Ti, kteří mluví se psy

Lidé se dají dělit podle různých kritérií. Podle barvy pleti, náboženství, politické orientace, vzdělání, majetku a ví bůh podle čeho ještě. Jedním z mých zásadních kritérií je, zdali mluví se psy.

Asi by bylo vhodnější napsat „na psy“, protože psi přeci jenom verbálně neodpovídají. Pes je zde také uveden v jakési symbolické podobě, stejně tak bych mohl napsat: s kočkami, koňmi, papoušky nebo delfíny. A nemám na mysli takový ten druh samomluvy, kdy domácí mazlíček pasivně nahrazuje chybějícího člověka pro komunikaci, ani povely a pokyny zvířatům, které jsou zcela logické, a které slouží k jejich ovládání a výcviku, ale verbálné projev člověka ke zvířeti srovnatelný se stejným projevem k jinému člověku.

Vyrůstal jsem mezi zvířaty a s lidmi, kteří na zvířata mluvili, a tak mi to nikdy nepřišlo divné, ale když jsem měl později v Praze svého prvního vlastního psa, začal jsem se setkávat s občasným nepochopením. Mladý muž vyprávějící německému ovčákovi kam půjdou, a co tam budou dělat, vzbuzoval občas ve svém okolí rozpaky. Nutno říci, že právě tento pes, nejenže poslouchal, ale i vypadal, že poslouchá. Koukal na mě soustředěně a natáčel hlavu s napnutýma ušima a moudrým pohledem, tak jak to vlčáci umí                                                                                                                           .„Co na to říká?“ zeptal se občas někdo s neskrývanou ironií.„Nic, neumí bohužel mluvit,“ odpovídal jsem zcela bezelstně.

Stejně tak jsem začal mluvit i na koně. Koně také poslouchají, a ne jen ovládací pokyny. Nevím, jestli to tím bylo způsobeno, ale neměl jsem nikdy vážnější problémy ani s poněkud samolibými kopytnatci. Kdysi mi jednoho takového přidělili a těšili se, jak mě „vyučí“.  Bylo to neklidné zvíře a já nebyl žádný brilantní jezdec, a tak jsem na něj mluvil od prvního kontaktu až po odchod ze stáje po absolvované vyjížďce. Způsobil jsem tak určité zklamání, které bylo komentováno: „ úplně ho ukecal, ten chudák Romke vůbec neví čí je.“ Ale vraťme se ke psům

Dlouhodobým soužitím člověka a zvířete vznikne často jakýsi symbiotický vztah. Začneme mít pocit, že nám náš pes rozumí každé slovo.  Úplně každému slovu asi nerozumí (i když můj německý ovčák se za pár měsíců z exhibičních důvodů naučil přinášet deset různých věcí podle toho, jak jsem je nazýval), ale co bezpečně pes vnímá, je tón hlasu a s tím spojenou náladu. Pes toho pozná daleko více než člověk i z neverbálních projevů, což je dědictví po vlcích žijících v organizované smečce, ve které se moc nemluví, ale slova to ještě umocní.

Můj aktuální pes je dost flegmatický, jak kdysi podle jisté večerníčkové postavy říkaly moje děti: „šlofíčkář, ohnipa a kůže líná,“ a tak není vždy patrné, co si myslí.                                                   „Ten pes má názor,“komentuji to občas, „ale nevíme jaký,“ dodávám.  Když však odcházím ven bez něho a vysvětluji mu, proč nemůže jít se mnou, jeho ani nenapadne, že by si šel pro obojek, jen si otráveně zaleze na „místečko“. Když řeknu: „jdeme naproti paničce,“ nezabývá se před domem „psí poštou“, ale lustruje každou ženu v dohledu. Zná také jména svých oblíbených feneček a názvy pokrmů, ze kterých je pravděpodobná úlitba psímu chřtánu, a to zhruba v rozsahu kuchařky Viléma Brabce. Slyším, jak si říkáte, že tohle je už úplná „pejskařská latina“. Asi trochu ano, ale řekněte mému psovi „pečení kuře“ nebo „brokolicová polévka“ (i tímto směrem je kulinářsky orientován) a uvidíte stejné gesto jako u „Bohouše“ ve známé filmové anekdotě (a to ten můj navíc žere i chlebe).    

Zvířata, a psy zvláště, správně modulovaný lidský hlas především uklidňuje a vytváří atmosféru pohody a sounáležitosti. Když standardně používáme vlídný a laskavý tón, na změnu hlasu do káravého zabarvení pes ihned zareaguje. Nejsou pak většinou po čase nutné žádné tvrdší praktiky.  Stejné je to, když pro výcvik zvolíme neutrální strohý styl a vlídný si necháme na pochvalu po správně provedeném cviku. Je dobré vycházet z toho, že pes se nám snaží porozumět, ale jelikož se člověkem stát neumí, nezbývá nám, než se stát psy, kteří mluví.

Myslím, že lidé stále více mluví na své psy, a čím dál tím méně se za to stydí. Není konečně za co, měli by být pyšní, že mluví na své psy a ti jim rozumí.Vždy, když slyším někoho hovořit na psa, vím, že jsem potkal spřízněnou duši, a když někdo začne mluvit na mého psa, pozná to i ten a chová se pak k dotyčnému mnohem přátelštěji, jakoby si říkal: „to je náš člověk.“

Mluvte na své psy a mluvte i na jiná zvířata, a když je nemáte, mluvte „z nouze“ i na lidi kolem sebe, také ti to ocení.