Manželské toccaty a fugy - Tajemství mé ženy

Jsem torpidně monogamní jedinec, dnes přesně 28 let. Zasadil jsem strom, zplodil syna /mimo jiné/ a dům jsem sice nepostavil, ale aspoň zgruntu předělal. 

Přesto i po tak dlouhé době a plodné práci zůstávají některá tajemství, jež i přes svůj hypertroficky založený smysl pro detailní sledování příčin a následků nejsem schopen rozklíčovat. 

Kupříkladu jde o tajemných deset minut. Odjíždíme s rodinou nebo jen sami na jakoukoliv akci. Všichni účastníci jsou patřičně přioděni a přiobuti, světla jsou - vyjma haly - pozhasínaná, papoušek má nasypáno. Jsou zkontrolovány dokumenty, lístky, všichni usedají do samohybu v očekávání věcí příštích. Zámek domu je pečlivě uzamčen a zkontrolován opakovaným stiskem kliky. V tu chvíli se má žena náhle rozhodně ještě chvíli posečkat. Odmyká a vstupuje zpět do potemnělé haly, zatímco všichni čekají. Zpočátku jsem se domníval, že jde o přirozenou nervozitu z cestování a ta sebou přináší, ehm, jaksi, onu stresem vyvolanou potřebu. Tuto možnost jsem časem zcela spolehlivě vyloučil, neboť vodopád zůstává němý. Že by dokončovala svou zevní úpravu je vzhledem ke tmě rovněž nepravděpodobné. Jednu dobu jsem ji podezíral, že se v oněch krátkých chvílích učí slovíčka nějakého exotického jazyka, aby mne posléze po letech překvapila plynulou papuánštinou. /tato varianta nebyla ještě zcela upozaděna, ale v tom případě jí to studium trvá už neúměrně dlouho/. Nakonec jsem dospěl ve své metaanalýze této záhady k pracovní diagnose, že provádí nějaký tajemný rituál, mne i ostatním zapovězený, související nejspíše s ochranou na cestě, neboť budu řídit já.

Dalším tajemstvím jsou návštěvy jejich kamarádek. Jako slušně vychovaný manžel přicházím do vstupní haly přivítat onu ženu, prohodím pár přátelských a více méně neutrálních frází a odeberu se zpět ke své původní činnosti, neboť mne dámské brebentění lehce zneklidňuje formou i obsahem. Po jistém čase jsem opět volán zpět, neboť čas se nachýlil a dotyčná nás opouští. V zásadě opakuji vstupní rituál s milým úsměvem a několika bezobsažnými slovy, zakončenými slovy rozloučení. Obě dámy však i přes mnou jasně rozpoznaná vzájemná slova loučení pokračují v řešení zásadních problémů nějakých dalších 10 minut. Poté zaslechnu otevření vstupních dveří, nicméně odchod se nekoná, neboť právě v oné neutrální zóně se nabídl další zajímavý předmět diskuse. Po zaklapnutí dveří má žena nezůstává doma, ale doprovází přítelkyni k vrátkům /oněch zhruba 20 metrů vydá zhruba na 10 minut a minimálně probrání dalšího rodokmenu/. Poslední fáze je tzv."vrátková", tedy finální árie v podstatě na ulici, kde ještě obě dámy zjistí, že vlastně si nestačily nic říci a dohodnou se, že zbytek proberou příště. 

Jen jednou jsem si dovolil vstoupit do tohoto procesu s tím, že by bylo možná racionální ony uvedené fáze loučení jaksi zhustit do jednoho celku, jenž by se odehrál v útulnějším prostředí obývacího pokoje před krbem. Vysvětlil jsem oběma dámám výsledek svého zkoumání, že od okamžiku onoho "tak já už musím", mají ještě zhruba 30 - 40 minut, kdy k odchodu skutečně dojde. Dokonce jsem nabídl, že na onu fázi jsem schopen ještě připravit drink. Byl jsem odmítnut, pohaněn a odeslán do útrob /domu/.

Nakonec ale musím připustit, že i přes uvedená tajemství je život s mou ženou docela veselý, jsem spokojený a šťastný /stojí teď u mého počítače/.