Tenkrát na blízkém Východě I. díl, 12. kapitola: Poslední bitva vzplála

Vraceli jsme se přes dvůr, na seníku se právě vstávalo. Když mě s kosou přes rameno spatřil Miloš, zabědoval:„Ještě ne, ještě nemám všechny evropské tesaříky!“ Jiné drama se však neodehrálo, ten den měl čistě rozlučkový charakter.

12. kapitola: Poslední bitva vzplála

„Dnes je ta správná atmosféra na ty hovory vo životu.“

(Miloš Kybal)

Dvanáct dní našeho pobytu uteklo jako voda ve Stužickej riece. Vstával jsem toho dne velmi brzy, protože jsem byl domluvený s naším ubytovatelem, panem Hopčakem, že půjdeme společně kosit. Snídal jsem jako téměř každé ráno čerstvě nadojené mléko, ještě teplé a přikusoval k němu čerstvě upečený chleba, taktéž ještě teplý. Nikdo včetně Hopčakových nechápal, jak mohou moje útroby po ránu tuto explozivní směs zpracovat.

„Zosral bysom sa ješče pred tým, než bysom to dojedol. Pánboh Ti to požehnaj,“ komentoval to s úsměvem hospodář. Načež jsme vyrazili na svah.

Měl jsem se sekáním trávy z hospodářství svých prarodičů určité zkušenosti, tak jsem chtěl Hopčakovi ukázat, že nejsem žádný městský jeliman. Když jsem se ale pokoušel svoje umění demonstrovat, zradila mě kosa. Byl jsem zvyklý na takřka ergonomická dědova kosišťata a zdejší kosy byly nasazené na rovné násady a bez jakýchkoli držadel. K tomu všemu jsem neměl dostatek praxe se sekáním v tak příkrém a nerovném svahu. Hopčak mě to trpělivě učil, jako by tušil, že mu za několik let budu sekat veškeré jeho zatravněné pozemky.

Vraceli jsme se přes dvůr a na seníku se právě vstávalo. Když mě spatřil Miloš s kosou přes rameno, zabědoval: „Ještě ne, ještě nemám všechny evropské tesaříky!“

Plán dne měl vysloveně rozlučkový charakter. Po krátké dopolední vycházce spojené s prohlídkou a likvidací pastí následoval oběd u Hopčakových, který začal otevřením jakési památeční lahve kořalky, která započala následnou likvidaci dvou třetin naší expedice. Byla mi též nabídnuta, ze zdvořilosti jsem ochutnal a pochválil. Rozdíl od ostatních místních samohonek jsem však nezaregistroval. „To prijde časom,“ moudře glosoval Hopčak. A vskutku…

K obědu, pokud si dobře vzpomínám, bylo uzené, jehož chuť i struktura se dolaďovali dlouhé měsíce v komíně, se zelím a jakýmisi bramborovými noky. Uzené bylo vynikající, zelí i noky se dost lišily od nám známých úprav.

Na prostranství blízko hospody už od rána plápolala vatra, na kterou Dulhúnovi čeledíni svědomitě přikládali buková polena.

V průběhu dopoledne se na tak vzniklém žhavém základu začala péci již zmíněná živáňská. Dalo by se to popsat, jako obrovský špíz, na jehož výrobu padlo maso, uzené a slanina, jak s nadsázkou komentoval Miloš, ze dvou prasat, berana a půlky vola. Rožeň byly vlastně dvoje čtyřhroté asi metr dlouhé vidle navlečené a zajištěné na masivní trubce pocházející pravděpodobně z jakéhosi kardanu. Plátky ze tří druhů mas, uzeného, slaniny a cibule se střídaly a ještě v jakési spirále otáčely kolem středu rožně. Takto vzniklý útvar byl velmi kompaktní. Ve velké dřevěné štoudvi měl gaspadín Dulhún po česneku čpící tekutinu, kterou pečlivě co pět minut potíral svoje dílo, a ve velkém kotli na kraji ohniště se vařila hustá hnědá omáčka.

Přišli jsme záhy po obědě společně s většinou Novosedličanů. Z nedaleké hospody se nosilo pivo a v pohotovosti bylo též několik bas borovičky. Chvíli jsem přemýšlel, jak se tento pokrm bude konzumovat, a přišel jsem na to až poté, co byly přistaveny jakési malé ploché necky. Postup byl takový, že se opečené maso jako gyros, o jehož existenci tehdy nikdo z nás nic nevěděl, s odstaveného rožně velmi ostrým nožem po slabých plátcích pravidelně seřezávalo do necek, odkud se rozdělovalo do talířů a misek a přelévalo hustou kořeněnou šťávou. Jak už jsem se dříve zmínil, nic podobného jsem do té doby nejedl a dodnes mi všechny podobné úpravy přijdou jen jako pokusy napodobit tuto lahůdku.

Události pozdního odpoledne a večera byly předvídatelné. Poté, co se všichni dosyta najedli, pod vlivem konzumace různého alkoholu postupně odpadávali, obrazně i skutečně. Kupodivu Hopčak i moji dva společníci se ten večer mírnili. Seděli jsme v patřičné vzdálenosti od velkého ohniště a vedli jsme takové ty, jak říkal Miloš, hovory vo životu. Tedy vedl je vlastně Miloš s Hopčakem, my jsme s tátou spíše poslouchali.

Hopčak rozhodně nebyl vzdělaný, ale byl pravou studnicí prosté životní filozofie. Nejlépe mu asi rozuměl Miloš, který mu byl věkově nejblíže, a při těchto rozpravách zapomněl i na chvíli šaškovat. Nejhůře jsem takové hovory chápal pochopitelně já, kterýžto jsem vnímal spíše atmosféru než obsah pronášených vět.

Bylo již velmi pozdě, když jsme se odebrali na seník. Noc byla jasná a chladná, z okolních pastvin, luk a vzdáleného lesa se ozývala směsice zvuků vydávaná domácími i divokými zvířaty, ve které dominoval cvrkot všudypřítomných cvrčků. Těžká vůně lučního sena mě uspala téměř okamžitě.

Druhý den ráno jsme si sbalili již výrazně lehčí batohy, Hopčak nás žertem poplácal ocelovým dvojhákem a jeho paní nám každému udělala křížek na čele. Pamatuji si, že když jsme odcházeli od jejich stavení po prašné cestě k návsi, mnohokrát jsem se otočil a zamával. Stáli strnule na kamenném zápraží, on jako stužický buk, ona jako malá, větry ošlehaná jeřabina…

Gazík byl již přistaven a Dulhún, který seděl na kozlíku vozu plně naloženého hnojem, dohlížel na to, aby vše proběhlo tak, jak slíbil. Krátce jsme se rozloučili a vše zmizelo v oblaku prachu.

Dovoz jsme tentokrát měli až do Humenného. Nádražní kantýnu jsme raději vynechali a v klidu jsme očekávali na perónu příjezd našeho oblíbeného rychlíku. Zaujal jsem polohu ve stoje u okna na chodbičce, přestože byl vagón zcela prázdný. Odtrhli mě od tohoto místa až těsně před pražským Hlavním nádražím. Již si nepamatuji, co se mi během těch třinácti hodin honilo hlavou, vím jen, že jsem se chtěl už tenkrát co nejdříve vrátit, což se mi podařilo hned následující rok.

(Konec 1. dílu)