Manželské toccaty a fugy - dokaž, že jsi muž.

V párovém soužití se mohou tu a tam objevovat situace, kdy jde genderová vyváženost - no víte kam, je to na dosah ruky...

Kdo čeká na podkladě názvu, že obsahem blogu bude erotický obsah, bude zklamán. Jistě, v této zóně je mužova energie jaksi samozřejmě očekávaná a přijímaná, avšak spolubratři v chomoutu vědí, že po odeznění hormonálních erupcí nabývá na významu činnost zcela jiná, zdánlivě přízemní, avšak pro zdárný chod svazku manželského nepostradatelná. 

V dobách pleistocénu stačilo k projevu mužnosti dotáhnout s kámošema k jeskyni mamuta a bylo vystaráno. Ve středověku byl pak za opravdu mužného považován ten, který jedním švihem usekl kolegovi palici, indiánkám k nadšení z chlapa pak stačil už jen vlasový příčesek z vedlejšího kmene. Nová doba prakticky neutralizovala možnosti opravdu mužných projevů, protože i ostré slovo může znamenat soudní výrok o podmíněném trestu.

Jak tedy dokázat dámě svého srdce, že v mužské hrudi stále tepe srdce Kopčema, Lancelota nebo aspoň Inču-čuny?  

Panelákový samec je bohužel dnes mnoha činností ušetřen a tak tuto výzvu slýchává jen sporadicky, třeba v okamžiku, kdy na chodbě osmipatrového domu s 32 partajemi pořádá někdo veselici i ve dvě v noci a dle průběhu a ryku je zřejmě, že dnešní noc bude krátká, pokud vůbec nějaká. Nutno připustit, že pustit se do diskuse s opilou sestavou urostlých montérů, kteří konečně po půl roce práce v Horní Voltě dorazili domů, vyžaduje nezměrnou dávku odvahy a jen pološílená žena je schopna poslat živitele rodiny do předem prohrané bitvy. Kdo někdy zkusil přesvědčit dvoupromilové chlapíky, že je třeba náhle ukončit pijatyku a odebrat se na lože, ví, že existují snadnější úkoly - třeba vyrvat zub moudrosti rozzuřenému pitbulovi. Dost často to naštěstí končí pozváním vyslaného zvěda do opileckého kruhu, což sice sníží chodbové napětí a bitva chrabrého junáka proti všem je zažehnána, avšak onen vyslanec to slízne ráno po návratu za všechny od rozzuřené choti.

Na vsi jsou nároky na mužnost zcela odlišného charakteru. Když jsme v záchvatu šílenství koupili starý dům na vsi, začaly se požadavky na mužství kupit. Jako činžovní a posléze panelákový hoch jsem byl zcela ušetřen jakýchkoliv manipulací s proudem, plynem či elektrickými přístroji. Pokud byla jakákoli porucha či nutnost zásahu, byl jsem odstrčen dvěma staršími bratry s poznámkou, že to není pro mně a ať si jdu hrát. Pojmy jako nulák, fáze, křižák a sykovky atd. jsem považoval za tajemné šamanské pojmy, v nichž dodnes tápu.

 Den po nastěhování do naší pastoušky jsem byl nucen čelit výzvám, do té doby nevídaným. Například v situaci, kdy ze zdi trčely nějaké dráty a nebylo vůbec jasné, kam a co vedou. Když jsem své choti sdělil, že prostě nemám elektrický proud rád a představa 220 voltů volně proudící mým tělem je to poslední, po čem tak nějak toužím, bylo odpovědí opovržlivé odfrknutí a informace, že kdo se bojí, nesmí kupovat dům. Byl jsem vyzván, ať tak jenom lehce cvrnknu prstíkem a hned budu vědět, která kope. Poté zazněla ona věta v názvu blogu. V poslední chvíli jsem si zachránil život tím, že jsem na trčící dráty hodil z patřičné vzdálenosti další drát. Obrovská rána a tma v domě dokladovaly mou obezřetnost a rozdmychaly jisté pochyby, jestli uzavření životní pojistky s tučným odškodným pro odpůrkyni v případě mého náhlého úmrtí nebyly jejím sofistikovaným a plánovaným kouskem. Jsem totiž pilným čtenářem Agathy Christie a tam se chlapi mordují ostošest i pro mnohem menší částky.

Na naší dovolené v Keni jsme bydleli v krásném resortu, sestávajícího ze samostatných bungalovů rozesetých po zahradě. Každý den v rámci úklidu byla od hotelu na talířku malá pozornost v podobě trsu slaďoučkých banánů s poznámkou "Do not feed monkeys". V zahradě totiž volně běhali krom domorodých uklízečů, barmanů, kuchařů i opice druhu pavián pláštíkový. Jelikož choť v té době vládla angličtinou stejně, jako já dnes nářečím Pygmejů, přeložil jsem jí text s tím, že banány jsou k sežrání, ale pouze lidmi. 

Zhruba v půli pobytu jednou ráno otevřela dveře a před nimi seděla úplně malá opička se somráckým výrazem v oku. V mé ženě v tu chvíli došlo k těžké a prudké recidivě její choroby jménem dobročinná mánie, říznuté hypertrofickým mateřským citem a strčila ji do pacek jeden úplně malinkatý banánek. Nevím, jak to funguje - nejspíše mimosmyslově - ale během necelých 10 vteřin stála před našimi dveřmi celá tlupa, které velel dobře udělaný samec, který v rámci nutnosti ukázat zejména samicím ramena rázně vpochodoval dovnitř a bystrým zrakem čekoval, kde leží zbytek trsu.

"Muži, udělej něco", ozvalo se z jejich úst slabounké zakviknutí. 

"Sama sis je pozvala, sama se s nimi domluv, já v tom nejedu", sdělil jsem logicky, nicméně bylo jasné, že ubytování dalších hostů v našem bungalovu nepřichází v úvahu. 

"Ukaž, že jsi muž", prohlásila drze a zaujala zvyklou polohu za mými zády.

Nevím, jaké mají čtenáři zkušenosti s bojem proti hladovému samci paviána pláštíkového. Přiznávám, že ty moje jsou víceméně nicotné. Bylo od počátku jasné, že stran pohybových možností je pavián v převaze. U mne zase byl výhodou nepatrný evoluční náskok. Že bych jej uplatil dalším kouskem banánu bylo vyloučené, neměli bychom po zbytek dovolené odvahu otevřít dveře. Zvolil jsem tedy jako nástroj souboje židli, na což můj soupeř neměl patřičné rozpětí paží a koneckonců i materiál, protože židle byla pouze jedna. 

Souboj dopadl dobře, přežili jsme oba. Pavián s boulí na hlavě, kdy jsem ho po zhruba dvě minuty trvajícím židlovém klinči  konečně pořádně praštil po kebuli násadou od smetáku. V tu chvíli samec pochopil, že banány dnes nebudou a opustil bojiště. 

Má žena, přes své potrhlé nápady, má i dobré vlastnosti. 

"Chrabře jsi bojoval, manželi můj" řekla nyvě po finálním zavření dveří bungalovu a zběžné kontrole, jestli uvnitř nezůstal nějaký opičí zvěd, zašitý za záchodovou mísou. 

"Teď pojď ke mně a dokaž, že jsi muž".