V neděli na Sedlici

Hopčakovi jsme zastihli, jak se chystají na mši. Už nás nepřekvapilo, že nás pop v úvodu mše oficiálně přivítal a popřál nám pod patronací několika pravoslavných světců zdárný výzkum. Nutno říct, že se světci činili již od začátku

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 8. kapitola: V neděli na Sedlici

„Ja som taký somár“ klel Miloš na stanici autobusu v Remetských Hámroch v sedm hodin ráno, když mu došlo, jaký je den, a když táta z jízdního řádu zjistil, že první autobus odjíždí v poledne.

„I kdybychom na něj snad počkali, byla by i tak přeprava ze Stakčína do Zboje dneska nemyslitelná,“ usuzoval otec.

„No, kdybysme to vzali tady přes kopec…,“ ukázal jsem bradou k pohoří, „…ono to je vlastně kousek…“ Pohledy Miloše a otce mě odradily od dalšího rozvíjení této teorie. Nebylo složité se vrátit k hajníkovi na seník a jet zítra, ale všichni jsme už byli jaksi připraveni, že dnes se bude spát u Hopčaka.

Nápad dostal táta, i když mu zprvu připadal bláznivý. Byl systematický člověk a pečlivě si uchovával krom jiného všechny adresy, telefony a jména. Přes bujaré loňské popíjení na Polovnickej chatě, si neopomněl vzít kontakt na pohraniční oddělení VB ve Zboji včetně telefonního čísla. Návrh byl schválen i přes otcovy připomínky, že je to asi pitomost. Byl jednomyslně zvolen mluvčím naší expedice a vyslán bez bagáže zpět do hájovny provést příslušný telefonát.

„My budem tuna strážiť batožinu,“ odpověděl Miloš na otázku, zdali nepůjde někdo s ním.

Policejní gazík dorazil jen o málo později než táta z hájovny. Ten stačil ještě zakoupit od hajného dvě lahve domácí pálenky coby jízdenky do Sedlice.

Vítání se starými známými bylo srdečné, jízdenky byly bez rozpaků předány i přijaty, přičemž byla, opět bez rozpaků, všemi přítomnými ověřena jejich pravost. Při cestě na korbě, která byla tradičně příšerná, jsme se dozvěděli, že „kamarádi příslušníci“ byli prý právě služebně ve Snině, když jim vysílačkou podali ze stanice zprávu o naší prosbě. Co tam tak mohli v neděli ráno dělat, ví jen bůh.

Hopčakovi jsme zastihli, jak se chystají na mši. Nebylo možné jinak, než jít s nimi. Po cestě, při které jsme si sdělovali novinky, se k nám připojovali další Novosedličané, kteří se k nám chovali jako ke starým známým, kteří si ze Sedlice jen načas odskočili. V družné atmosféře plácání po zádech a všeobecného hlaholu jsme dorazili do kostela. Ani nás už nepřekvapilo, že nás pop v úvodu mše oficiálně přivítal a popřál nám pod patronací několika pravoslavných světců úspěšný výzkum. Nutno říci, že se světci činili již od začátku.

Cesta z kostela vedla neomylně přes hospodu, přičemž pan Hopčak, jako vždy obřadně odvedl ženu až do chalupy. Může se nám to dnes jevit jako samozřejmost, ale v té době to bylo na tomto místě chování bezmála revoluční, uvážíme-li, že pro ženu tu bylo například nemyslitelné přijít pro manžela do hospody. Pravidelným večerním novosedlickým obrázkem byla skupina ošátkovaných hospodyň trpělivě čekajících před hospodou, každá na toho svého opilce. Slouží ke cti našemu ubytovateli, že jeho žena mezi čekajícími nešťastnicemi nikdy nebyla, a dokonce o svátcích a oslavách usedala v hospodě po jeho boku. Sousedé si Hopčaka za jeho „změkčilost“ dobírali, ovšem docela rozumně a z pochopitelných důvodů jen v jeho nepřítomnosti.

Přes naše důrazné protesty se paní Hopčaková pustila do přípravy svátečního oběda a přes protesty víceméně symbolické nás hospodář odvlekl do zmíněné krčmy. O rok zmužnělý jsem si s Hopčakem také několikrát připil, leč borovička nalačno a červnové slunko mi neudělaly dobře.

„Do potoka!“ zavelel Miloš, když uviděl, jak jsem před krčmou zavrávoral. Ledová voda mě osvěžila, za vrbičkami jsem potupně vrhnul a při obědě jsem byl už zase při chuti, což přimělo Miloše k dlouhému monologu o možnostech regenerace organismu. Hopčak soustředěně naslouchal a dolíval. Zanedlouho byli zralí na potok zbylí členové expedice.

Podle toho vypadala i podvečerní vycházka do hory. Já jsem poctivě slídil po jímkách a kmenech podle cesty, zatímco Miloš cosi pěl a otec přidal několik procítěných básní na oslavu karpatského podvečera. Byly sice z pera staročínských básníků, ale myslím, že se hodily náramně.

Bylo horko a dusno, jímky byly vyschlé a stráně vyprahlé, ale to jsme čekali, věděli jsme, že za střevlíky budeme muset vysoko do kopců a do vlhka pralesa. Na první skládce dřeva bylo však v předbouřkovém večeru úplné boží dopuštění. V tetelícím se vzduchu kolem složených kmenů to cvrkalo, syčelo a bzučelo. Kromě různých druhů tesaříků a jiných dřevních brouků nalétávali na složené klády nádherní krasci, zástupci prestižní broučí čeledě, kteří jsou až na nemnoho výjimek vzácní a z naší přírody rychle mizející. Mají však tutéž nectnost, jako již popisovaní svižníci, s tím rozdílem, že neběhají, ale létají kolem klád jako šílené, okřídlené drahokamy. Za teplého slunečného počasí je téměř nemožné je chytit holou rukou. Tuto skutečnost jsem si opětovně ověřil a po několika zoufalých pokusech jsem se rozběhl zpět do chalupy pro síťku. Táta s Milošem se mezi tím opláchly v potoce a uvelebili se v trávě ve stínu olší.

Se síťkou to už šlo lépe, ale ani tak nebyla úspěšnost nikterak vysoká. Do té doby odpočívající lovci se chtěli též zapojit, ale po chvíli sebekriticky uznali, že lov krasců je dnes nad jejich síly. Začali se tedy zkušeně a systematicky věnovat lovu jedinců méně náročných skupin.

Člověk nemající příslušné zkušenosti, by si mohl myslet, že je přece snadné počkat, až se ochladí nebo třeba na jiný den, kdy budou vhodnější povětrnostní podmínky, lepší výbava či kondice lovců. Mýlil by se však zcela zásadně. Pro lov i pozorování jakýchkoli živých tvorů platí pravidlo, že každý den i každá chvíle jsou zcela neopakovatelné a jedinečné. S přibývajícím věkem bych si dovolil platnost tohoto pravidla zcela univerzalizovat. Nic se již nemusí opakovat, a to nejen na stráni při úpatí Polonin…

Potvrdilo se to i v tomto případě. Teplých večerů jsme na témže místě zažili ještě několik, úlovky byly zajímavé, ale dva druhy velevzácných krasců, od kterých jsem několik kusů lapil toho večera, se již neukázaly. Ani jeden ze zmíněných druhů jsme od té doby nespatřili už nikdy. A není divu, od roku 2000 se výskyt jednoho z nich na Slovensku uvádí jako sporný. V Čechách nebyl nalezen již desítky let a je zde označován za vyhynulého.

Na základnu jsme dorazili zároveň s bouřkou.  Vzduch se s prvními kapkami ochladil a my jsme usínali s vůní lučního sena na chřípí a s rytmickým bubnováním kapek na střechu seníku.