Manželské toccaty a fugy - Moje druhé / a poslední / taneční

"Přihlásila jsem nás do tanečních hodin pro starší páry" sdělila mi odpůrkyně hlasem, v němž jsem marně hledal náznak fóru. Bohužel to myslela vážně.

Nesleduji televizní seriály, estrády a soutěže jakéhokoliv kalibru, nicméně i přesto jsem neunikl jisté informaci, že se v ní za mé koncesionářské poplatky občas koná cosi, co přivádí národ k šílenství, posílání nějakých SMS, aby nakonec zůstal jeden pár, který to prý umí nejlépe /nejde o žádné erotické pořady, ale o tanec/. Z tohoto posléze rýžují různí vykukové pořádáním jakýchsi výukových hodin, kde se páry či jednotlivci snaží napodobit ony švihové pohyby, tolik těšící Marka Ebena a méně Zdenka Chlopčíka.

Vzpomněl jsem si na martyrium mých prvních tanečních, kde jsem "prostě musel", jak pravil rodič. Již léty povadlé děsivé okamžiky prvních i posledních pokusů o napodobení rytmu se opět vynořily z podvědomí a získajíce podobu mechanického datla úspěšně bušily do všech zaháněných myšlenek, že opět budu za blba. Pravda - hrůzy prvních tanečních byly aspoň částečně korigovány poprsím spolužačky Houžňákové, do nichž jsem zpočátku nechtě, posléze /po zjištění, že jí jsou mé omluvy na obtíž/ tak trochu chtě narážel při rychlejších kouscích.

"Neboj, nebudeš v tom sám" zněla těšitelská slova odpůrkyně, jakoby účast dalších odsouzených před popravou měla mít hojivý a zklidňující účinek.

"Mají tam defibrilátor?" zeptal jsem se v naději, že můj předčasný skon ji přiměje  k zamyšlení, jestli jí běhání po úřadech v rámci vdovského kolečka stojí za to.

"Nemají" zněla drsná odpověď, "ale nemocnice je blízko a některé orgány jsou použitelné v každém věku".

Na můj altruistický požadavek, že by tam měli mít aspoň černou skříňku, z níž by poté nějaký vyšetřující soudce vyhodnotil veškerá rizika a podobná konání by zatrhl, jsem odpověď již nedostal.

Kritický den se v sálku místního "kulturního centra" sešlo asi 10 párů. Jelikož mám jisté profesní zkušenosti, bylo ihned jasné, že podobný scénář - tedy ženská hyperaktivita a mužské podvolení se - dominovalo u drtivé většiny přítomných. Výjimkou byl pán v kostkovaném saku, který rozdával idiotské úsměvy již mezi futry a tak kazil jednotnou frontu zkyslého mužského plemene.

"Tak prosím páry na parket" zajásal do mikrofonu mladý muž s profesionálně obnaženým chrupem a předstíranou bodrostí. Poté zmáčkl nějaký knoflík a z družstevních ampliónů začal kvílet Michal David. "Začneme tím nejjednodušším - sambou, nic to není, předvedeme" a uchopil svůj do té doby němý protějšek a provedl zírajícímu zbytku nějaké pohyby, které mi připomněly videoklip z Mezinárodního neurologického kongresu, který se věnoval nemocným stiženým choreou v její kritické fázi.

"Jdu na panáka" zašeptal jsem své ženě vyděšeně.

"Nemůžeš chlastat hned zkraje, aspoň to zkus" odvětila, nicméně v jejím hlase jsem postřehl podtón, že i ona si konečně uvědomuje, do čeho jsme vlezli. Začal jsem tedy v dobré snaze klást své třiačtyřicítky mezi její baťovky s jedinou snahou jí nepřišlápnout čerstvě lakovanou rohovinu.

"Ten pán v modrém saku vůbec nevnímá rytmus" zaznělo z ampliónu zhruba po půl minutě. Netřeba uvádět, že modré sako jsem měl jen já. Jsem slušně vychovaný a dodržuji Špačkovy rady stran etikety, nicméně v onu chvíli jsem měl neuvěřitelnou chuť změnit své základní návyky. To jsem však ještě nevěděl, co přijde.

Poté, co se rozkvílel český "hitmaker" podruhé,  přistoupila ke mně pořadatelova družka s milým úsměvem a špitnutím, že to se mnou zkusí ona. Naopak, mou ženu drapl onen mámič a nastalo druhé kolo. Byl jsem v tu chvíli, jak praví naši sousedé Poláci, "cholerně zdenervovany". Pakliže v prvním kole bylo mou jedinou snahou nešlápnout mé ženě na nohu, při jsoucí variantě nabyl požadavek "primum non nocere" /tedy zásadně neškodit/ mnohem většího imperativu. Když se Michal David konečně odmlčel, čekal jsem od své nové tanečnice aspoň nějakou větičku o tom, že to už v mém věku není lehké, ale že to třeba půjde. Ona však jen zacukala svými ústními koutky a beze slova odešla za svým guru. Někdy je ticho výmluvnější, než dva tisíce slov.

Druhé taneční kolo jsem již trávil - k úlevě své a nejspíše všech účastníků - vsedě u stolu, kde jsem konečně obdržel první pozitivum tohoto večera jménem Bernardův sváteční ležák. Zíral jsem na svou ženu, která na rozdíl ode mne byla u těch pro mě neuvěřitelně složitých pohybech schopna nejen dodržovat rytmus, ale vést ještě s tymolíňákem konverzaci a smát se jeho průpovídkám. Umím si představit, kdo že byl tématem jejich špitání. Jelikož mne po letech soužití má žena dobře zná, už se ani nesnažila mne přivést opět do víru hopkání.

Mé druhé a poslední taneční jsem dokončil v rohu sálu u stolu, ponížen a potupen všemi, kteří byli schopni ve správný okamžik vysunout svou levou nohu úkročmo kose vpravo s půlkruhem otočení. Ani onen zmíněný Stanislav Bernard nebyl schopen utlumit mé přesvědčení, že něco v tomto životě je mi zůstává zapovězeno.

"Půjdeš tam příště se mnou?" zeptala se zbytečně cestou domů. Zachumlán ve svém redingotu a přikryt rabínským kloboukem jsem hledal vhodnou odpověď, která by byla prosta výrazů, použitelných jako argument při případném rozvodovém řízení. Žádnou jsem nenašel, žádná totiž není.

psáno pro www.blogosfera.cz