Kino bez šatny. To je dnes normální?

  Nedávno jsem po dlouhé době navštívil s rodinou multikino. Všechno hyper, super, mega, ale kabáty jsme museli držet na kolenou. Nebyla zde šatna. To mě přivádí k otázce, nakolik se současná společnost mění a stává buranskou.

Nedávno jsem po dlouhé době navštívil s rodinou multikino, samozřejmě vybavené digitálními technologiemi, klimatizací, 3D obrazem, prostorovým zvukem. Všechno hyper, super, mega, ale kabáty jsme si museli držet na kolenou, protože šatna byla zrušena. Přesněji, jako v Orwellově románu 1984, nikdy neexistovala. Manažer směny nám dal najevo, že v žádných kinech na světě šatny nejsou a nebyly. Zeptat se uprostřed africké buše domorodce, kde mají splachovací záchod, tvářil by se úplně stejně udiveně. Samozřejmě, že do podobného "fast kina" už nepůjdeme. 

V sále usedáte do ještě teplých, prosezených křesel, protože přestávky přece snižují tržby. Uslintané kelímky a krabice od popcornu personál uklízí holýma rukama, bez rukavic. Jako v rozvojové zemi, kde obyvatelé slumů přehrabávají na skládce odpadky. Zkrátka a dobře, lidé zde přestali být hosty a zaměstnanci hodni úcty, změnili se v pouhé statistické položky finančního plánu.

Po tomto zážitku by mě nepřekvapilo, že v restauraci dostanu oběd na papírovém tácku s plastovými příbory nebo mi naservírují  Cordon bleu na polévkovém talíři spolu s „bagrem“ a číšník bude argumentovat jak je to úplně normální a nikdy tomu nebylo jinak.

To mě přivádí k otázce nakolik se současná společnost mění a stává buranskou. Kompletní příbor začíná být zbytečný. Strávníci jedí pouze vidličkou, kterou si na talíři jídlo napřed naporcují. Druhá ruka zůstává volná pro ovládání „telefonu“, ať jde o hraní her nebo volání známým a přátelům, které nuceně sdílí celé okolí.  Ostatně způsoby a okolnosti používání mobilu představují problém sám o sobě (článek Chytré telefony způsobují blbnutí). Ono stačí, když do vlaku nebo tramvaje přistoupí vyznavač hlasité hudby se sluchátky na uších a to co mu hraje k „tanci a poslechu“ slyší všichni pět metrů daleko.  

Po městě chodí lidé s kelímky, jako kdyby neměli čas napít se doma. Zvláště mladé „vystajlované“ slečny se díky tomu považují za děsně „busy“ „in“ a „cool“. A o to tady jde. Marketingovým cílem firmy bylo vzbudit pocit, že ten kdo má v ruce ten správný papírový šálek kávy se stává něčím víc než ostatní. (Tak se vyjádřil šéf jedné nejmenované firmy). Člověk žasne, o jakých hloupostech lze lidi přesvědčit.

Když vidím „srkače“, jako bych se vracel do dětských let. Babička mi kupovala 10 deka gothaje s rohlíkem, který jsem jedl na ulici a za jízdy tramvají. Dodnes tuto kombinaci mám rád, ale od pěti let už jsem takto na veřejnosti nejedl ani nepil. Kromě toho, hromadných dopravních prostředcích se pít a jíst nesmí.

V minulosti bylo tetování symbolem zločinců, kteří tímto dávali najevo příslušnost k určité (a)sociální skupině a současně malováním těla zaháněli nudu ve vězení.  Dnes jde o snahu být alespoň něčím zajímavý. „Kérku“ začala tolerovat při náboru i česká police a není to jenom kvůli tomu, že by pomáhala při infiltraci do zločineckých struktur (jde o názory samotných policistů). Padouch i hrdina, všichni budou co nevidět vypadat stejně. 

Běžným oblečením se staly šedé tepláky vymačkané na kolenou, které vypadají už po vyprání špinavé a nebo šusťáková kombinéza. Dříve se tak chodilo pouze dvůr ke slepicím a králíkům. Není se ale co divit, protože i na formálních společenských akcích lze běžně spatřit svetry, rifle a vyznamenání se 28. října připíná na mikinu z PET lahví. Divadla, restaurace či Prezidentská kancelář nemají odvahu odepřít vstup nevhodně oblečeným lidem, což dříve bývalo normální i v Česku. Strašně bych si přál, aby nastávalo alespoň to, co ve filmu Lepší už to nebude (Jack Nicholson). Ve dveřích číšník vám nabídne sako a kravatu, jinak se otočte a jděte.

Ani na pohřbu smuteční hosté neprojevují úctu zesnulému odpovídajícím oděvem. Lyžařská bunda, rifle, pohorky, tak vypadá dnešní poslední rozloučení. Je zajímavé, že vyšší kultura oblékání přetrvává spíše na vesnicích. Ve městech snad není událost, která by lidi přiměla si vzít na sebe něco jiného než modely á la Vyvolení, resp. Kramný, nejlépe kraťasy a pomalované triko. 

V dnešní racionální době, kdy všichni chtějí všechno zaplatit, lidé ze sebe dělají úplně zadarmo reklamní poutače.  Obchody, ve kterých se většinou nezdraví a příchozí zůstává přehlížen, jsou regály plné oblečení s velkými nápisy přes celý hrudník či záda. Přece výrobce by měl být hrdý, že zákazník používá jeho zboží, nikoliv aby tomu bylo naopak. Zvláště, když se jedná o běžné, sériové, všem dostupné výrobky, které nemají vliv na sociální status uživatele.  Pokaždé se ptám personálu, kolik peněz dostanu, když tohle budu nosit na sobě. A bavím se jejich nechápavými pohledy. Lepší už to ale asi nebude.

(vyšlo v MF Dnes 28.2.2017)