeho žena a tři děti, pár nejlepších přátel. Nikdo moc nemluvil, jen občas někdo cosi prohodil se svým sousedem. Na stole stála jeho fotografie z krásných časů a zapálený svícen. Jeho žena - krásná jako vždy - seděla mlčky opřená v křesle. Neplakala, věděl, že umí skrývat své city. Proto byl její pohled prázdný, oči hleděly do nikam a nejspíše ani nevnímala své okolí. Ucítil potřebu ji chytit za ruku a pohladit, ale byl už z jiné dimense a věděl, že je to marné. 

Sledoval své děti, už velké, které měly již své vlastní životy, jež sice sdílely matčin smutek, ale tak nějak současně hleděly za horizont současné události. Uvědomil si, že vlastně ani pořádně neví, co si myslí, jaké jsou jejich touhy a plány. Vždycky jim dával dostatek volnosti umožněné jeho penězi, ale neměl čas pro samou práci ve firmě se jich zeptat, co si vlastně myslí. Byly krásné, byly jeho, ale vzdálené tak, že nebyl schopen si vybavit, kdy s nimi naposledy mluvil otevřeně jako otec s dítětem. 

Jeho nejlepší přátelé, nebylo jich moc, co si vlastně o něm mysleli? Nebylo to přátelství z rozumu? Ano, měl kontakty, styky, umožnil mnoha lidem se vyšvihnout ve společenském žebříčku hodně vysoko, kam by bez něj došli jen stěží. Co znamenaly ty večírky, kde vždy seděl na čestném místě, tenisové turnaje místní smetánky, kde samotná účast již byla vyznamenáním? Byl upřímný ten potlesk, když se stal čestným občanem svého města? 

Po chvíli se společnost rozešla a on zůstal sám. Bloudil po domě a přemýšlel, jestli to vše stálo za to úsilí. Kde udělal tu zásadní chybu, že se musel vrátit zpět a hledat odpověď na otázku, kterou mu Bůh schválil jako tu nejdůležitější. Vždyť si vždycky své kroky dobře promýšlel, vždy jednal s rozvahou, bez velkých emocí. Nikomu vědomě neublížil, nikdy se nesnažil potlačit své okolí, aby se on sám dostal výše. Zabezpečil svou rodinu a nejspíše i ty svých zaměstnanců. Tak co dělal špatně?

Hlavou mu běžel film. Události od raného mládí, na které si byl schopen vzpomenout až do poslední chvíle. Ne, nikde není nic, za co by se měl stydět. Tak proč ta mise? Proč mu Bůh nedal jasnou odpověď a nenechal ho být?

Cítil, že čas, který mu byl dán, se krátí a že se bude muset vrátit. Žádná druhá šance, nějaký "overtime" jej nečekal, to věděl jistě. Tak v čem je smysl života? Proč to všechno? 

Náhle se začal rozplývat a ztrácet a cítil podobné pocity jako v té čekárně. Přesto nebyl smutný.

Ráno jeho žena sešla z ložnice do obývacího pokoje. Na stole byly skleničky z včerejšího večera, talířky snědených pusinek a stůl, který byl pokapán voskem z dohořelých svíček. O svícen byla opřená obálka. Byla si jistá, že než šla spát, tak tam nic takového nebylo. Děti odjely ještě předtím, než zamkla dům, stejně jako jeho přátelé. Přítomnost  obálky ji vyděsila a obavy byly větší, než prostá zvědavost. Nikdy příliš nevěřila na nadpřirozeno, měla zdravý selský rozum a úsudek, byla to, čemu se říká racionální typ. 

Po chvíli váhání pomalu otevřela obálku. V ní byl malý lístek se dvěma slovy a byla si naprosto jistá, že je to písmo jejího muže. 

"MILUJI VÁS"