Václave, promiň, to jsem fakt nechtěl!

Pozdě bycha honit, kdybych věděl, co se ti honí hlavou, tak bych si zveřejnění štvavých článků a ironických limeriků určitě rozmyslel. Stalo se. Stejně si ale budu do smrti vyčítat, že jsem se podílel na tvém odchodu z politiky. 

Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Znáte to, když máte protivníka (i toho názorového) v kondici, nebojíte se udeřit, a to ani do slabých míst. Když se pak ale dozvíte, že on vlastně byl ve stavu kapitulace, že jenom předstíral svou bojeschopnost, zalitujete každé tvrdé rány a někdy si i uvědomíte, že některé byly pod pás.

Teprve teď se dozvídáme, že Václav poslední roky trpěl, bojoval bez nadšení, bez pozitivní energie a bez „tahu na bránu“. To, co jsme všichni vnímali jako slabost, absenci vizí a nedostatek argumentů, byla vlastně jen hluboká osobní frustrace muže, který ztratil smysl své existence, smysl své politické angažovanosti a ubíjel ho smutek.

Co k tomu říci? V takové chvíli se zdají být všechna slova zbytečná. Nezbývá než vyjádřit prosté přání: „Václave, vydrž, bojuj, nenech se ovládnout pocity marnosti, třeba tvůj čas ještě přijde!“

****

„To už je tolik hodin? To jsem si, Leni, asi po obědě kapánek zdříml. Představ si, co se mi zdálo. Zdálo se mi, že Václav Klaus mladší odchází z politiky kvůli tomu, že jsem si ho pořád bral do huby, že jsem na něm nenechal nit suchou, že jsem mu někdy i trochu něco podstrčil, prostě, že jsem po něm šel, jak slepice po flusu… Představ si, že jsem mu ve snu napsal i takový otevřený dopis… To je sranda, co?“

(…)

To myslíš vážně, on fakt odchází s politiky? Tak to jsem z toho jelen. A proč? Že už toho má dost? Já bych tedy řekl, že je to prostě proto, že poznal, že nemá šanci uspět a do Sněmovny by se mohl dostat akorát tak jako Okamurův poskok, a to je opravdu hodně nedůstojné pro někoho, kdo nese jméno „Klaus“. Myslím, že udělal dobře, že se časem otevřou školy a on zase bude moci dělat to, co umí a v čem je dobrý. Je to dobrá zpráva pro všechny.