Ukradená stávka?

Stávkovali učitelé kvůli problémům ve školství, nebo vstoupili do ulic a na tribuny aktivisté, kteří tak činí kdykoli, když se k tomu naskytne příležitost? Opravdu bolševiky, dezoláty a proruské trolly trápí platy kuchařek? 

Možná už konečně někoho napadlo, že stávka je poměrně problematický prostředek k vyvolání diskuse a tím i k nápravě čehokoli nepatřičného. Tedy napadlo to asi představitele učitelských odborů, kteří se od „Středulových fans“ distancovali. A není divu. S fanglí do ulic kromě „výletníků“, kteří využili příležitost navštívit metropoli, vyšli všemožní dezoláti a lidé ochotni demonstrovat asi s kýmkoli a za cokoli.

Již v minulém článku jsem uvedl, že chování i aktuální charakter odborů považuji za zcela nepatřičný. Odbory se mají starat o vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, a to jak v případě jednotlivců, tak v rámci kolektivního vyjednávání, což rozhodně neznamená „kolektivní vyjednávání“ občanů České republiky s vládou. Občané rozhodují ve volbách. V mezivolebním období je pochopitelně zcela regulérní vyjadřovat nespokojenost, ovšem jen jako signál. V civilizovaném a demokratickém světě vlády neustanovuje a nesvrhává ulice a část aktivisticky naladěné společnosti také nestanovuje ekonomickou strategii či cokoli jiného.

Myslím si, že je zcela nežádoucí, aby odbory fungovali jako politická síla, přičemž i stávající vyjednávání v rámci tripartity považuji za nesmyslné, protože odbory nejsou reprezentanty žádného reprezentativního segmentu, od toho jsou třeba profesní organizace, zástupci sdružení, manažeři klíčových firem a odborníci. Odborový předák není tím, kdo by měl radit, natož pak diktovat vládě, co má či nemá dělat. Bylo až komické, jak se třeba Josef Středula snažil kultivovaně vystupovat, když poskytoval interview televizi, a jak se prezentoval na tribuně. Tam to totiž působilo, jako by se reinkarnoval Klement Gottwald.

Z reportáží a z rozhovorů s řadovými demonstranty se poměrně jasně ozýval požadavek: „Chceme se mít lépe!“ Je mi tak trochu líto těch, kteří možná v dobré víře a pod vlivem určité cíleně vyvolávané společenské hysterie zatoužili vyjádřit protest, mnohdy dost možná ani nevěda proti čemu, respektive neschopni říci, co kdo učinil špatně a jaké kroky by měly vést k tomu, aby se stabilizovaly veřejné finance, umořoval se státní dluh, plnili by se naše závazky a zároveň by rostla životní úroveň občanů. Troufám si tvrdit, že takový recept nemá vůbec nikdo, takže jde jen o to, koho tento problematický stav postihne více a koho méně, přičemž každý z nás může a v zásadě i musí mít jiné priority. Nikdo svéprávný nemůže zpochybnit podporu školství, ale to samé platí pro zdravotnictví, sociální služby, budování infrastruktury apod. Zcela relevantními se však aktuálně jeví třeba i výdaje na zbrojení. Takže, kde šetřit a kde nešetřit?

Teď se začínají různé odborové svazy hádat, kdo byl kým infiltrován, kdo zneužit, a diví se, že náhle v jednom pytli skončili establishmentu vzdorující středoškoláci, jejich učitelé, hutníci ze severní Moravy a salónní odboráři s různými radikály, bolševiky, dezoláty, proruskými trolly a s „lumpenproletariátem“ toužícím vyřvat do světa svoji frustraci při jakékoli příležitosti. Musím říci, že mě až zaráží naivita představitelů učitelských odborů i učitelů samotných, kteří asi očekávali, že pokud svou, třeba i smysluplnou kritiku spojí s celonárodním paušálním protestem, bude to mít jinou váhu. Zdá se mi, že rozumný hlas poněkud zaniká v hulákání výše uvedených iracionálních požadavků

Není důvod si myslet, že by tuto akci nebyla vláda schopna ustát, ale dlouhodobé občanské nepokoje mohou nakonec vládu přimět k odstoupení. Ne, že by mi bylo líto onoho nesourodého orgánu a jeho členů, ale jímá mě hrůza z toho, kdo by se toho ujal. Kdyby to měli být ti, kteří se nyní proti vládě účelově paktují, ti, kteří se na současném stavu významně podíleli, společně s těmi, kteří dosud dokázali jen kritizovat a škodit, tak to potěš pánbůh.