Když návrat do minulosti, tak před rok 1994; vraťte Ukrajině jaderné zbraně

Co je dnes jinak než před rokem či deseti lety? Nic. Což je důkaz, že za stále stejných bezpečnostních podmínek vzrostla pouze agresivita Ruska. Ostatně, země disponující jadernými zbraněmi nemůže být obětí, ale pouze agresorem.

Vladimír Putin se vůči Západu domáhá omezení vojenských sil na území členských států Aliance ve střední a východní Evropě (bývalých ruských satelitů) a příslibu, že Ukrajina nebude přijata do NATO. Přitom dobře ví, že vstup do Severoatlantické aliance je upřen zemím, které mají územní spory. A o jejich existenci se sám stará okupací ukrajinského Krymu a části Donbasu. Proto také ruská vojska udržují separatistické enklávy v Podněstří (Moldávie), Jižní Osetii a Abcházii (Gruzie). Bývalí členové Varšavské smlouvy spolu s Ukrajinou získali před 30 lety samostatnost na sovětském (ruském) impériu. Dnes přišlo ultimátum s cílem omezit jejich suverenitu. V podstatě jde o stejně absurdní požadavek, jako kdyby NATO požadovalo, aby se ruská vojska stáhla za Ural nebo aby vyklidilo území Litevského velkoknížectví. Nebo co tak požadovat, aby ruská vojska byla rozmístěna ve stejné koncentraci (počtu příslušníků, složení výzbroje, vzdálenosti od hranic) jako jsou vojska sousedních států?  

Rusku se podařilo veřejné diskusi na Západě vnutit nerativ, že jednotky NATO přítomné v členské zemi Aliance jsou něco navíc, co tam nepatří a jejich rozmístění vychyluje bezpečnostní rovnováhu. Kupodivu toto nikdo na Západě neuvádí na pravou míru. Je třeba zdůrazňovat, že NATO je organizace kolektivní obrany, takže jakákoliv jednotka umístěná na území členského státu je vlastně rovna národní armádě. Jestliže Rusko tvrdí, že si na svém území může přesouvat jednotky, jak uzná za vhodné, platí to stejné o NATO.  

Pokud Rusko požaduje návrat stavu k roku 1997, tak na místě by byl spíše návrat před rok 5. prosinec 1994, kdy bylo podepsáno Budapešťské memorandum. „Signatáři se zavázali mimo jiné respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině. V rámci tohoto memoranda Ukrajina slíbila vzdát se svého jaderného arzenálu, kdežto zbylé tři státy poskytly Ukrajině některá bezpečnostní ujištění.

Rusko by tedy mělo Ukrajině mělo vrátit jaderné zbraně. 

Zajímavé jsou filipiky ruských představitelů k otázce platnosti Memoranda. Ministr zahraničí Sergej Lavrov řekl: „Ruská federace se podpisem budapešťského memoranda o poskytnutí bezpečnostních záruk Ukrajině nezavázala, že bude uznávat výsledek ozbrojeného státního převratu.“. Měl zřejmě na mysli výsledek Majdanu.

Ruský prezident Vladimír Putin odpověděl na otázku o porušení Budapešťského memoranda tak, že popsal aktuální situaci po Euromajdanu jako revoluci, tudíž vznikl „nový stát“ a s ním žádné dokumenty podepsané nejsou.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Budapešťské_memorandum

Jde o argumenty, které by člověk očekával u internetových kremelských tro(t)llů a nikoliv od někoho, kdo se nazývá prezident nebo ministr. Potom se zase zpětně člověk nemůže divit, kde se berou tyto názory u tuzemských kremelských tro(t)llů. Za tohle by se nemuseli stydět ani Adolf s Josephem a z toho také plyne, čeho všeho je Kreml schopen v rámci odůvodnění své agrese.

Když budeme uvažovat stejně jako v Kremlu, nakolik potom může být považován za legitimní Putinův režim, udržovaný nesvobodnými a zmanipulovanými volbami. Ostatně, bolševici se v roce 1917 dostali k moci pučem a Rusko je právním nástupcem jejich dítěte Sovětského svazu. Jediná legitimita ruského režimu plyne z vlastnictví jaderných zbraní.

Zarážející je také drzost ruského ministra zahraničí Lavrova, který požaduje od NATO písemnou odpověď. Tohle si nikdo nemůže dovolit ani v běžných mezilidských vztazích. Představte si, že jedna z partají v paneláku vám oznámí, že si nepřeje, abyste si do svého sklepa dávali bicykly. Současně vás pod pohrůžkou přijetí „technických“ opatření vyzvou, aby obdrželi do týdne písemnou odpověď na tento požadavek. Podle mě by to dopadlo dle naturelu účastníků, možná liskancem nebo ranou pěstí.

Čeho a proč chce Vladimír Putin vlastně dosáhnout? Z vnitropolitických důvodů válku nepotřebuje. Opozici má plně pod kontrolou, ve vězení i na svobodě. Co si Rusové myslí, určují režimní média a volby dopadnou přesně jak zavelí. V Rusku jsou volby odvozeny od slova …velet. Blok oligarchů a státních úředníků na němž stojí jeho vláda nemá jedinou trhlinku, v kremelské věrchušce není nikdo, kdo by jej mocensky ohrožoval. Určitě nejde ani o posílení bezpečnosti. Co je dnes jinak než před rokem, pěti či deseti lety? Nic. Ono "nic" je důkazem, že za stále stejných bezpečnostních podmínek vzrostla pouze agresivita Ruska. Ostatně, existuje ultimativní argument. Země disponující jadernými zbraněmi nemůže být vojensky napadena, může být jedině agresorem. Rusko pouze vymýšlí záminky k válce (o vojenských aspektech současné krize).

 Pod povrchem musí být něco iracionálního, třeba změna vnímání reality uvnitř Putinovy hlavy. Situace se podobá období před vypuknutí prusko-francouzské války v roce 1870. Tehdy Napoleon III. vymáhal na pruském králi Wilhelmu I. slib, že nikdo z rodu Hohenzollernů neusedne na španělský trůn. Odpověď, že v dané věci jeho Veličenstvo nemá co sdělit, se pro Francii stala „casus belli“.

Pařížská deklarace z roku 1997 o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskem, na kterou by dnes chtěl Kreml navazovat, vznikla za určité mezinárodní situace. Co bylo možné tehdy, tedy dodržování gentlemanských dohod ohledně rozmisťování vojenských sil, je dnes naprosto vyloučené. V mezidobí se Rusko dopustilo útoků na suverénní státy a okupuje cizí území (Gruzie, Ukrajina). Svým jednání vyvolává obavy a obranou reakci svého okolí vydává zpětně za agresi. A stále se to stupňuje.

Když si odmyslíme iracionální snahy Ruska o to, aby se jej okolí bálo, protože strach dává na roveň s respektem (rozhovor se Sergejem Medveděvem, rozhovory cestovatele po Rusku Richarda Kondraka zde a zde), cokoliv od roku 2014 udělalo, tak své postavení ve světě jenom zhoršilo. Všechna zdánlivá vítězství se ukázala jako Pyrrhova, a to za stálé eskalace napětí se Západem. Rusko se stalo páriou mezinárodní scény a cílem hospodářských sankcí. Bylo vyloučeno ze skupiny nejvyspělejších zemí, již není G 8, jenom G 7. Ztratilo přístup do centrály NATO, jeho pražská špionážní rezidentura byla rozmetána. S Ukrajinou, zemí s 42 miliony obyvateli, která byla pro Rusko stejně blízká jako pro nás Slovensko, už nikdy nebude mít zvláštní vztahy. Ekonomické, kulturní i církevní vazby byly zpřetrhány a leží mezi nimi 13 000 mrtvých.

Kdyby ruská vojska vtrhla na Ukrajinu, jak bychom mohli s Ruskem dále koexistovat? A jak bychom žili s Běloruskem, které by svoje území poskytlo jako východisko k útoku na Ukrajinu? Zde je logická trhlina ve zdánlivě racionální strategii zadržovat agresi Ruska a současně být s ním připraven uzavřít s ním partnerství (Stephan Kieninger, S Ruskem jednejme, ale jen tvrdě. To je jediný přístup, jemuž rozumí, Hospodářské noviny 26.1.2022). Rusko se dopustí další agrese a my s ním po nějaké době opět uzavřeme nějaký nový "deal" jako se to dělo po roce 2014? Třeba Nord Stream III, IV, V nebo postavení nějaké fabriky na škodovky spolu s nákupem licence k jejich výrobě?     

Po vyjádření, že k požadavkům Ruska nemají Spojené státy, NATO a Unie co sdělit, bude téměř jistě následovat útok na Ukrajinu. Západní vojenští plánovači by měli promyslet přímou vojenskou pomoc v duchu Charty OSN. Pár tisíc granátů, které chce kdoví kdy poskytnout Česko, určitě nestačí. Pokud se tak nestane, bude zde další historické memento státu ponechanému napospas agresorovi. Podle všeho se ale Ukrajina bude muset bránit sama a válka ustane, až ruskému veřejnému mínění uvidí dostatek rakví s ruskými vojáky. Poskytněme jí k tomu darem veškeré potřebné zbraně, peníze, zpravodajské informace, instruktory, politickou i ekonomickou podporu.

Na druhé straně, Kreml je třeba odříznout od vyspělého světa a přejít k ještě tvrdšímu modelu vztahů než před rokem 1989, v době I. studené války. Ostatně, mělo k tomu dojít již v roce 2014. Dokončeme infrastrukturu plynovodů, ropovodů, terminálů a zásobníků. Odložme v této krizové situaci emisní cíle. Tanky na elektřinu nejezdí. Letošní zima bude chladná. Ostatně jaký má Unie a NATO a plán B ohledně plynu, až Rusové zastaví dodávky?

Německo by mělo zpytovat svědomí, protože celý kontinent i samo sebe zatáhlo do energetické závislosti na Kremlu. Díky směsi závislosti, chamtivosti a také kvůli nostalgii členů vládní SPD, kteří vzpomínají na své hippies mládí, kdy v roli užitečných „mírových“ idiotů protestovali proti přítomnosti US Army v Evropě, se dnes Německo stalo i bezpečnostním rizikem. Nikoliv jako v minulosti pro svoji agresivitu, ale kvůli svému opovrhování obranou problematikou. Jeho armáda je v rozkladu, tanky nejezdí, letadla nelétají a odmítá pomoci Ukrajině s vyzbrojováním. Ono je to způsobeno i tím, že nemají výstroj ani pro vlastní vojáky. Ze snahy vydělávat kdekoliv a s kýmkoliv, ať je to totalitní Rusko nebo Čína, se jednou zalkneme.

Unie nemá vlastní armádu. Putinův učitel Stalin se ptal, kolik divizí má k dispozici papež. V ruském cynickém chápání světa, ten kdo nemá k dispozici vojenskou sílu, nic neznamená. Unie má jediné zbraně. Luxus a právní jistoty. Takže uvalme embargo na všechny Rusi bez rozdílu. Donuťme ruský kapitál, zbohatlíky, jejich děti i běžné Rusy vrátit se do Ruska. Bez výjimky. Žádná turistická víza na nákupy hadříků a botiček v Miláně nebo Paříži. Konec studií, podnikání, rekreace a poklidného života v právní jistotě „prohnilého“ Západu. Ať ruští oligarchové i střední třída přijdou o přístup k luxusu Západu, o bezpečný přístav pro svoje peníze a investice a vše, co je jim je drahé, majetek i rodiny, je vydáno napospas svévoli ruského režimu, kterému většina Rusů tak fandí. Vystrašit a naštvat ruské boháče je jediná možnost, jak zatřást s trůnem Vladimíra Putina a tedy i celým Ruskem. Žádné jiné triumfy Unie v  ruce nemá.