Tenkrát na blízkém Východě I. díl, 9. kapitola: Noční proud

9. kapitola: Noční proud

„Komunismus je sovětská vláda plus elektrifikace celé země. Jinak země zůstane zemí malé rolnické ekonomiky a je na nás, abychom si to zcela jasně uvědomili.“- „Tady si to,Voloďo, uvědomili a zavrhli elektrifikaci i komunismus.“

                                                         Vladimír Iljič Lenin doplněný Milošem Kybalem

Jak už bylo částečně naznačeno, lov brouků je činnost oscilující od téměř pasívního sběru po situace ne nepodobné extrémním sportům. Jsou entomologové muzejního typu, kteří terénní výzkum chápou jako nutné zlo, prožívajíc své dobrodružství pod okuláry mikroskopu, jsou tací, a je jich určitě většina, kteří tyto činnosti minimálně zrovnoprávňují. Pak jsou ovšem také entomologové – dobrodruzi.

              Schopnost dobrodružství prožívat a tím zřejmě i přitahovat sídlí kdesi uvnitř každého jedince. Zatímco se někomu nestane nic zajímavého, jak je rok dlouhý, s těmito exempláři se naopak děje stále něco. Vracím-li se ve svých vzpomínkách zpět, připadá mi takřka neuvěřitelné, co jsme za těch čtrnáct dnů našeho pobytu na Nové Sedlici stihli prožít.

              Miloš byl nepochybně motorem těchto dobrodružství, já jakýmsi palivem, které bylo tento motor schopno vytáčet do neuvěřitelných otáček. Otec se vezl. Měl snad i ambice tento stroj řídit či nějak usměrňovat, ale ať dělal, co dělal, pouze se vezl, podobajíc se řidiči, kterému v extrémním klesání selhávají brzdy i řízení, přesto se ale táta neustále snažil alespoň korigovat více či méně šílené nápady, které jsme mu s Milošem pravidelně předkládali.

              O to asi příjemněji byl překvapen, když mu Miloš po předběžné konzultaci se mnou, navrhl noční lov na světlo. Tento způsob lovu brouků, nočních motýlů a jiného hmyzu je založen na skutečnosti, že umělé osvětlení většinu nočních letců zcela nezřízeně dráždí. Úskalí této techniky jsou v zásadě dvojího druhu. V místech, kde je jednoduché se s výkonnou zářivkou připojit k síti je většinou v bezprostředním okolí tolik konkurenčních světelných zdrojů, že pravděpodobnost správného výběru, právě té vaší svítilny, je poměrně malá. A naopak. Na od ostatních světel vzdáleném místě se těžko instaluje dostatečně silný zdroj světla. Tedy, lépe řečeno, dnes už to zdaleka problém není, dnes jsou lehké přenosné elektrocentrály, případně výkonné akumulátory, ale koncem sedmdesátých let minulého století to problém byl.

              Miloš byl na tento druh lovu vybaven, a tak hned po schválení této akce začal ze svého cestovního batohu tahat dlouhý kabel se zvláštní žárovkou na jednom konci a zástrčkou na druhém. Žárovka údajně vyzařovala specifické světlo, po kterém se prý může noční hmyz utlouct, ale otázkou zůstávalo, kam zasunout druhý konec kabelu. Hopčak v době naší první návštěvy nebyl ještě elektrifikován a jeho bezprostřední sousedé také ne. Otec se po včasné večeři odebral na seník, aby doléčil pochroumaná záda z pralesní expedice a s klidným svědomím nás propustil hledat zdroj elektřiny po vesnici. Pravděpodobně ona bolavá záda či zdánlivá nevinnost takové činnosti otupila jeho bdělost.

              „Jako všichni příslušníci paradesantních jednotek operující v týlu nepřítele, musíme i my nejdříve najít přívod elektřiny do vesnice, Šelesnik,“ pravil Miloš a poněkud se při chůzi po cestě od Hopčakových přikrčil, naznačujíc tak plížení. Neměl jsem dojem, že děláme něco tajného či nezákonného, ale přikrčil jsem se také a navrhl použít indiánskou chůzi, což ovšem Milošek zavrhl s tím, že ho ze Stužice ukrutně bolí kolena. 

              Kamennou stavbu transformační stanice jsme nalezli snadno na dolním okraji dědiny. Elektrické vedení k ní vedlo evidentně od státního ovčince a od ní bylo rozvedeno do několika hospodářství a do hospody. Varianta vytvoření základny pro noční lov v hospodě či v Dulhúnově statku byla zamítnuta z důvodu střetu zájmů, naopak poloha osamělého transformátoru se zdála být téměř ideální. Ve svých třinácti letech jsem toho věděl o elektrice žalostně málo, ale přesto dost na to, abych mohl Milošovo hledání zásuvky u transformátoru považovat za poněkud pošetilé.

              „Tady snad ti Rusnáci ani žádnou zásuvku nemají nebo co,“ klel Miloš, jako by se k transformátorům připojoval pravidelně. „No, co se dá dělat, napíchneme se rovnou“ a začal oddělávat kapesním nožíkem koncovku z kabelu. Se zájmem jsem ho pozoroval přemýšleje, kam se asi tak rovnou napíchneme.

              „Potřebuji asi čtyři metry dlouhý, zcela nevodivý klacek,“ velel Miloš.   

Bylo mi to podezřelé, ale poslušně jsem odpochodoval k potoku, kde jsem zaregistroval mohutný lískový keř.

              „Bude to tak dobrý, Miloši? Je líska dost nevodivá?“

„Vynikající práce, Šelesnik, líska je nejlepší hned po habru,“ mínil expert a začal vyřezávat do slabšího konce klacku drážku.

Pomalu jsem začal chápat Milošovy úmysly, chtěl odizolované žíly na jedné straně kabelu upevněné ke konci lískového kmínku přiložit kamsi do prostoru pod stříškou nevelké stavby, kam nebylo ze země moc dobře vidět, a kde jsem vůbec netušil, co je. Myslím, že to netušil ani Miloš, ale obecně správně usuzoval, že tam někde bude zdroj elektrického proudu.  

              Co se stalo poté, co Miloš několikrát divoce zašťoural klackem s kabelem v potemnělém okénku, těžko říci. Pamatuji jen, že se po hezkých světelných efektech ozvala silná rána a Nová Sedlica se vrátila do doby před částečnou elektrifikací. Miloš si zkoumavě prohlížel ohořelý konec klacku a tiše mumlal: „Transformátor nebrat, Sedlica nebrat, Šelesnik nebrat…,“ načež zavelel k ústupu na seník, a to raději loukou podle potoka.

Na zápraží nás čekal Hopčak. „Videli jste to svetlo, ako blesk čisteho neba, čo to enem bolo.“

„Čo bolo, to bolo,“ neodpustil si Miloš repliku z Černých baronů, „těrazky v celej Sedlici mate to, čo ste nemali – tmu jako v prdeli“. Náhle se však v té tmě čímsi jiným osvícen zeptal: „A petrolejku mate, gazda?“ a tiše dodal „azda,“ aby dokončil verš.

              Jelikož nejbližší silnější světelný zdroj byl v té chvíli vzdálen poctivých deset kilometrů, doráželi nejrůznější noční živočichové na spoře petrolejkou osvícenou plachtu jako pominutí. Byl to můj první lov na světlo, a tak jsem sbíral vše, co se mi dostalo pod ruku, takže se otec po ránu nad tou kolekcí nestačil divit. Kromě desítek zajímavých brouků ve smrtničkách jsem se prezentoval několika živými lišaji, křísy, čtyřmi žábami s oranžovými bříšky a jedním plchem, který na nás zcela fascinovaně hleděl velkýma černýma očima ze dna košíku.

              O transformátoru jsem na Milošovo doporučení pomlčel, ale on sám však o naší akci dokázal mlčet jen několik minut, pak jako by pro sebe pronesl: „Keď nieje možné sa na oný bazmek, průd električeskyj připojiť, je, bohajeho, nutné ho tuna všetok odpojiť.“

Chvíli to vypadalo, že se chce táta něco zeptat, ale pak máchl rukou a odvedl rozpravu k programu nadcházejícího dne.