Více jak polovina Čechů si myslí a více jak polovina nemyslí (polemika s blogem J.Nožičky)

Pokud se ovšem stane, že je to ta samá „více jak polovina Čechů“, průzkum veřejného mínění nám přinese jen zprávu o tom, co je ta „naše pravda“, co je to „naše správné“ a jaké máme pocity. Nic o podstatě příslušného problému.  

Pokud nějaká solidní a profesionální agentura uveřejní výsledky svého výzkumu mínění občanů, víceméně to bude odpovídat realitě. Tedy realitě toho, co si myslíme, nikoli toho, jak to reálně je. Důkazem jsou třeba předvolební průzkumy, které se téměř vždy až na výjimky při volbách jen s malou odchylkou potvrdí. V případech, které nelze posléze ověřit, je však výsledkem pouze to, co si určitá část národa myslí, a ne to, mají-li respondenti pravdu či nikoli. Je pochopitelně možné zkoumat pravdivost jakékoli hypotézy a je pochopitelně dobré přemýšlet i o tom, proč má nějaká významná část populace právě takový názor.

V řadě případů lze empiricky ověřit, že se třeba i výrazná většina lidí mýlí. Otázkou však je, jestli se takové ověření k mýlícímu se člověku dostane, a pokud ano, jestli tomu uvěří. V jiných případech je zjištění příslušného průzkumu veřejného mínění absolutně neověřitelné a smyl má jen přemýšlet o tom, proč si někdo něco takového myslí a proč někdo takový výzkum zadává, nebo proč ho někdo provádí svévolně. To je i případ odpovědi na výzkumnou otázku: Myslíte si, že se u nás opět začíná falšovat výklad dějin?

Pokud takovou otázku dostane myslící jedinec, odpoví na ní kladně pouze tehdy, pokud si relevantně ověřil, že jsme vystavení nějaké státem (nebo nějakými jinými svorně působícími silami) organizované dezinformační kampani tak, jak tomu tady bylo oněch čtyřicet let truchlivého budování socialismus pod vedením komunistické strany. Pokud se ovšem dotazovaný jen setkal s tím, že si někdo ze zištných důvodů výklad dějin po svém upravuje, nevypovídá to vůbec o ničem, respektive pouze o tom, že se něco takového dělo vždy. Myslící jedinec nevyjádří na takovou otázku ani pouze svůj aktuální pocit, který může být ovlivněn tím, že si tuhle přečetl něco od někoho. Je však otázkou, jestli je v reprezentativním vzorku populace většina myslících jedinců.

S oblibou používám citát, že: „většina lidí se vždy mýlí“. Je to však jen takový bonmot. V mnoha případech se většina nemýlí. Třeba téměř všichni lidé naší civilizace jsou již přesvědčeni, že Země obíhá kolem Slunce, přestože drtivá většina z nás si tuto skutečnost neumí ověřit, respektive na základě pozorování a nějakého vlastního pocitu bychom mohli mít stejně jako dlouhá staletí naši předkové názor zcela opačný. Přestože výrazná většina obyvatel naší planety také věří v nějakou podobu boha, což pro mě osobně může být příkladem naplnění onoho bonmotu, žádnou obecnou platnost to absolutně nevyjadřuje, protože boží existence či neexistence je něco zcela neověřitelného.

Interpretace dějin je v jistém smyslu velmi podobná oběma příkladům. Je snadné konstatovat relevantní data a velmi komplikované je interpretovat. Dávné dějiny vždy vykládáme s jistou dávkou spekulace a novodobé dějiny, které se nás osobně většinou mnohem více dotýkají, prezentujeme často účelově nebo pocitově (případně účelově pocitově). Pominu-li to, že někdo záměrně lže a dějinné události překrucuje, není vůbec lehké pokusit se přijmout nezávislý, nestranný a objektivní postoj. Je to vlastně prakticky nemožné, respektive vždy zpochybnitelné. Autor článku, na který reaguji, řeší události konce 2. světové války v kontextu našeho přístupu k osvoboditelům, jmenovitě k maršálu Koněvovi. Co k tomu říci? Sovětský svaz přispěl zásadním způsobem k porážce nacistického Německa. To je fakt. Díky tomu Sovětský svaz dostal do sféry svého zásadního vlivu státy střední a východní Evropy, což zde umožnilo nastolit na dlouhá desetiletí komunistické režimy. To je také fakt.

Jsou lidé (snad jich není mnoho), kteří vnímají porážku hitlerovského Německa negativně, jsou i tací (těch je asi bohužel o poznání více), kteří vnímají v našem regionu období od konce války  do konce 80. let pozitivně. Výše zmínění tak budou i bez zkreslování faktů prezentovat onu dobu úplně jinak než ti, kteří ji vnímají jako éru temna a zločinných režimů. Pokud se však shodneme, že jak nacistické tak i komunistické režimy byly špatné, nemůžeme chválit Hitlera ani Koněva jako prodlouženou ruku Stalina, který se ve svých hrůzných činech od Hitlera příliš nelišil. Někteří lidé mají tendenci donekonečna a s gustem relativizovat, co je vlastně špatné a co je dobré, ale já jsem přesvědčen, že zcela obecné principy dobra a zla zcela univerzálně existují.

Vrátím-li se k výzkumu veřejného mínění, tak mám v případě této problematiky nutkání se ptát, z jakého důvodu někdo takovou výzkumnou otázku pokládá, takový výzkum zadává a z jakého důvodu má někdo jiný potřebu výsledky prezentovat. Chápal bych to, kdyby bylo zjevné a argumentačně podložené, že někdo, třeba stát, cíleně výklad dějin zkresluje. To se u nás dlouhá léta reálně dělo a byla k tomu vytvořena nejen metodika, ale i celé instituce. Dnes je ovšem chválabohu těžko představitelné, že vláda zadá ministru školství, aby prostřednictvím svých podřízených zapracoval do školních osnov třeba nějakou konspirační teorii. Mění se vlády, mění se ministři a střídají se i různí odpovědní pracovníci. Asi těžko může v tomto smyslu působit nějaká tajná organizace spiklenců z řad historiků, pedagogů, novinářů a jiných intelektuálů, přestože se ani představitelé státu nestydí vymýšlet určité spiklenecké teorie třeba v podobě jakési pražské kavárny, která tahá za nitky a škodí, kde se dá.

Je-li v této oblasti nějaký skutečný problém, tak to bude naopak v tom, jak najít v obrovské pluralitě různých názorů (nikoli v podstatě historických reálií), takový konsenzus, který by se měl vyučovat. Holá fakta nestačí a vše ostatní už je onen výklad, který může konečně ovlivnit i každý jednotlivý pedagog. Ptám se tedy znovu: K čemu je takový výzkum veřejného mínění? Vyloučím-li onu spikleneckou teorii, tak mne nenapadá nic jiného, než že je to počin, který má vyvolat přesvědčení, že jakási menšina povolaných (prý povolaných) zkresleně a asi také účelově informuje většinu nepovolaných (kteří se mnohdy cítí povolaně). Ono to asi vyjadřuje takový aktuálně oblíbený přístup, který nese jasné znaky toho, čemu říkáme postmoderní společnost.

Místo racionálně odůvodnitelné nedůvěry v politiky, ale třeba i v obchodníky, kteří touží stejně jako politici něco prodat, a tím vygenerovat zisk (primárně hmotný, sekundárně hmotný i nehmotný), jsme stále nedůvěřivější k vyjádřením vědců a odborníků obecně. Věříme léčitelům více než lékařům, astrologům více než astronomům, klimatologům amatérům více než klimatologům profesionálům, pseudonovinářům z podezřelých webů více než seriózním žurnalistům a vykladačům historie více než slušným a kvalifikovaným historikům, kteří se většinou ve svém hodnocení historie alespoň o ten vyvážený přístup pokouší. Jsme ochotni věřit ledaskomu. Málo v čem se shodnu s blogerem Větvičkou, ale musím souhlasit s varováním, které je součástí jeho mota: „nevěřte blogerům“. Musím však dodat, že mně osobně můžete pochopitelně důvěřovat ve všem.