Dům se zahradou (povídka na dočasnost)

Ten dům vypadal nádherně. Nebylo možné jej minout, byl vidět již z dálky. Moderní fasáda , tvary a neotřelé a nezvyklé architektonické prvky.

Zpočátku jej míjel, dalo by se říci, že tak trochu stydlivě, protože si neuměl vůbec představit, že by vůbec kdy mohl do něj vstoupit a třeba jen jej projít zevnitř, všechna patra, začít hovor s jeho obyvateli. Doslechl se totiž, že mnozí jsou lidé slavní, celebrity se jim říká. Nebylo těžké nalézt plody jejich práce i jinde, mimo ten dům. Okolo domu byla výstavní zahrada, kde bylo vidět přes plot mnoho krásných květin, ale i stromů, některé znal odjinud, ale u jiných si marně lámal hlavu ohledně jejich původu. Zahradník umožnil osázení celé zahrady a bylo vidět, že čím exotičtější rostlina či keř, tím více byla vidět, aby tak přilákala nejen okolojdoucí, ale i samotné obyvatele tohoto domu. Ti se scházívali v zahradě a klábosili, nejčastěji však trávili čas hodnocením květiny, keře či stromu toho, kdo jej zasadil a kdo se o něj staral. 

Po nějaké době si dodal odvahy a zastavil se u plotu, aby si prohlédl těch pár květin, které se mu zdály zajímavé. Zblízka viděl, že u některých z nich jde opravdu o originál, který v životě nespatřil. Barvy a tvary byly natolik fascinující, že byl jako u vytržení a pomalu s náruživostí kuřáka opia pomalu vdechoval jejich neznámou a atraktivní vůni. 

Po čase, kdy opakovaně navštěvoval plot u zahrady se rozhodl, že některé majitele rostlin osloví. A zjistil, že jsou  stejně zajímaví a neotřelí, jako jejich byliny či stromy, které pěstovali a o které se příkladně starali. Většina ochotně odpovídala na jeho zvídavé dotazy a vůbec neměl pocit, že otravuje. Časem se naučil rozpoznávat už na dálku, kdo tak nějak patří k danému stromu či keři, kdo jej  zasadil a kdo se o něj stará. Jakoby vůně a tvar již napovídaly mnohé o svém zahradníkovi. 

Stále více a více v něm  klíčilo rozhodnutí, že i on by rád vstoupil do té společnosti, kterou považoval za výjimečnou a rád by zkusil zasadit také něco, o co by se mohl starat. Po několika rozhovorech s nájemníky, kteří mu poradili, jak na to, zašel jednoho dne za správcem. I když měl obavy z oficialit, které nesnášel, bylo nakonec docela jednoduché najít malé místo v rohu zahrady, kde mu byl vymezen prostor, kde si mohl zasadit svou rostlinu dle jeho výběru a libosti. 

Po několika prvních nezdařených pokusech, kdy tu a tam přehnal dávku kompostu či naopak dodával málo vody, se mu nakonec podařilo vypěstovat cosi, co začalo zajímat i ostatní. Všiml si, že i přesto, že byl stále nováček, začali k jeho stromku a záhonku chodit i ti, kteří v domě bydleli již delší čas a kteří patřili mezi významné pěstitele. To mu dodalo odvahy a začal experimentovat s vysazováním stále nových a nových rostlinek. 

Neuplynulo až tak moc vody a správce jej vyzval, aby své rostliny a keříky přesadil na čestné místo před domem, tam, kam všichni chodili a kde byly plody jeho práce více na očích i náhodným kolemjdoucím. Byla to nádherná doba experimentů, proložených občasným šlápnutím vedle, ale to u podobných způsobů seberealizace nastává s železnou pravidelností. 

Jednou za rok se konala zahradní slavnost. Její účastníci se setkali v nazdobeném altánku, zdaleka se zdravili a vyjadřovali si navzájem velké sympatie. To proto, že všichni navzájem znali výpěstky těch dalších a nebylo nutné seznamovat ostatní s tím, co se jim za minulý rok povedlo. Na této slavnosti byl vždy správcem domu vyhlášen ten nejlepší pěstitel. K jeho velkému překvapení se stalo, že po třech letech bydlení v tomto domě dostal cenu za přínos ke kultivaci zahrady. 

Zpočátku přehlížel, že se na jeho záhonu tu a tam objevila šlápota, tak nějak ne náhodná, ale celkem cílená, se snahou poškodit rostlinu, odřít kůru stromu. Nebylo mu vůbec jasné, proč se tak děje. Každý obyvatel měl svůj záhon, kde mohl dosytosti a bez omezení sázet všechno, co jej napadlo a vyjma toxických bylin bylo umožněno vše. Po čase zjistil, že to není jen on, kdo občas najde na svém záhonu nejen šlépěje, ale i vysypané odpadky. 

Všichni obyvatelé domu je znali. Byli to ti, kteří neuměli příliš pěstovat své rostliny, pokud cosi zasadili, byly to stále stejné a málo vzhledné typy. O to více projevovali svou aktivitu na záhonech ostatních, kam chodili se svými radami, jak lépe sázet, ošetřovat a kultivovat. Nedali se odbýt, i když jim jasně dával najevo, že jejich rady mu nejsou k ničemu, kromě smíchu. 

Když zašel za správcem domu, bylo mu sděleno, že on s tím mnoho nezmůže. Nemá prý právo tyto lidi ze zahrady vyhnat, pokud nepěstují nepovolené druhy. Správce mu sdělil, že není sám, kdo si takto stěžuje a že jedinou možností jsou buď stále čistit svůj záhon nebo jej ohradit tak, aby se k němu nikdo nedostal. Na námitku, že v druhém případě zcela ztratí možnost pohovořit o svém výpěstku s těmi, na jejichž názoru mu záleží, správce jen pokrčil rameny. 

Zkusil oslovit ony škůdce. Na jeho argument, že pokud se jim jeho záhon nelíbí, tak ať chodí jinam, dostal odpověď, že zahrada je přeci všech a že oni přeci mají právo chodit tam, kam se jim zachce. A že není nikde zakázáno šlapat po záhonu a ještě se vysmívat jeho majiteli, že tam má nepořádek. 

Vydržel to ještě nějakou dobu. A jednoho dne zjistil, že jeho dobrý přítel, k jehož záhonu chodily davy obdivovatelů, se rozhodl z domu odejít poté, kdy mu jeho nový výpěstek rozšlapali na padrť a on už prostě neměl sílu se znovu pustit do práce a zkultivovat jej. Uvědomil si, že i přesto, že k jeho záhonku chodili jeho staří dobří známí, už i on nemá motivaci stále znovu a znovu sázet, když ta parta, co neuměla nic kloudného zasadit, jen čeká na to, aby si svou botu obtiskli v jeho čerstvě nakypřené hlíně. Připadlo mu nesmyslné, aby záhon obehnal zdí, kam by nikdo nesměl, protože nechtěl ty, které měl rád, zbavit možnosti přijít a přivonět.

Nevěděl, kam půjde. Byl však přesvědčen, že v tom domě už nemůže za stávajících okolností zůstat a že bude hledat nový dům, kde by mohl sázet bez nebezpečí, že se zase objeví někdo, kdo bude mít radost ze šlapání. 

Ale v jeho duši zůstal šrám, protože v domě zanechal spoustu přátel, s nimiž se tak dobře sedělo v altánku a povídalo. Třeba, třeba se jednou vrátí, až nastanou lepší časy a okolnosti. 

Vzal své nářadí a odešel.