Jak je možné mít rád Rusko, když Rusové milují Stalina?

Není to poprvé, kdy nostalgie ruských občanů způsobí, že jeden z nejhorších diktátorů a masových vrahů je předmětem zbožného uctívání. 

Stalinův otec byl patrně alkoholik, matka byla pravoslavná křesťanka, zbožná žena, na jejíž přání nastoupil do semináře. Odtud po třech letech odešel a zapojil se do tzv. revoluční činnosti, což byly zpočátku běžné teroristické akce, při nichž umírali zcela nevinní lidé. Zejména přepadení tbiliské banky, při niž zemřelo asi 50 lidí, však bylo moc i na některé stranické soudruhy, nicméně V.I.Lenin nutně potřeboval peníze pro svou činnost. Během počátku 20. století byl opakovaně zatčen a deportován na Sibiř, odkud vždy uprchl. /je smutným paradoxem, že pokud by carská policie postupovala jen z jedné desetiny přísně jako později Stalin, byl by popraven ještě před rokem 1917/.

V období tzv. říjnové revoluce byl Stalin vysílán do různých částí země, aby zde upevňoval moc sovětů a získával potraviny. Dělo se to jen za pomocí nejhoršího násilí, kdy byly vyvražďovány celé vesnice jen z prostého důvodu, že neodevzdaly osivo na příští setbu. 

V roce 1920 byl jedním z faktických velitelů armády, která měla pro sovětské Rusko dobýt Polsko. Stalin dle historických pramenů oslabil hlavní útok Tuchačevského armády na Varšavu s tím, že chtěl nejprve dobýt Lvov. Tuchačevského armáda byla poražena a polský maršál Jozef Piĺsudski pak vyhnal Rudou armádu ven z Polska a podstatné části Běloruska a Ukrajiny. Stalin toto "polské" ponížení nikdy nezapomněl a masové popravy polské inteligence a špiček armády v Katyni byly nejspíše jeho odplatou.

Po Leninově smrti se stal zejména vlastním přičiněním zbožňovanou ikonou. Ze stovek obrazů hleděla na poddané tvář zbavená neštovic, byl vždy zobrazován jako vyšší než ve skutečnosti byl, byla zamlčována částečně ochromená horní končetina. Dodnes není zcela jasné, jakým uhraničivým způsobem se zmocňoval svých podřízených, že vykonávali jím nařízené nejhorší zločiny. Zejména velitelé ČEKy měli poměrně krátkou životnost a traduje se, že si Stalin schovával kulky, které prošly hlavou jeho bývalých satrapů. Postupně nechal povraždit své bývalé soudruhy /Zinověv, Kameněv, Trockij - v Mexiku, Kirov/. Čistkami v armádě vybil to nejlepší a nejzkušenější, co Rudá armáda měla, takže v období finské války v roce 1939 nebyl schopen porazit početně mnohem slabšího soupeře.

Stalin zejména v třicátých letech 20. století zavedl systém Gulag, kam byli na otrockou práci a v podstatě na smrt posílány miliony občanů SSSR, kteří se ničím neprovinili. Kolektivizace vesnice znamenala odebírání všech možných produktů, likvidace drobných hospodářství a zavedení úmyslného hladomoru tam, kde ještě před několika málo lety byla v podstatě obilnice Ukrajiny a Ruska. 

Stalin byl především imperialista, který toužil po ovládnutí celého světa. Jakákoli smlouva byla pro něj jen cárem papíru, oddálení možnosti dobytí dalšího území a dosazení povolných jedinců. Lidský život či život národa nebyl pro něj ničím. Dle vlastního hesla "smrt řeší všechny problémy. není člověk, není problém" pak postupoval i v přestěhování různých národů mimo jejich původní vlast /krymští Tataři/, zabíral území, na které si dělal nárok /část Finska, celé Pobaltí, po válce i část původně československé Zakarpatské Rusi/.

Po skončení II. sv. války si upevnil moc v mnoha zemích východní i střední Evropy, kde byla v rámci Komunistické internacionály dosazena vždy povolná vláda, plnící bez odmluvy příkazy z Moskvy. Pokud se někdo pokoušel jít vlastní cestou /Tito v Jugoslávii/, stal se přes noc z bývalého soudruha krvavý pes.

Těsně před svou smrtí chystal paranoidní Stalin další masové čistky a vraždění, dle informací šlo nejspíše o proces s lékaři. Ti unikli svému osudu nejspíše i tím, že jim Stalin nedůvěřoval a tak nebyli voláni v době, kdy Stalin utrpěl cévní mozkovou příhodu. Pověst říká, že věřil pouze jedinému veterináři, který měl právo jej vyšetřit. Svému osudu unikli - aspoň na čas - i ruští Židé, které by čekal stejný osud jako před válkou v nacistickém Německu.

Říká se, že největší rafinovaností ďábla je představa, že neexistuje. V případě Josifa Vissarionoviče Džugašviliho to tak úplně neplatí a jeho život by měl být mementem. A to i navzdory tomu, že je - původem Gruzínec - považován až 70% občanů Ruské federace za největšího syna země.