Veselé vrcholky a smutné doliny vihorlatské

Velká ranní „hyena“, Morské oko za svítání, kulinářské teoretizování završené sémiotickou a etymologickou disputací, lovy na vrcholcích, rozčarování v údolích a také něco o ochraně a pseudoochraně přírody.

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 7. kapitola: Veselé vrcholky a smutné doliny vihorlatské

Na třetí den pobytu u hajníka v Hámroch byla naplánovaná okružní výprava po vrcholech pohoří se zvláštním zaměřením na velké střevlíky, kterým teplý, slunečný, a hlavně suchý počátek léta nedělal na svazích hor nikterak dobře. To se projevovalo tím, že zvláště Carabusové na svých obvyklých stanovištích prostě nebyli, čekajíce kdesi hlouběji v zemi na ochlazení a déšť. Tisícimetrové vrcholky kopců slibovali v tomto smyslu pro ně vhodnější klima a pro nás úspěšnější lov.

Vstával jsem opravdu brzo, protože jsem jako před každou výpravou nemohl dospat, avšak Miloš, jindy vesele v tomto čase oddychující, již ve spacáku nebyl. Z okénka seníku jsem ho zahlédl, jak si u potoka omývá nohy v ledové vodě. Zacloumal jsem se spícím tátou a vyrazil jsem k potoku.

„Co to je? Hygiena takhle uprostřed sezóny?“ napodoboval jsem Milošův oblíbený výrok.

„Už mi z podhoubí mezi prsty začaly vyrážet mladé plodnice,“ odvětil Miloš. „To je ráno, co?“ dodal a pokračoval v očistě, šklebíce se při každém kontaktu s ledovou vodou.

„Že tam nevlezeš celej, Šelesnik?“ provokoval mě, aniž by ponořil nohu hlouběji než po kloub kotníku.

Po deseti vteřinách od vyřčení této výzvy jsem byl již potopen včetně hlavy v malé tůňce pod peřejí.

„Co se to tady proboha zase děje?“ Otec přicházel k potoku, mnouce si rozespale oči, kterým asi nevěřil, když mě spatřil právě se vynořujícího z tišinky.

„Závodíme, kdo tam déle vydrží,“ komentoval to Miloš. „Já jsem tam byl osm minut. Budeš soutěžit s náma? Hlavu si potápět nemusíš, to dělají v takhle ledové vodě jen magoři.“

„Tys tam nebyl, Miloši, ani osm vteřin po kolena a tenhle,“ ukázal na mě, „ten by tam zůstal osm hodin, než by umrznul. A magoři jste oba, to je zde všeobecně známo. Vylez, proboha, z tý vody, Jíro, a pojďte, ať už vyrazíme, bude šest.“

Ráno bylo vskutku nádherné, les podél cesty k Morskému oku byl v lehkém ranním oparu, stejně jako jezero samotné, na jehož břehu jsme po šesti kilometrech ostrého pochodu snídali. Pstruzi, kterými bylo jezero přeplněno, snídali s námi, vyskakujíce ze zamlžené hladiny za chrostíky a jepicemi, jejichž celá mračna vířila nad vodou. Vrhali se i na drobky, které jsem jim házel ze břehu.

„Čo bystě povedali na vyprážané pstruhy k obedu, po takto vypráskaných raňajkách buděm popoludni hladný ako medveď a smedný ako ťava, komentoval ranní scenérii Miloš.

„Vzhůru smer zelené vrcholky vihorlatské! zvolal táta parafrázuje Hemingwaye. „Nesu dvoukilouvku braučového vo vlastnej šťave a sklenicu kyselých uhorok,“ dodal povzbudivě.

„Už se na to tvoje vepřový nemůžu ani podívat, mysli na dítě, potřebuje pestrou stravu, je v růstu, že jo, Jíro? No. No, prosim, obědu budiž konzerva, k večeři ovšem pstruzi nadívaní račími ocásky s hřibovým dipem. Ty si můžeš sežrat další vepřovku“, odvětil Miloš. Po celou dobu stoupání mi pak vyprávěl o různých přípravách sladkovodních ryb. Cesta nám při tom pěkně ubíhala, takže jsme po desáté stanuli na nejvyšším vrcholu Vihorlatu nazvaném nápaditě Vihorlat. Tato skutečnost vedla ke krátké sémiotické a etymologické disputaci.

„Mezi etymologií a entomologií je rozdíl jako mezi organismem a orgasmem,“ začal vtipně náčelník, čímž si naběhl, museje mi následně vysvětlovat, co je to orgasmus. Byl jsem ve svých čtrnácti v těchto záležitostech docela nedotčený. Můj život se v té době i v několika následujících letech sestával prakticky jen ze studia přírodních věd, četby a sportu. Vysvětlení oné etymologie jsem na rozdíl od použitého názorného příkladu vůbec nepotřeboval.

„Což začít něco užitečného dělat?“ táta byl už nabuzený na lov.

 „Vzdělávám ti syna, to ti nepřijde užitečný?

„Miloši, úžasný, ale to můžeš večer pod lampou.“

„To musíš dělat pořád,“ vedl si svou Miloš, „vzdělání nejlépe přijímáš, když o tom nevíš. Jak začneš někoho vzdělávat cíleně a organizovaně, tak už ho naučíš prd. Víš? Věř mi, už jsem to jednou zmršil. No, tak jdeme na ty Carabusy, ať má dušička pokoj.“

Pustili jsme se tedy do odvalování padlých kmenů a kamenů. Výsledky se dostavily vzápětí, i když proti loňským jarním úlovkům z Nové Sedlice to byl jen slabý odvar. Co se týče druhů, tak se zde vyskytovaly tři, které jsme loni v Poloninách nenašli, přičemž pouze dva rozšířili naši sbírku. Byl to vzácný Carabus ireguláris a Carabus problematicus. Tím třetím byl náš největší střevlík Carabus coriaceus, kterého jsme už ulovili i v Čechách. Je to majestátný více jak čtyři centimetry velký brouk, celý smolně černý se zvláštní strukturou krovek, která připomíná hrubě vydělanou kůži, od níž je odvozeno druhové jméno, latinskému „coriaceus“ odpovídá české „kožitý“.

Po obědě na dalším vrcholku, který pro jistotu žádné jméno neměl, jsme se pomalu oklikou začali spouštět do údolí, kde měla podle mapy být cesta, vracející se zpět k jezeru. Na prosluněných pasekách na úbočí jsme si mohli ještě jednou prohlédnout alpské tesaříky, kteří se zde úplně rojili.

Z avizované cesty na mapě se však vyklubala zbrusu nově vyasfaltovaná silnice, na které nebyl žádný provoz jen proto, že byla sobota. Veliké skládky dřeva po jejím okraji nasvědčovaly tomu, že Vihorlat v této podobě už asi dlouho nevydrží. Dlouze jsme na téma ochrany přírody cestou po rozpáleném asfaltu diskutovali. Zcela výjimečně ani Miloš o tom příliš nevtipkoval. Již v té době byli především v Čechách na chráněných územích entomologové stíháni profesionálními ochránci přírody a pokud byli dopadeni a ze sběru hmyzu usvědčeni, byli pokutováni, a ještě posléze různě popotahováni. Vedle toho se však činily naprosto bezprecedentní zásahy do unikátních přírodních lokalit, stejně tak i do životního prostředí jako takového. O řadě ekologických zločinů jsme se konečně dozvěděli až po změně režimu, tedy o řadu let později.

Do určité míry však některé alibistické ochranářské principy přetrvávají dodnes. Chrání se cíleně příslušníci konkrétního živočišného či rostlinného druhu, je trestné je sbírat, trhat či zabíjet, a to i bez příslušného povolení pro vědecké účely, ale skutečnou a účelnou ochranou lokality, kde se příslušné druhy vyskytují, se často už nikdo nezabývá. Týká se to amatérských i profesionálních přírodovědců (bez příslušného, těžko získatelného povolení), kteří nikdy a nikde žádný ohrožený druh nevyhubili ani neohrozili. Aby mohla přežít konkrétní populace zvířat je potřeba, aby se na daném místě vyskytovalo určité minimální množství jedinců příslušného druhu. V případě hmyzu jsou to obvykle tisíce kusů, protože mortalita všech stádií do okamžiku rozmnožení se je velmi vysoká. Seriózní entomolog nikdy žádnou lokalitu nevyplundruje, ale sebere a usmrtí jen nutné množství jedinců, přičemž dbá na to, aby to nebyly třeba nevykladené samičky. Například vás někdo může citelně pokutovat za ulovení zákonem chráněného roháče obecného, přičemž ve stejné době někdo z ekonomických pohnutek vykácí (s příslušným povolením a někdy i bez něho) unikátní starý dubový les, kde se v kmenech stromů tisíce těchto brouků vyvíjí.

„Dřevorubce nebrat, ochranáře nebrat,“ zlobil se po cestě Miloš, když jsme spatřili obnažené stráně údolí a skládky dřeva, na kterých bukové kmeny mající metr v průměru nebyly žádnou výjimkou. Poslední ránu jsme dostali, když jsme scházeli z druhé strany k Morskému oku. Míjeli jsme tu právě jakousi opuštěnou základnu budovatelů dřevařské silnice. Dílo všeobecné zkázy a zmaru potrhovaly kopky spálených račích tělíček, které tu dělníci navršili jako memento své budovatelské činnosti v panenské přírodě.

„Úplně jsem přestal mít chuť na ty pstruhy, o racích ani nemluvě,“ pronesl Miloš do ticha na břehu jezera, i když bylo jasné, že bychom svým kulinářsky motivovaným zásahem zdejší přírodě určitě neuškodili. Večer jsme si tak udělali na břehu potoka ohýnek, na kterém jsme si do noci opékaly kousky slaniny a klobás vymámené na paní hajníkové a vedli dospělé řeči. Součástí hovorů bylo i vysvětlování, proč si nevzít štěně slovenského kopova, které se s dalšími deseti sourozenci před více jak měsícem narodilo hajníkově lovecké feně, přestože nám ho nabízejí zcela zdarma. Nezřízeně jsem toužil po vlastním psovi od raného dětství. Argumenty proti byly pádné, nicméně pro mě nepřesvědčivé.

Večer jsme se po vzájemné dohodě sbalili, Vihorlat nám již stačil a časně ráno jsme vyrazili s batohy na autobusovou zastávku dole ve vsi, zapomněli jsme však, že je neděle.