Je zdravotní stav politika veřejným nebo soukromým statkem?

My letitější pamatujeme ony doby pohříchu veselé, kdy se naši i spřátelení soudruzi z Varšavské smlouvy těšili skvělému zdraví.

Třeba soudruh Leonid Iljič Brežněv měl celkem zřetelný pravidelný rytmus nádech a výdech a to ve všech situacích, takže můj technicky vzdělaný kolega na studentských kolejích tvrdil, že za ním někde v pozadí poskakuje inženýr s páčkou, kterou každých 5 vteřin přesune z jedné polohy do druhé, aby se panu generálnímu dodal čerstvý vzduch.

Vzhledem k absenci investigativní novinařiny tehdejších časů nebylo možné se tak zcela dopátrat skutečnosti. Komsomolská pravda - pakliže se hosudar neobjevil delší čas na veřejnosti - uveřejnila vedle rozsáhlého popisu boje o zrno či řeku Usuri i kratičkou noticku (nikoli vlevo dole, ale spíše na předposlední straně vedle tiráže, protože na zadní byl sport a ten se četl jako první) o tom, že se soudruh zotavuje z lehké chřipky. Když zhruba do týdne národ upadl do tvůrčí beznaděje, protože zhaslo Slunce (pro méně chápavé - soudruh se odebral.... no těžko říci kam, na nebe a peklo nevěřil...tedy pro korektnost třeba ke Kremelské zdi), zveřejnil tentýž list rozsáhlou zprávu o multiorgánovém selhání organismu, kde nezůstala zdravá ani jinak málo významná slezina. To mělo být dokladem, jak se jeho nepostradatelné vysokoprevoschoditělstvo vyčerpalo při vedení země. Že šlo o primárně o selhání jater a to při značném a stoupajícím přísunu vodky zmíněno nebylo, nicméně se to obecně vědělo a nebylo tedy nutno tento axiom vypichovat. 

I doba četných pohřbů generálních tajemníků strany v polovině 80. let minulého století byla dobou hektickou. Při úmrtí Leonida byly zaraženy divadla a kina, dokonce zrušili nějaký aspoň trochu zajímavý historický seriál v Československé televizi, takže vedle plaček na Rudém náměstí provázely soudruha do temnot i kletby ochuzených diváků prvního programu. Pozdější rychlá série úmrtí dalších dvou gerontů už nebyla provázena steskem a trháním šatů, ale jen článkem zvyklého rozsahu na přední straně Rudého práva, kde měli nejspíše v té době již předpřipravené nekrology v makru, kam stačilo doložit jen datum úmrtí. 

Ale pryč od smutných dob k realitě dneška. Pakliže jsme měli pocit, že aspoň v tom se doba mění, zdá se, že tomu tak úplně není. 

Je jisté, že zdraví jedince je soukromá věc, dokonce i Hippokratova přísaha (kterou tvořili jeho žáci a obsahovala staleté zkušenosti) nařizuje lékaři, aby informace sdělené mu nemocným v tajnosti uchoval a třetím osobám je nepředával. Má to svou logiku, stejně jako ji má zpovědní tajemství, neboť jen důvěra a intimita dovoluje získat všechny informace a na jejich podkladě se správně rozhodnout. Naše zákony na to pamatují a případné pochybení trestají. (malá vsuvka - to, že poslední dobou se číslo diagnosy spojené s rodným číslem, jménem a adresou dostávají do jakého centrálního mozku lidstva, odkud je šikovný hacker vytáhne a výborně zpeněží, nemohl Hippokrates předpokládat a nejspíše to bude začátek konce části téměř 3000letého osvědčeného pravidla).

U politika jde o věc jinou. Každý kdo vstupuje do ringu zvaném veřejný život, musí být připraven, že za to musí zaplatit ztrátou své intimity. Když se populární zpěvák ocitne v nemocnici, je jisté, že se do dvou tří hodin objeví bulvární vydání třeba Blesku či jak se to jmenuje, kde budou zveřejněny takové detaily jeho nemoci a stavu, že by bylo podle nich možné léčit i na dálku. U politiků je tomu stejně, zejména těch, kteří jsou poeticky řečeno na výsluní. 

Pakliže kdokoli z nich prohlásí, že je zcela zdráv až na drobné odchylky od normy, ale současně je i méně pozorný divák konfrontován se skutečností, že tato osoba není schopna ujít bez podpírání ani 10 metrů, může nabýt dojmu, že si z něj někdo střílí. Pokud jde shodou okolností o hlavu státu, která všechny občany reprezentuje v zahraničí, pak je otázka jeho zdraví, kondice i prognózy věcí navýsost veřejnou a jakékoli klamání je v podstatě jeho pohrdáním, tedy situace podobná, jako v dobách, zmíněných v úvodu článku. A je úplně jedno, jestli ke svému stavu dospěl zákeřnou nemocí, vyčerpáním ve veřejné službě nebo méně zřízenou životosprávou. 

Stane se opět zatajování zásadních zdravotních potíží těch na špici normativem? Některé retro věci jsou docela fajn. Tohle ale mezi ně rozhodně nepatří. Výše popsané časy byly celkem zábavné. Proč mám ale vtíravý pocit, že ty současné už nejsou ani směšné?