Tenkrát na blízkém Východě I. díl, 10. kapitola: Pastičky a pasti

10. kapitola: Pastičky a pasti

„Kdo jinému jámu kopá, až se ucho utrhne, tak to vždycky dopadne. Co se ale může stát, se dříve nebo později stejně stane, a naše úsilí o odvrácení té události je zcela plané, to je lepší jít svému osudu naproti, ať se okotí…“

(Miloš Kybal)

              Další rozšířenou technikou lovu velkých střevlíků, zvláště těch z rodu Carabus je lov do pastí.„Je to jednoduchý, hoši,“ vysvětloval Miloš, „na příhodné místo se zakope kelímek s návnadou, do kterého blbej Carabus, tedy ne tesařík, ale imbecilní Carabus vleze. A pak nemůže, kam? Nemůže ven. A my ho potom, co? My ho sebereme. Nic na tom, chlapci, není, kromě správné volby umístění pasti a vhodné návnady. To je ovšem věda. S ohledem na kulturu tohoto kraje by byla jako návnada asi nejhodnější borovička, ale z úsporných důvodů bude stačit pivo.“

V té chvíli začal Milošek rozdělovat úkoly: „Šelesnik mladší, batoh, lahve od borovičky, peníze, poklus směr ´vendeglato´. Šelesnik starší a Kybal mladší – rýček, lopatka, do hory, vpřed!“

              Byl to jeden z prvních dnů pobytu, probíhající podle Milošova scénáře, to jest: dopolední zaměstnání, oběd, polední klid, odpolední zaměstnání, večeře, vyhodnocení dne, kulturně výchovná činnost, prodloužená večerka. Když byly vydány tyto pokyny, nacházeli jsme se právě v přechodu z poledního klidu do odpoledního zaměstnání. Přechod to byl neobyčejně razantní, za několik minut jsem již bušil na dosud zavřenou hospodu. Objednávka úslužného „restauratéra“ nikterak nepřekvapila, ale naplnění osmi litrových lahví od borovičky pivem z prastaré pípy, byl úkol nadlidský. Pivo neuvěřitelně pěnilo, takže akce trvala věčnost. Vypil jsem tři malinovky, než se to podařilo.

              Kopáči pastí byli již hotovi a odpočívali na první pasece u složených bukových kmenů, které jim poskytovaly ochranu před sluncem, které se již naklánělo k západu, ale mělo ještě sílu.

„Šelesnik, Šelesnik, tak takhle by to nešlo“, káral mě žertem Miloš, „z důvodu prodlení si uděláš bojovku. Vezmeš si jednu lahev, to úplně stačí, a podle zapíchnutých klacíků najdeš patnáct pastí a do každé naleješ na prst piva. Zbytek piva můžeš vypít. My si tady s tatíkem musíme odpočinout.“

               Bylo mi jasné, jak bude vypadat odpočinek se zbylými sedmi lahvemi, které už mezi tím otec odnášel do potoka, aby jejich obsah nezteplal.

              Pomalu a metodicky jsem hledal a plnil pastě a obracel jsem při tom ještě kameny a kmeny kolem cesty, jak to tak lovci střevlíků dělají. Do poslední, nejníže položené pastičky jsem bez sebemenší chuti dát si od cesty dolil zbytek piva a natáhl jsem se na okraj vyhřáté stráně. Byl krásný podvečer a z lesa s nadcházejícím ochlazením klesala do údolí vlhkost a vůně. I dnes, s odstupem mnoha let, když zavřu oči, jasně cítím tu nepopsatelnou směsici podvůní, kterou mají v panenské přírodě na svědomí všechny ty stovky druhů rostlin a živočichů se zcela jedinečnou pralesní příměsí, ke které nepochybně přispívají trouchnivějící kmeny s neuvěřitelným množstvím chorošovitých hub a mohutná vrstva tlejícího listí.

              Ležel jsem s rukama pod hlavou a nasával na rozdíl od mých parťáků pouze ty omamné vůně. Už jsem se chystal zvednout, když jsem nad sebou zahlédl tmavý stín jakéhosi velkého letícího tvora. I začínající entomolog se naučí brzy rozeznávat podle tvaru těla a způsobu letu příslušníky různých hmyzích řádů, posléze čeledí i rodů. Letící silueta patřila bezpochyby nějakému velkému tesaříkovi s nezaměnitelnými dlouhými tykadly. Vyletěl jsem jako na pérku a začal jsem ho pronásledovat vzhůru po stráni k lesu. Letěl hodně vysoko, malého broučka bych na takovou vzdálenost vůbec nezaregistroval, ale tohle byl kapitální kus.

Hodně broučkařů se při této činnosti zraní, běžíc členitým terénem s hlavou zakloněnou k nebi, ale mě se podařilo bez vážnějšího pádu doběhnout k lesu jen s malým zpožděním za tesaříkem. Ten se usadil naštěstí hned na kraji lesa na kmeni útlé jedle. Naneštěstí asi v desetimetrové výšce. Po marném hledání desetimetrového klacku a zavržení možnosti shození brouka ze stromu vrženou šiškou, jsem se bez dalšího rozmýšlení začal drásat po zcela bezvětvém kmeni jedle vzhůru. Šlo mi to vcelku dobře, leč tesařík vyčkal, až se přiblížím asi na metr k němu a pak napumpoval vzduch pod krovky a elegantně odlétl do údolí. Byl jsem zklamaný a začal jsem si také uvědomovat svoji situaci. Při pohledu dolů jsem znejistěl, a tak mi přišlo vhodnější dolézt další dva metry k první silné větvi, na které jsem se usadil. Místo to bylo docela pohodlné, ovšem jen jako dočasná pozorovatelna. Nahoru jsem vylezl plný adrenalinu, nedbaje odřených předloktí, stehen a lýtek, za pomoci, kterých jsem se posouval po hrubém kmeni. Dolů jsem se již z výšky odpovídající třetímu patru trochu bál, a hlavně se mi vůbec nechtělo si bolavé ruce a nohy rozedřít úplně. Volat na vzdálenost více jak jednoho kilometru také nemělo valnou cenu. Nezbývalo, než počkat až se táta s Milošem budou vracet cestou zpět a já je na nedaleké cestě uvidím.

              A skutečně, za hodinu, když patrně dopili svých sedm lahví a znejistěli mou nepřítomností, jsem je uviděl.

              „Slezte z toho lustru, Donalde, vidím Vás,“ hlaholil Miloš, když ke mně došli.

              „To se ti řekne!“

              „Já z vás zešílím!“

              „Proč ten plurál, já jsem na zemi, synátora máš, Šelesnik, na stromě.“

              Když jsem však začal vyprávět o tesaříkovi, usoudil otec, že ten plurál byl zcela na místě.

              „Zavolám hasiče!“

              „Cože? Jak je budeš volat? Haló, hasiči, kde jste? Zavoláš, jo? Slyšíte mě dobře v Košicích?“

              „Miloši, neblbni, prosím tě, to není sranda!“

Miloš se už ale nedal zastavit, dobře se bavil a nemínil si tuto kuriózní podívanou nechat zkazit.

              „Porazíme ten strom. Ne, porazíme ten vedle a opřeme ho o něj,“ konspiroval dál.

               „Jdu Hopčakovi pro žebřík, ty tu hlídej,“ pravil táta, chystajíc se vyrazit na základnu.

              „Co tu mám hlídat?“

              Otec po Milošovi blýskl pohledem, a ten se okamžitě postavil do pozoru, zasalutoval a zařval: „Provedu!“

              Ani ne za půl hodiny byl táta zpět, bez žebříku, ale se silným lanem na stahování dřeva.

              „Buffalo Bill“, utrousil Miloš a zaujal vhodnou pozorovací pozici pro sledování očekávaného cirkusového čísla. Se zkušeností svého skautského mládí správně odtušil, že házení lana kolmo vzhůru do více jak desetimetrové výšky je neřešitelný úkol i pro trénovaného jedince a tím táta rozhodně nebyl. Nejlepší pokusy končily tak v pěti metrech. Miloš seděl na mezi, po tvářích mu tekly slzy od smíchu a radil: „Víc nalevo a o něco výš“ a podobně. Pak ale zmizel a po chvíli se vrátil s dlouhým, štíhlým, suchým stromkem, který právě kdesi vyvrátil. Přestože se zdál být dost dlouhý, nebyl. Chybělo něco přes metr.

              „Vytáhneme ho nahoru po laně,“ komentoval ironicky neúspěch Miloš. Táta neřekl nic a odpochodoval se vydýchat na cestu. Miloš se pochechtával, ale zručně přivázal ke kmínku asi dvoumetrovou větev, na jejíž konec upevnil lano a bez větších problémů konstrukci s připevněným provazem opřel o strom. Poté, co jsem lano dvojmo uvázal k větvi, jsem snadno slanil. Když se otec po několika minutách vrátil s podobným nápadem, shledal, že pozorovatelna je prázdná a já Milošovi popisuji podobu tesaříka, jenž byl snadno identifikován jako Monochamus sartor, česky kozlíček hvozdník, který se v Poloninách vyvíjí v jedlích, nikoli jako jinde ve smrcích, které se v nedotčených částech pohoří prakticky nevyskytují.

„Jiříčku, už, prosím, dneska nikam nelez,“ pronesl otec zcela dojat.

              Přestože se už šeřilo, trval Miloš na tom, že zůstaneme u poslední skládky dřeva před vesnicí, aniž by vysvětlil proč. Po chvíli začal letecký den, tedy spíše letecký večer. Desítky tesaříků totožných s tím, kterého jsem pronásledoval, se začali snášet z lesa na složené dřevo. Běhal jsem od jednoho k druhému jak pominutý, Miloš seděl na bukovém kmeni jako Buddha a oči se mu za tlustými skly smály…