Tenkrát na blízkém Východě (8. kapitola: Na hřebeni nuda není)

"Tak například dva medvědi, kteří se ve stejnou dobu rozhodnou průsekem projít do jiného rajónu, mají asi dvě možnosti, buď se jeden z nich musí vrátit na Kremenec či na Jarabú skalu, nebo se minout, tříce se o sebe boky."

8. kapitola: Na hřebeni nuda není

„Co to jde před námi za tvora? Jestli to není medvěd – potvora.“

(Miloš Kybal)

              Náš kamarád a průvodce Miloš Kybal byl, jak už bylo řečeno, profesí geolog, jinak ovšem respektovaný odborník na čeleď brouků zvanou tesaříci, latinsky Cerambycidae. Tito brouci, na rozdíl od většiny druhů námi preferované čeledi střevlíků (Carabidae), obvykle nežijí na zemi, ale na různých částech rostlin, ve kterých také často prodělávají svůj vývoj. Na rozdíl od mnohých střevlíků mají většinou rádi teplé slunečné počasí, za kterého se na květech, listech, stoncích a kmenech vyhřívají. Jinými slovy, tesaříčkář a střevlíčkář se často neshodnou v té správné roční době, v místu, v počasí, v lokalitě ani ve způsobu lovu. Miloše ze středoevropské tesařiččí fauny, čítající kolem 300 druhů (na světě to je cca 60 000 druhů) mohlo překvapit už jen máloco, a tak si pobyt s námi v roli učitele užíval. Sám sebral a usmrtil jen minimum exemplářů, většinou je poskytl nám nebo se jenom na ně potěšil pohledem a zanechal je jejich osudu. Bylo však několik málo výjimek v podobě zcela specifických druhů, po kterých zcela nezřízeně toužil. Měl je zastoupeny ve své rozsáhlé sbírce, ale osobně je nikdy v přírodě neviděl, a tím pádem ani neulovil. Jeden takový vzácný druh žil v Poloninách a termín naší expedice se shodoval s dobou jeho výskytu. Tento malý a nikterak atraktivní tesaříček se vyvíjel v polosuchých větvích jeřabin v polohách kolem 1000 m. n. m.

              Jeřabiny, jinak volně roztroušené po celé oblasti, tvoří na hlavním hřebenu pohoří od Kremence na západ porost, který by se dal nejlépe přirovnat ke kleči. Stromy v této nadmořské výšce a v nehostinném klimatu dorůstají jen dvou až tří metrů výšky, různě se kroutí a stejně jako kleč tvoří na mnoha místech zcela neprůchodný porost tady desítky metrů široký, kopírující vrchol hřebenu v délce několika kilometrů. Středem tohoto pásu vede asi dva metry široký průsek, kterým prochází státní hranice s Polskem, a tudíž i cesta. Zde žijí oni vzácní broučci a tam jsme se jednoho dne našeho pobytu vypravili, přičemž jsme tuto výpravu spojili s „povinným“ výstupem na Kremenec.

              Vrchol nejvyšší hory Polonin byl již před polednem dobyt a nás čekala cesta průsekem po hřebenu, která měla být korunována nálezem onoho tesaříka. Pravděpodobnost úspěšného lovu byla však podle Miloše mizivá. Jak jsem se již zmínil, porost jeřabin kolem koridoru byl velmi hustý a jeho průchodnost pro člověka nebo jiné větší zvíře na řadě míst takřka nulová. Mohlo z tohoto důvodu dojít k zajímavým situacím, což jsme s Milošem celou cestu probírali. Miloš s tím začal:

„…Tak například dva medvědi, kteří se zhruba ve stejnou dobu rozhodnou průsekem projít do jiného rajónu, mají v zásadě jen dvě možnosti. Buď se jeden z nich musí vrátit na Kremenec nebo Riabu (Jarabú) skalu, kde průsek končí, nebo se těsně minout, tříce se o sebe boky. Stejně tak, by to v zásadě muselo probíhat i ve dvojicích: medvěd – člověk, jelen – člověk, jelen – medvěd, jelen –jelen a v neposlední řadě i člověk – člověk. Tato varianta je však velmi nepravděpodobná, protože jsme asi v celých Poloninách sami.“

„Co bys dělal, Miloši, kdyby se tu před námi zničehonic objevil medvěd?“ ptal jsem se s očividným přáním, aby se něco takového stalo.

„Poslal bych na něj tvého tatíka, aby mu vysvětlil, že to má otočit a vzít mi na konec hřebene baťoh.“

„A co bys udělal, kdyby přišli dva, jeden zepředu, druhý zezadu?“ nedal jsem si pokoj.

„Nechal bych je, aby se poprali, kdo z nich ten baťoh ponese, v tomhle kraji jsou takové zvyklosti,“ dostával se pomalu Miloš na svoji parketu.

„Hele, vy dva, trochu sebou hejbněte,“ komentoval to táta. „Tady se fakt nedá nikde z toho průseku sejít“, dodal a já jsem si všiml, že je už trochu nervózní.

„Ta cesta vypadá úplně stejně následujících dvanáct kilometrů, Šelesnik, pravděpodobnost setkání s medvědem je padesát na padesát a v tomto ročním období, je z těch padesáti třiasedmdesátiprocentní pravděpodobnost, že to bude medvědice s medvíďaty. Bojíš se, Šelesnik?“ zeptal se zcela bezstarostně Miloš.

„Bojím,“ odpověděl popravdě otec.

            „To máš z toho, že se po ránu nemodlíš.“

             „Nemodlím se ani po ránu ani večer a ty taky ne.“

             „Modlím se tajně, neboť jsem v ilegalitě, tak si dávám bacha. Jak říkal feldkurát Katz…“  Následovala několikaminutová pasáže ze Švejka, která na chvíli odvedla naši pozornost od potenciálních medvědů.

              Ihned po této kulturní vložce, začal Miloš vybalovat sklepávadlo - plátěnou plachtu metr na metr napnutou v kovovém rámu - a po instalaci začal mlátit klackem do větví jeřabin, pod které sklepávadlo zručně podsouval.

              „Ať to máme za sebou, když je tohle nevyprovokuje, tak už nic,“ komentoval tuto činnost.

Nadšeně jsem s Milošem spolupracoval, ale v plachtě se objevovalo kdeco, jenom zmínění tesaříci ne. Otec mezitím vyhlížel medvědy.

              Nasbírali jsme pro nás spoustu zajímavého materiálu. Miloš si ale sbalil nádobíčko trochu zklamaně a pokračovali jsme v cestě. Bylo již pozdě odpoledne a před námi bylo ještě poctivých patnáct kilometrů, sice stále z kopce, ale přeci jen dost na to, abychom s sebou trochu pohnuli.

              Téměř na konci hřebenovky se oba boky cesty zvyšují a tím se úvoz mění v jakési hluboké koryto, přičemž okolní porost zde už není zcela neprůchodný.  V těchto místech jsem se právě Milošovi svěřoval se svým zklamáním, že medvěd asi dnes nebude. Ten mě konejšil a sliboval, že snad příště… Otec nad tím dialogem kroutil nevěřícně hlavou, když v tom něco v porostu před námi silně zapraskalo.

„Medvěd“, vykřikl jsem.

              Než stačilo dojít k panice, vynořil se z porostu obrovský karpatský jelen. Chvíli si nás na vzdálenost asi patnácti metrů prohlížel, nemaje asi mnoho zkušeností s člověkem, a pak začal zcela nepochopitelně zmatkovat. Rozběhl se proti nám, pak se prudce otočil a hnal se úvozem od nás, načež se náhle znovu otočil proti nám, jako by byla cesta před ním něčím nebo někým zatarasena. Těsně před námi vyběhl bokem úvozu, jako na hranu „U“ rampy, odrazil se, a snad desetimetrovým skokem nad našimi hlavami se dostal za nás, načež důstojně odklusal směrem ke Kremenci.

              Když jsme se po chvíli vzpamatovali, pronesl Miloš: „To bych rád věděl, proč ten jelen neběžel od nás, ale přes nás, že by, Jíro, přeci jenom…“

 Táta se po těchto slovech opět lehce orosil, zbytek cesty do Sedlice však proběhl již bez jelenů i bez medvědů.