Prosperita závisí na mentalitě obyvatel

Prosperita je výsledkem interakce mezi právním, sociálním prostředí dané země a mentalitou (mravy) jeho obyvatel.  Tyto dobré mravy nejde koupit za státní dluh nebo unijní dotace. I Česko může být Japonskem.

Základní axiom současné módní „ekonomické“ vlny praví, že existuje trvale udržitelné  státní zadlužování a že centrální banka si kdykoliv, když vyvstanou nějaké problémy, může vytvořit kolik chce peněz. (Tyto názory nemají co dočinění s ekonomií jako vědou, jsou výplodem režimních „ekonomů“ nebo přímo politiků, kteří se za ekonomy pouze vydávají. A že jich nejen v české vládě máme).

Mohlo by se zdát, že současné postindustriální ekonomiky Západu již nereagují na fiskální stimulaci (výdaje státu financované z nekonečných dluhů) ani na stimulaci monetární (neomezené tlačení peněz vyráběných rejděním prstíčků po klávesnici centrálními bankami do hospodářství). Pro některé „ekonomy“ věda dospěla ke konci svého vývoje.

Jako by se opakoval rok 1889, kdy ředitel amerického patentního úřadu Charles H. Duell prohlásil, že vše bylo vynalezeno nebo rok 1992, kdy Francis Fukuyama oznámil, že nastal konec politických dějin. Svět není milostivý k podobným proroctvím. Pan Duell by žasl nad dnešními vynálezy a pan Fukuyama musí sledovat erozi dominance Spojených států i liberální demokracie. Dříve či později se začne hroutit i současná „dluhová“ ekonomika (o nemožnosti splatit veřejné dluhy).

Nacházíme se v oku uragánu (zatím je klid i když všichni tak nějak slyšíme svištění bouře) na jehož vzniku máme velký podíl svojí intelektuální pohodlností a důvěrou v politické šarlatány. Inflace jednoho škaredého přijde a povede k zvýšení úrokových sazeb. Dlužníci, včetně státu, přestanou zvládat splácení dluhů. Není ale vyloučeno, že centrální banky spolu s vládami využijí výbuchu krize a nechají inflací odmazat jak soukromé (za což politici získají volební hlasy dlužníků) tak i státní dluhy. Tím se vyřeší jejich současná nesplatitelnost. Není to výplod nějaké paranoi, ale vážně míněné scénáře. Například Christoper Sims, americký profesor honosící se tzv. Nobelovou cenou za ekonomii (zde je třeba zdůraznit, že Alfred Nobel ve svém odkazu s ekonomií nepočítal) navrhuje, aby se Evropa co nejvíce zadlužila a deficity byly likvidovány právě inflací (zde více). Podobné  plány leží v zásuvkách centrálních bank (jeden z bývalých centrálních bankéřů se v médiích chlubil tím, že prodal OECD modelovací nástroj pro tuto "operaci").

V důsledku zmíněné módní „ekonomické“ vlny se ve světovém hospodářství naakumuloval přebytek peněz (jenom FED zatím natiskl 4 biliony dolarů) a hory soukromých i státních dluhů. Jenže dnes, přestože vlády a centrální banky "topí pod kotlem" co to dá, hospodářská lokomotiva nějak netáhne. Bude ale stačit malá překážka a zastaví se úplně nebo dokonce začne couvat. Zažíváme pouhou iluzi o hospodářském růstu.

Tomáš Baťa v roce 1932, v době nejhorší hospodářské krize, spatřoval její příčiny v mravní bídě, varoval před snahou ji  „sanovat penězi“ a pomocí „geniálních obratů a kombinací“. Řešení viděl v „mravnímu stanovisku k lidem, k práci a veřejnému majetku“, v principu „nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, …….“.

Finanční machinace vlád a centrálních bank, vršení dluhů státních i soukromých dluhů, výroba ničím nekrytých peněz, devalvace měn a státní přerozdělování, toto všechno nikdy nepřineslo lidem prosperitu. Vždy tomu bylo právě naopak. Prosperita nemá původ ve velikosti území, počtu obyvatel, úrodnosti půdy ani klimatických podmínkách. Úspěšné státy existují blízko polárního kruhu i pod spalujícím sluncem rovníku, v místech kde normální život umožňuje pouze klimatizace. A přírodní bohatství představuje spíše prokletí. Vede k pohodlnosti, nesmyslnému utrácení i agresivitě na mezinárodním poli. Příkladem je vedle Ruska a dalších ropných emirátů, republika Nauru. Leží na stejnojmenném ostrově v Tichém oceánu a ve své době byla díky těžbě fosfátů nejbohatším státem světa. Dnes, po vyčerpání jeho zásob, stojí na pokraji bankrotu. Jako dědictví z doby blahobytu zůstala většině obyvatel obezita, cukrovka a další nemoci "z blahobytu".

Prosperita je výsledkem interakce mezi právním, sociálním prostředí dané země a mentalitou (mravy) jeho obyvatel. Plyne z podnikavosti, píle, respektu k pravidlům, smlouvám, autoritám a vlastnickým právům a jak napsal Fuuyama, na úrovni důvěry ve společnosti. Tyto dobré mravy nejde koupit za státní dluh, za unijní dotace ani měnovou manipulací (devalvací měny). Děsit by nás měly naopak paralelní světy mafií s vlastními pokřivenými „zákony“ a „hodnotami“, kde je normou „omerta“ vůči státním orgánům a odpor k zákonným pravidlům. Zde je zajímavá studie Proč Arabové prohrávají války (Armádní noviny).

Opět je to vidět na příkladech. Mexiko strádá chudobou, korupcí a zločinem a v podstatě za nezájmu světa se zde vede vnitřní válka, stejně krutá jako ta svého času v Iráku a Sýrii. Sousední Texas i Spojené státy jako celek, jsou nejbohatší zemí světa. Přitom se jedná o státy s podobným politickým systémem, ústavou, institucemi..... Dominikánská republika a Haiti se nachází na dvou polovinách téhož ostrova Espaňola. Haiti je jednou z nejchudších zemí světa a stav se jenom zhoršuje. Ještě v roce 1995 tam cestovní kanceláře organizovaly jednodenní výlety, dnes si nikdo přejet hranice netroufne. Přitom druhá polovina ostrova prosperuje a je oblíbenou turistickou destinací. V Itálii společný jazyk, měna, legislativa ani desítky let dotací, nevedly k vyrovnání hospodářské úrovně mezi severem a jihem. Od sjednocení Německa uplynulo 25 let a navzdory transferu stamiliard eur se dodnes liší jeho západní a východní část. I v Česku existují regiony, jako Severní Čechy, Ostravsko, kde mentalita lidí, vykořenění související s vyhnáním německy mluvících Čechů je brzdou prosperity a přes veškeré dotace nedošlo k vyrovnání s jinými regiony státu. Příčiny tohoto stavu si zaslouží vlastní studii. Proto také v Česku nemohou fungovat referenda jako ve Švýcarsku, prostě nejsme Švýcaři. Máme k nim stejně daleko jako k Senegalcům (Referendum má rozbít demokracii - Blog iDNES.cz).

Řecko představuje případovou studii krachu rozežraného státu a také vlivu mentality na prosperitu. Stačí se chtít poučit. V roce 2010 obdrželo masivní finanční pomoc pod příslibem reforem. Věřitelé po pěti letech konstatovali, že 13 ze 14 slíbených bodů nebylo splněno. Současnou bídu Řeků nezpůsobili mezinárodní věřitelé trváním na nějakých „tupých škrtech“, ale tvrdošíjné odmítání změn nefunkčního řeckého státu ze strany jeho občanů. Stejně jako Západ nedokázal vnutit demokracii Iráku nebo Afganistánu, ukazuje se nemožné zvnějšku napravit Řecko. Ostatně jaké reformy chtít po zemi, kde uklízečky propuštěné z ministerstva financí léta demonstrují za své opětovné přijetí. A jsou úspěšné. Po odříznutí od půjček a dotací se Řecko pouze vrací na ekonomickou úroveň rozvojové země odpovídající mentalitě jeho obyvatel, a tím míním i řecké politiky.

Britský deník The Times publikoval srdceryvný článek o rozpadajícím se řeckém zdravotnictví po tom, co se snížily výdaje o 25 procent (zde). Opadávající omítka, vozíky z druhé světové války, ošetření bez analgetik, čekání v pětihodinových frontách (to ale existuje i v Česku). Ano, výdaje řeckého zdravotnictví se snížily o čtvrtinu, ale nedošlo ke změně vnitřních pravidel jeho fungování, které by vedlo k větší efektivitě (Jde o stejné otázky jako v Česku. Kolik bylo uzavřeno zbytečných ordinací a nemocnic? Jak se kontrolují lékaři, aby za jeden den nevykazovali 48 hodin práce?....o českém zdravotnictví). Takže v tomto případě platí, že plýtvání má absolutně stejnou hodnotu při menším balíku peněz. Nebo spíše došlo k dalšímu rozkladu systému a plýtvání se ještě zvětšilo. Pokles výdajů o 25 procent totiž nemůže vést ke kolapsu zdravotního systému.

V Česku se k bezpočtu stávajících „řeckých“ pravidlům (namátkou, mateřská dovolená delší než ve Švýcarsku a Spojených státech, "ostrovy" handicapovaných, kdy vyhrazených parkovacích míst pro postižené máme několikanásobně více než 8x větší Německo, sociální dávky proudící anonymně na bankovní účty a bez automatické kontroly majetku.............)  přidávají další a další nesmysly zhoršující právní a sociální prostředí a likvidující dobré mravy. Připravuje se návrat k placení prvních tří dnů nemocenské, padl poplatek u lékaře i za hospitalizaci, do zdravotnictví tečou peníze v duchu socialistického hesla „dle potřeb“. Vláda nehodlá podmínit sociální dávky prací, zabetonovala byrokraty služebním zákonem, jedná o opakovaném zvyšování jejich mezd, zavádí pro ně absurdity typu volna na promoci vnoučat. Snad chybí, jako v Řecku, dodatková dovolená za práci s počítačem (řecké absurdity zde a zde) a za včasný příchod do práce. K tomu všemu, deficity, deficity, deficity.......

Každý stát, Česko i Středoafrická republika může teoreticky prosperovat jako Německo nebo Spojené státy. Pohled za naše západní hranice dokazuje, že existují vnitřní zdroje růstu v podobě lepšího fungování institucí. Německo prosperuje i díky reformě pracovního práva Hartz I-IV a v režimu blízkému vyrovnaného rozpočtu.

Jestliže konečně uvěříme, že vršení dluhů státních i soukromých dluhů, tisk ničím nekrytých peněz, devalvace a státní přerozdělování nevedou k prosperitě, nezbývá než hledat zdroje růstu uvnitř fungování státu, a také ve změně své vlastní mentality. Memento mori, memento Graecie.

(vyšlo v Lidových novinách 7.8.2015)